1 rok předplatné

to chci

SMS 1 číslo

to chci

Kruhy pro dospělé

<strong>Montana  4/2020 právě v prodeji</strong> AKTUÁLNÍ ČÍSLO

Redakční novinky

Kruhy pro dospělé

Jsem posera. Dva metry nad kruhem se měním v podprůměrného lezce. A pokud si tam někam nenacpu alespoň jednu povzbuzující smyčku, zůstanu v kroku, který bych s jištěním u pasu udělal jen s lehce zarputilou grimasou ve tváři, trčet klidně půl hodiny. Krok nahoru - krok dolů. Krok nahoru - krok dolů. Dokud si tu mrdku nad hlavou šestkrát neosahám z patnácti možných úhlů a všechny slušný chyty v dosahu neomastím svým agresivním potem natolik, že už se prostě musím rozhoupat k akci.

Moje zpocený ruce to je vůbec kapitola sama pro sebe. Dlaně se mi začínají rosit, už když si pod skálou obouvám lezečky. A kdyby až pod skálou. To by ještě bylo dobrý. Ale mně stačí listovat si doma průvodcem a stránky se mi pod prsty začínají z vlhkosti vlnit. Nedej Bože, když u oběda sleduju video, ve kterým se blondýnka v růžovým tričku nasouká do nekonečné VIIc spáry a mě pak deset minut vyklouzává vidlička z ruky. Zatímco jí ta žába drží na tuty. 

Nechápu, nerozumím. Na tohle já prostě nemám hlavu.

To když si vzpomenu, jak mi v Jizerkách zhořkl začátek loňské sezóny. Doma v Jeseníkách sice dvě osmičky a na vápně v Buzetu něco 7áček taky padlo. Jenže tam sotva za lanem zaklapne zámek expresky, už nahmatávám na sedáku další. Ale při prvním očním kontaktu s nezajištěnou čtyřkovou jizerskou spárou rozčesává klid dřímajícího bukového lesa zděšení: “Tudy se jako fakt leze?” Spárař jsem nikdy nebyl. Moje žáby skáčou spíš ven než dovnitř. Každopádně pětková plotna - tentokrát s jištěním, ale umístěným tak akorát vysoko na pěknou otevřenou zlomeninu - na níž veškerou rovnováhu obstarávají špičky lezeček zapřené jen do pár milimetrů vystouplých křemínků, mě nutí přemýšlet o možném výdělků za prodej mého lezeckého vybavení. Může se ten krystal vylomit? “Nééé.” Jasně, milosrdná lež není hřích. A Homole cukru, ten malý brdek, v němž už po prvním kroku člověk pod sebe pohlédne na deset metrů nicoty a terén, do kterého proboha nechci padat, jen přikrmuje mou frustraci: „Kterej magor to nad tou jámou leze?“ Při této památné žulové premiéře sedám odpoledne do vlaku s jednou vylezenou trojkou a vybojovanou! čtyřkou. Jizerky, pi*o!

A když pak v druhé půlce sezóny začínám chytat ten správný švuňk a rozumět si s jizerským materiálem, udrolí se mi pod lezečkou krystal. Najednou tma. Kotrmelec. Rána. Mlha. Prsty se křečovitě svírají v pěst a hlava klesá mezi rozdrásané předloktí zabořené v suchém bukovém listí, třepotající se pod proudem dechu, který nedokážu zpomalit. “Ne, ne, nesahej na mě!” Nohy. Co nohy? Hýbu? Hýbu. Ale záda bolí, jako by mi je někdo zhusta rozřezal žiletkou. On se hrubozrnnej žulovej krystal ostrostí zase tolik neliší a v krátkém období temna jsem jich nejspíš pár zakusil. “Chceš vodu?” … “Ne, asi budu zvracet.” Tak balíme. Ale jsem chlap, na žádnej rentgen nejdu, je to jenom naražený. “No tak na to zapomeň, jdeš!” Ale mně fakt nic není. Což nakonec potvrzuje i službu vykonávající lékař, pozvedající rentgenový snímek mého trupu proti oknu, jímž do bílé ordinace chirurgické ambulance liberecké nemocnice pronikají poslední paprsky srpnového sobotního odpoledne. Jenom měkké tkáně. “Takže tam napíšu: spadl ze skály z výšky asi pěti metrů, dobře? A vy jste nebyl zajištěný?” … “No tak jako jó... ale nebudete o tom vyrvaným friendu nikomu vykládat, že ne?”

“Pár dní klidu.” Takže dva? Tři, dobře. Čtvrtý už se zase těma svýma upocenýma rukama snažím nahmatat něco, co by mě posunulo od debilní červené smyčky ke cvaknutí posledního kruhu Joskova odkazu na Příhrazech. Prej krásná cesta. Jasně. Nikde nic. Zato v hlavě přeplněno: “Mi ta lezečka na tom osoleným smekne, uzel vystřelí jak z praku - to vím, když jsem ho tam tak na hovno založil - a já se rozmlátím o deset metrů níž v hnusným koutě. Zlomím si ruku a jak budu psát? Vždyť mě to živí. A já nikdy nic zlomenýho neměl.” S takovým mindsetem je hotovo. Pokračuju na kraba - pozpátku ke druhému kruhu pode mnou. Ego už mě čeká dole v písku. Ani ne před hodinou se s Meteoritem za VIIc proletělo do nebeských výšin nad Rájem, ovšem teď se nejspíš zanoří do těch nejtemnějších sklepení pod Věží Slávy Korčáka. “Nějaký zájemce o zachovalý lezecký matroš?”

I to pivo je hořký víc než obvykle. Na rovinu ale - kdyby se Richtr, Lukavský a Berežný složili na dva tři kruhy navíc, cestu bych jim, shrbený nad čerstvým zápisem ve vrcholové knížce, určitě pochválil. Jenže písek není vápno. A kruhy nejsou zadarmo - především jejich cvakání.

Tohle je můj úděl - hodinu a půl se plácat v usmoleným desetimetrovým jizerským VIc. Nohy mi svižně vibrují do rytmu šicího stroje, protože od loňského srpna se moje důvěra v oregonské CNC obráběné vačky friendů, nepříliš kamarádsky zapřené do vystouplých jizerských krystalů, zatím nevrátila ani na zlomek původních hodnot. “Ty vole, proč ten Prachtel vyhnal kruh tak vysoko?” Vyhnal, no. On nastavil pravidla hry a já na ně přistoupil. Sis to vybral, tak bojuj. 

Bojuju. Poněvadž od osmdesátýho roku, kdy tu cestu udělal, se v ní beztak polovina krystalů, na který on šlapal, vylámala. A jak tam střídám v ruce v jednom jediným slušným chytu, od kterýho se vůbec, ale vůbec, nemám chuť odlepit, podvědomě ohýbám pravou paži za záda a… Kulový, mladej! V Jizerkách na ten svůj morálovej prášek zapomeň. Pěkně si ty usmolený pracky utři do kalhot a koukej se trochu kousnout. Nebo tě kousne žula. Zase.

Prášit nesmím. Nohy se mi klepou. Hlava šrotuje. Tmavě modrá látka kalhot na koleni tmavne od prosakující krve a předloktí mám dodřený, že si večerní sprchu zase protrpím. Na deseti metrech - slušnej výkon.

Jenže pak přichází grande finale. Půlhodinové tam a zpátky už se mění jenom v tam, které nejde vzít zpět. A hrůzostrašný krok nakonec přece jen zapadá do portfolia mých schopností  - lezečky drží, prsty se zahryzávají a síla z bouldrů projevuje. “Tak jo, tak to zruš! Ty jo, mám fakt radost. Krásná cesta.” Tomu říkám lezení. Žádný buch buch buch - jedna cesta, druhá cesta, osmá cesta, tělocvična hadra. “Tak pojď, já jistím!” Zápis do vrcholové knížky kratičkou IKEA tužkou, která by teda zasloužila ořezat, se stává vskutku zaslouženým. Gloriolou výjimečnosti navíc přisvětluje okamžik tou samou tupou tužkou zaprotokolovaný fakt, že na téhle osamělé žulové věži sedíme letos teprve jako druzí. A pak taky tuhle naši cestu naposledy někdo lezl… moment… před pěti lety! Slušný. Jizerský VIc. Hezký. Moc hezký. Po roce bojuju místo ve čtverce v cestě od Prachtela.

Čas, trpělivost, zkušenosti. Kvůli mě nikdo jištění do cesty nepřidá. Nemáš na to, uč se. Poznej materiál, nauč se zakládat, zapomeň na čísla. Solivej písek nebo ostrá žula? Tohle je jinej svět.  Mám vítr z obojího a ten trpkej půllitr srkám po lezení možná i častěji než lahodnou dvanáctku. Ale ty příběhy věží a ta jména, ke kterým vzhlížím, mě do skal stejně vždycky přitáhnou zpátky. Kauschka, Ginzel, Čihula, Šilhán, Prachtel, Smítka, Chroust. Měl jsi zálusk na tu velkou Kobylu? Nebo malé jizerské Žihadlo? Smůla. K tomu musíš ještě dospět. Stejně jako jsi dospěl pro Nos a Taktovku. Dneska sis holt odnesl jenom vyprášenej kožich. To sneseš.