Pod převisem - povídka, Montana 3 / 2019

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Pod převisem - povídka

Pod převisem

 
Sem pod převis skoro nikdy neprší. Jen občas, když pořádně fouká, přiletí nějaká ta kapka přímo. Většinou se sem ale voda dostane jen shora trhlinami ve skále, když přijdou pořádné deště. To pak údolí schová mlha a tady se objeví kapky. Napřed jedna, pak dvě a pak víc a víc, odkapávají z okrajů puklin a pleskají o skalní římsy pod naší velkou střechou. Když prší dál, je i vody víc a někdy jí trochu teče i přese mě. Z toho se červenám. 
 
Ale jinak nemám důvod ke stížnostem. Mám tu klid, výhled i nadhled. Když od severu táhne vítr, rozkýve špičky všech těch smrků pod námi, až se vršky lesa houpou jako vlny na moři a šumí jako vodopád. Jeden by tu z toho začal skládat haiku – taky už mám pár pokusů za sebou. 
 
Divíte se, odkud zrovna já můžu vědět, co to je haiku? To byste se teprve divili, co všechno někdy mají horolezci v batohu. I když, Macuo Bašó je dneska hodně stará škola a většinou sem lidi vláčejí spíš průvodce.
A ty moje pokusy? Tak třeba tohle: 
 
Kladivo: cink!
Mizí v dolině.
Dneska spíme tady. 
 
To je ze života, je to totiž o mně. Druhé kladivo zůstalo v chatě, takže žádné další už nebylo. K tomu se zrovna začínalo stmívat. Pravda, bivak to byl napřed trochu nervózní; i tak všechno dobře dopadlo. Mrzlo jenom trochu, žďáráky byly, dokonce i trochu čaje v termosce. Od toho večera tu jsem. Měsíc nato padla Berlínská zeď.  
 
Jo, je to už docela doba, ale nenudím se. Samozřejmě sem tam dojde na nějakou tu pořádnou tlamu, on ten náš převis není zadarmo. A dějí se tu i jiné věci. Teď v létě tu lezla zamilovaná dvojka, na vrcholu se zdrželi pěkně dlouho a dost tam dováděli. Odtud zdola samozřejmě vidět nebyli, zato slyšet byli dobře. A proč ne? Je tu hezky, liduprázdno, klid… Akorát pak museli nahoru ještě jednou, protože ona tam zapomněla podprsenku. Vzpomněla si na to až po první délce slanění a chtěla se pro ni vrátit. Ani by je nenapadlo, jak nás pobavili; nikdo moc neví, co všechno umíme ocenit. 
 
Víte, kolik lidí si myslí, že skoba je jen kousek železa? 
Všichni. 
Ale při zatloukání se občas někdo i modlí...
 
Ilustrační obrázek: Ján Vrabec
 
Více se dočtete v Montaně, která vychází 6.6.2019