Bolívie: Nová cesta na Illimáni, Montana 3 / 2019

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Bolívie: Nová cesta na Illimáni

Nová cesta na Illimáni

 
 
V La Paz jsme nejprve našli velice dobré ubytování – Loki hostel. Je to perfektní základna pro výpravy po okolí. Po nezbytném shánění jídla a vybavení, aklimatizaci na Huyana Potosí (6.088 m n. m) a následném odpočinku odjíždíme do vesnice Pinaya. Hned vyrážíme do základního tábora pod Illimáni (6.438 m n. m.). Ten je na nádherném místě, kde se pasou koně a lamy. 
 
Následující den pokračujeme do tábora Nido de Condorres, cesta je velmi dlouhá, s převýšením 1.000 metrů. Naše batohy mají kolem 26 kilogramů, takže výstup je opravdu poněkud náročný a zdlouhavý. Další den v táboře (5.300 m) odpočíváme, sledujeme létající kondory a setkáváme se s lezeckou dvojicí, kterou tvoří Ital a Bolivijec. Ihned se skamarádíme a domlouváme se ohledně výstupu na vrchol.
 
V určený den vstáváme už okolo půlnoci a začínáme vařit. Ve dvě hodiny ráno slyšíme, jak se druhá dvojice vydává na vrchol. My vyrážíme skoro o dvě hodiny později. Počasí je chladné, relativně viditelno. Cesta vede vzhůru hřebenem až na místo, kde odbočuje doprava a podchází poslední kopuli, potom pokračuje do sedla, kde se napojuje na výstupovou „normálku“. Počasí se rapidně horší, fouká, padá mlha a viditelnost se snižuje.
 
Když se dostaneme na „normálku“, vydáváme se po ní přímo vzhůru. Cesta vede přes trhliny, mezi nimiž se dá kličkovat, a pak se zvedá na sklon asi 70 stupňů kolmého ledu a firnu. Vydáváme se cestou, kterou nikdo před námi nelezl. Bojujeme ve velmi kolmém a tvrdém ledu a firnu, minimálně 300 metrů lezení na předních hrotech maček a cepínu. Dvojici kamarádů vidíme nalevo od nás na hřebeni. Pod vrcholem musíme přímo přes trhlinu, kterou jsme museli projít a odjistit. Výlez z trhliny, to je neskutečné lezení ve výšce přes 6 tisíc metrů. Začínáme cítit únavu. Pokračujeme na vrcholový hřeben a z něj už jen sedmdesát metrů na vrchol, kde jsme půl hodiny po poledni. Počasí je velmi špatné, a tak tu netrávíme mnoho času. Kluci před námi již sestupují z vrcholu.
 
 
Sestup byl peklo, viděli jsme sotva na tři metry, extrémní vítr, do toho padal sníh. Ve stěně jsme hledali zafoukané stopy, a tak jsme několikrát museli přelézt celou stěnu zleva doprava, do toho se projevila značná únava a žádné zásoby jídla a pití. Naštěstí se chvílemi na pár vteřin ukázal skalnatý hřeben, a tak jsme trefili cestu i přes trhliny a dostali se až do tábora – až v šest večer. Kluci nás už vyhlíželi, patřičně nás přivítali a taky nám gratulovali k nové cestě, my však mysleli hlavně na jídlo a čaj. 
 
Další den jsme všichni společně sestupovali až do vesnice Pinaya. Bohužel, můj táta i Bolivijec měli sněžnou slepotu, takže sotva viděli před sebe, a měli velké bolesti. Snažil jsem se jim ulevit pomocí masti i léků, pomohl jsem tátovi sbalit batoh a domluvil jsem se s Italem na zorganizování sestupu. On, ač fyzicky zdatný, si se svými zkušenostmi netroufal sestup řešit. Svázali jsme lana a vyrazili. Pro všechny to bylo psychicky vyčerpávající. Pořád jsem musel hlídat tátu i Bolivijce, neustále jsem komunikoval a navigoval, jak v angličtině, tak v češtině. Asi po pěti hodinách jsme dorazili do základního tábora, po odpočinku sešli dolů do vesnice a odpoledne odjeli do La Paz. 
 
Následující dny jsme trávili odpočinkem, táta léčil oči, hodně jsme jedli a cestovali po okolí. 
Až jsme konečně vyrazili na náš poslední kopec, Sajamu. Brzy ráno vyrážíme ze stejnojmenné vesnice poblíž hory. Bohužel, kvůli špatným informacím jsme odbočili dřív, než jsme měli, a tak jsme nakonec vylezli „jen“ na kopec s výškou 5.700 metrů, vzdálený asi den chůze od základního tábora. Došla nám voda, hranice sněhu zde byla až asi v šesti kilometrech, a tak se žádná nedala nikde nabrat. Rozhodli jsme se bivakovat, druhý den jsme se otočili zpět. Sajama nás zklamala, ale to byla jen malá nepříjemnost ve srovnání s úspěchem, který jsme slavili na Illimáni. 
 
Závěrem bych dodal, že naše varianta výstupu na Illimáni je zaregistrovaná, a měla by tedy být i v povědomí horských vůdců v Bolívii. Výstup není pro začátečníky či turisty, je to poměrně fyzicky náročné.
 
Text a foto: Jakub a Zdenek Mikulovi