Sága rodu Harlinů, Montana 5 / 2018

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Sága rodu Harlinů
Mezi nesčetnými symbolickými pomníčky na úpatí hory smrti – Eigeru – je skromný, nenápadný, ale na první pohled udržovaný koutek s fotografií a spoustou lučních květin. 
 
 

Sága rodu Harlinů

 
 
Pomníčky mrtvých horolezců mlčky předávají vzkazy nám živým, že i oni se pokoušeli o symbiózu mezi člověkem, horou a přírodou. „Co jsme byli my, budete také“, můžeme číst v mnohých klášterech u hrobek mnichů. Je to důvod na chvíli zastavit nejen své kroky, ale především myšlenky, které se mnohdy podobají poletujícímu mastnému papíru na Zelném trhu. 
 
John Harlin udělal na této hoře osudovou chybu, kterou nelze vzít zpět. Předal však štafetu jiným nadějným chlapcům, svému synovi a dalším potomkům: 
 
„Udělejte něco víc, nestačí jen mít rád. Hledejte cestu u sebe a poraďte dalším hledajícím.“
 
V tomto duchu byl John Harlin, tohoto jména druhý, vychován svým otcem, učitelem přírodních věd na univerzitě v Kalifornii. Narodil se v roce 1935. Finanční krize na amerických burzách se rodiny nijak moc nedotkla, protože se s touto krizí potýkala už mnoho let. Přírodní vědy nebyly zrovna lukrativním oborem, ale skromný plat státního zaměstnance ve školství zaručoval jakousi životní jistotu. Maminka příležitostně vypomáhala při sklizních ovoce a mladý John využíval všech volných dnů k seznamování se s přírodními krásami slunné Kalifornie. Otec byl také městským knihovníkem a John byl jeho neúnavným pomocníkem, především při hledání knih. Nejraději měl knihy umístěné v horních patrech regálu. To potom udivoval návštěvníky opičí mrštností. Až později se přiznal také k lumpárnám, které prováděl nezdvořilým čtenářům nebo čtenářkám. V nestřeženém okamžiku na ně sfoukával z nejvyšších pater léty nanesený prach. 
 
John Harlin II.
 
 
Nejraději měl samozřejmě knihy o přírodě. Hltal publikace německých a rakouských horolezců o dobývání nedobytných vrcholů. Z jedné knihy si vystřihl fotografii severní stěny Eigeru a článek o ní. Vláček – zubačka, to byla pro mladého Johna přímo pohádková bytost. Odsud bezesporu pramenila přirozená touha dobývat a poznávat dosud nedobyté a nepoznané. Na škole dal dohromady partu nadšenců, kteří byli ochotni páchat různé ztřeštěné horolezecké kousky, při kterých měli pohotovost všichni andělé strážní. 
 
Při studiu na Stanfordově universitě patřil k nesmiřitelným rebelům. Už jenom vyslovení jeho jména nahánělo profesorům hrůzu. Johnovi spolužáci měli od rodičů přísný zákaz se s ním stýkat. Nakonec však i Johnův otec začal mít poklidného života v Kalifornii plné zuby a přestěhoval se s celou rodinou do Arkansasu, kde se nechal najmout francouzskou leteckou společností TWA, která během války s Bolívií provozovala noční leteckou přepravu nad buší. Aby nezůstal nic dlužen svému jménu, složil námořní zkoušky a stal se velmi uznávaným navigátorem po Pacifiku. Co měla chudák matka dělat, než rezignovat a doufat, že rozum se spřátelí se štěstím a všichni přežijí.
 
Nesmlouvavá povaha Johna Harlina II. se měla záhy projevit tím, že ztratil spoustu dobrých kamarádů – horolezců. Nesmlouvavý byl však především sám k sobě. Samota a neutuchající láska k horám, k přírodě, k zachování její majestátnosti, ho přivedla k téměř excentrické pokoře při lezení. Ne všichni hodlali sdílet jeho filosofii, kterou sice uznávali, ale jejich názor byl spíš „skoba sem, skoba tam“. A to John nehodlal v žádném případě tolerovat. Nebyl však, jak by se mohlo zdát, egoista. Byl velmi vnímavý, měl cit pro rovnováhu lidských vztahů, toužil po přirozeném vzdělávání se pozorováním přírody. Rebelem byl jen tehdy, když cítil, že jsou příroda nebo někdo bezmocný uráženi. Tyto jeho vlastnosti se při jednom z horských výstupů zalíbily mladé studentce a později analytičce Marilyn Milerové. Dokonce natolik, že souhlasila s nabízeným sňatkem. A v květnu roku 1956 se už na úpatí yosemitského Lost Arrow pyšnému otci u nohou batolil malý John Harlin III. Jeho matka vždy trpělivě čekala na manželův návrat ze stěny. Aby měl víc diváků, John nezahálel a za devět měsíců se narodila dceruška Andrea. 
 
Bohužel, poté se nad touto idylickou a dobrodružnou rodinou začala stahovat mračna a osud splétal neúnavně svoje tenata. John dostal povolávací rozkaz a narukoval na letiště ve švýcarském Bernu. Od této chvíle se s rodinou vídával jen zřídka. Pilotoval rutinní lety nad celou Evropou nebo Afrikou. Často také řídil bombardéry F100 americké armády a převážel je na určená místa. Volný čas využíval k výstupům v Dolomitech nebo Wilder Kaiseru. V roce 1962 Marilyn, jakožto vystudovaná analytička, vycítila, že se v manželově hlavě rodí něco mimořádného. Jako by mu četla myšlenky. John se domluvil s Konrádem Kirchem z Mnichova, že se spolu pokusí vylézt Eiger severní stěnou. A jelikož Marilyn pocházela z jedenácti dětí, z nichž osm dosáhlo univerzitního vzdělání, věděla, co znamená rodinná pospolitost a pomoc. Rozhodla se proto vytvořit Johnovi rodinné zázemí a po celou dobu příprav oba lezce podporovala. 
 
John Harlin a jeho spolulezci Layton Kor a Dougal Haston
 
 
V táboře odborníci obdivovali brilantní styl obou lezeckých partnerů a nebylo nejmenších pochyb, že budou úspěšní. Adrenalinový výlet skončil vítězstvím. John Harlin byl první americký úspěšný horolezec na Eigeru. Sláva byla veliká a dotkla se i amerického velení letecké základny, která Johnovi udělila mimořádnou dovolenou. Harlinovi ji strávili po svém, v Chamonix. Zlézali všichni jeden vrchol za druhým a byli jako malé děti. John III. napsal ve svých vzpomínkách, že to byly nejšťastnější okamžiky jeho mládí. 
 
Ačkoliv se tomuto plavovlasému anděli, jak byl John důvěrně nazýván, vojenská kariéra vyvíjela docela slibně, Marilyn tušila, že svého horolezeckého fanatika doma neudrží. Byla by raději viděla muže – důstojníka v uniformě doma než horolezce v rozedrané košili někde v ledových stěnách. Ale John dál upíjel ze svého osudového kalichu. Podnikl ještě pár rodinných výstupů, dokonce i na Mont Blanc. Poutavě ho později popsal John III. v jednom ze svých příspěvků do American Alpine Journal, jehož byl později také šéfredaktorem. Smrt svého otce popisuje takto: 
 
„Tragédie 22. března roku 1966. Smrt mého táty v severní stěně Eigeru, kterou se rozhodl znovu vylézt, tentokrát direttissimou, zasáhla naši rodinu jako kulový blesk. Děda, který nám přišel smrt oznámit, nejprve pogratuloval mámě k diplomu na biologické fakultě, a mezi řečí jen pronesl slova o tragédii na Eigeru. Měl jsem deset roků a dnes už vím, jak mámě bylo, ale tehdy jsem doufal, že tátu znovu uvidím a že to je jen další z jeho problémů, který opět vyřeší.“
 
Rodina se po tragédii přestěhovala do Seattlu, kde Marilyn vyučovala na tamější univerzitě biologii. John III. se začal s plnou vervou věnovat lyžování a získal několik mládežnických titulů v bězích na dlouhé trati. Ovšem volání divočiny bylo silnější než třpyt medailí. Vzpomínky na otcovy úspěchy, umocněné dobrodružnými knihami Jacka Londona, nenechaly nikoho dlouho na pochybách, že brzy dojde v jeho životě ke změnám. Jako třináctiletý podnikl se skupinou horolezců ze Seattlu přejezd severní tundrou. Téhož roku vylezl nejvyšší horu v Brook Range – Mount Chamberlin. O rok později sjel na indiánském kajaku poprvé řeku Kongakot vtékající do jezera Beaufort. 
 
Johnův dobrodružný a bezstarostný rozlet trochu zbrzdilo studium na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. S tím, jak nabýval vědomosti ve škole, získával postupně také nepostradatelné analytické myšlení a dařilo se mu skloubit sílu, intelekt a soustředěnost. Všechny tyto vlastnosti mohl využít při svých dobrodružných cestách. Osud však přeřadil Johna III. na jinou kolej. S neutuchající vervou nasával dál divokou přírodu amerického západu až do momentu, kdy na univerzitní výstavě spatřil nádherné, oduševnělé pastely, akvarely a linoryty okouzlující studentky Adele Hammondové. Při diskusích s ní postupně nabyl dojmu, že sounáležitost s přírodou lze zažívat nejen krkolomným zdoláváním vrcholků, ale také sjednocením s jejími životodárnými duchovními aspekty. V jeho a Adélině mysli došlo k prolnutí ženské něžnosti a Johnovy nespoutané divokosti, kdy jedna strana obdivovala druhou. Což bylo ideální pro zamýšlené manželství, spoutané horolezeckým lanem. 
 
John Harlin III.
 
 
Hory však lidi stále vábí, někoho méně, někoho víc. A Eiger je jako magnet. V roce 1978 John III. s diplomem, na němž ještě nezaschl inkoust, odjel spolu s Adele a sedmi kamarády do oblasti pod Eigerem. Odjezd byl bohužel poznamenán tragédií: jeho dobrý přítel Chuck Hospidales zahynul v kanadských horách, když trénoval na Eiger. John si při té příležitosti vzpomněl na svou matku, která musela překonat podobný smutek při smrti jeho otce. Způsobilo to v jeho mysli převratný zlom. Domluvil se s kamarády, že poleze pouze do místa, kde zahynul jeho otec. Při dosažení onoho osudného místa otcovy tragédie položil na skálu malou kytku a prstem na stěnu napsal: Miluji Tě, John. Bylo to naposledy, co lezl po horách. Zavrhl i myšlenku živit se jako horský vůdce. Manželka Adele dala jeho životní dráze jiný směr. Na její popud založili horolezecké nakladatelství Chockstone Press. Pro její výtvarné nadání, cit pro estetično a Johnův vědecký fundament si zanedlouho jak nakladatelství, tak i vydávaný časopis získaly nejen v USA velkou popularitu.
 
V roce 1990 byli John a Adele oceněni na summitu horolezeckých časopisů za přínos a pomoc chudým horským oblastem, Adele získala zvláštní ocenění za umělecké ztvárnění časopisu. Své ocenění John komentoval velice skromně: „Žádné ocenění nemůže nahradit nebo vyjádřit prvotní napětí mezi horou a člověkem. Teprve závěrečné podání ruky toto napětí uvolní. Jestliže čtenář na stránkách našeho časopisu toto napětí a uvolnění pocítí, budu šťasten.“
 
text: Pavel Roháček
foto: archiv autora
úvodní foto: John Harlin III. při lezení v ledovcové trhlině

Mohlo by vás zajímat

Jak kníže daroval ruský Matternhorn
Montana 5/2012

Jak kníže daroval ruský Matternhorn

Když se v posledních dnech druhé světové války zastavila kola starého rozhrkaného žebřiňáku taženého obstarožní herkou u napůl rozbombardovaného ...
08.10.2012
A. Walde: Batoh provoněný temperou
Montana 5/2013

A. Walde: Batoh provoněný temperou

A. Walde: Batoh provoněný temperou    Přibližně před sto lety byly v horských oblastech Kitzbühlu z uměleckých děl k vidění především ...
08.10.2013
Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu
Montana 5/2015

Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu

Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu Mezi horolezci patřilo Emilu Zsigmondymu místo v kategorii, do které byl zařazen jako hrdina bez horského vůdce. Do ...
08.10.2015