LEZENÍ A HOROLEZECTVÍ, JEHO DISCIPLÍNY

Wildův slovník: základní lezecké pojmy

Cesta, délka, štand

Rozptyl v délce výstupů je velice pestrý, od několika metrů kdesi v lese na skalce přes vícedélkové cesty na odpoledne až po x-délkové cesty na více dní. Dejme tomu, že přijdete pod skálu, shodíte batoh, navážete se a pustíte se do linie vytyčené několika jištěními. Jedno z nich bude poslední a z něj vás jistič spustí zpátky na pevnou zem. Vězte, že jste právě vylezli (určitým stylem) cestu o jedné délce. Cesta se však může skládat z pěti, ba i pětadvaceti takovýchto délek jdoucích za sebou, nebo spíš nad sebou. Tady každá další délka nad tou předcházející začíná a končí na štandu. Původem z německého „stand platz“ je myšleno jisticí stanoviště. Je to místo, kde se dá stát většinou bez držení se, tzv. „no hand rest“ – je tedy hloupost nalézá-li se uprostřed těžké pasáže. Na štandu se potkáte se spolulezcem, vyměníte si pár poznatků, facek, případně zbaštíte něco malého a to zapijete kořalkou, abyste se v další délce tolik nebáli. Štand je tedy jakási oáza harmonie v pustině stěny, kterou jste si zamanuli prostoupit.

Boulder, bouldering 

Pokud si přeložíte slovo boulder, vyjde vám třeba kámen, ale také tak nazýváme konkrétní lezecký problém, třeba právě na ten kámen vedoucí. Bouldering by tudíž měl znamenat kamenování, ale naštěstí tomu tak není. Tedy boulderingem rozumíme lezení po kamenech, na skalách i umělých stěnách do určité výšky. Od jisté výšky plynule přechází ve free sólo. Leze se bez lana a tedy ze stylů má smysl jedině OS a flash. Další styly se nezmiňují, ale udává se pouze počet pokusů potřebných k přelezu, tedy jakési RP. Bouldery se lezou buďto nahoru (několik kroků) nebo se traverzuje nad zemí (několikrát více kroků). Jinak krokem není myšlen necelý jeden metr na rovné zemi, ale smysluplný přesah ruky do následujícího chytu. Zjevem sápajícím se po kamenech bývá boulderista, s módními doplňky v podobě matrací a různých kartáčů, korálků na šňůrkách atd.

Free sólo 

Je několik příčin, proč někdo občas vyhledává tento riskantní způsob zábavy. Jeden to má v hlavě absolutně v pořádku a tedy ví, co dělá. Cestu si vybral podle svých možností a skoro nikdo o jeho počínání neví. Druhý to v hlavě naopak v pořádku nemá a myslí si nejspíš to, jak teď všem přihlížejícím vytře zrak. Pokud mu to vyjde, dává svůj úspěch dostatečně najevo, a když udělá chybu, tak je posekáno. Takže si opravdu rozmyslete, než se do něčeho takového pustíte.

Sportovní lezení, skalkaření

Vpodstatě neškodná a bezpečná zábava, kterou může pokazit akorát vaše nešikovnost či nepozorný jistič. Cesty jsou většinou kvalitně zajištěny a jedinou starostí je mít dostatek expresek a lano odpovídající délky. Délka cest většinou 20–30 metrů, i když lze najít i kratší štěky či naopak padesátimetrové linie do oblak. A ještě takovou, řekněme perličku. Víte, že dříve byly skály považovány pouze za cvičný terén?

Vícedélkové sportovní lezení

Poslední dobou bývá označováno za „big wall“ lezení, ale myslím, že to je úplně o něčem jiném. Pokud na skalkách lezete jeden výstup vedle druhého, tak tady je to jedna délka za druhou. Většinou dobře odjištěné linie, kdy řešíte pouze obtížnost cesty, kdepak nástup, podmínky ve stěně, hledání směru, bivak, sestup a nevím co ještě. Ideální mezistupeň na cestě ze skalek do hor, alespoň těch skalních.

Lezení na písku

Lezení na písku má svá specifika vyplývající z charakteristiky materiálu samotného, tradic a pravidel. Na správnost konkrétních zásad existují rozdílné názory a je otázkou času, jak se vše vykrystalizuje. Je třeba věnovat péči vhodnému výběru cesty a lézt opravdu jen to, na co mám. Tady si dovolím upozornit na jednu věc, na kterou byste časem asi přišli sami. Třeba máte na skalkách vylezeny nějaké cesty za „osm“ a rozhodnete se vyrazit na písek. Tam vám padne do oka „úžasná“ linie, vytyčená dvěma stěnami tak 10-15 centimetrůod sebe. Mrknete do průvodce a s vědomím, že VIIb rovná se 6, srdnatě nastoupíte. Však co, kruh je vysoko (pokud tam vůbec je), tak to bude lehký. Po chvíli vám nejspíš dojde, že tady něco nehraje a zapamatujete si nové slovo – „širočina“. Možná ale hledáte silné zážitky, to jste na správném místě. Ortodoxní pískaři se vyznačují tím, že na jiném materiálu skoro nelezou. Odřené ruce a nohy, někdy i hlava, jsou znamením nemehel. Za pasem se jim pohupuje sortiment různých smyček, s nimiž umí dobře zacházet. Večer po lezení se dost „kropí“. Stupnice hodnocení je v dnešní době jedna, a to „jednotná pískovcová klasifikace“, tedy JPK, mající původ v Sasku, odkud se rozšířila do celého pískařského světa. To znamená z bývalé NDR k nám. Co si lze představit pod jednotlivými stupni je docela věda. Tady je několik rad, kterak si dobře vybrat. Jak už víte, spáry nemusejí mít ani vysoké číslo, abyste si jejich přelezu náležitě cenili. Převislé cesty postaršího data se jeví dnešnímu vytrénovanci poněkud přívětivě neb tenkrát starci neměli takovou vytrvalost a kruhy se do zdi nějaké dát musely. Horší to bude, pokud se skalina položí a chyty zaoblí či zmizí úplně. Pak si, straše kousek pod kruhem a vysoko nad osolenými hodinami, vzpomeňte, že ten první tudy „prošel“ v bačkorách, případně naboso, a aby toho nebylo málo, tak s lanem uvázaným kolem pasu. K údajné „tvrdosti“ některých oblastí jen zmíním osobní zkušenost a tou je, že to nikde není tak horké, jak se někde tváří. Někde přes očekávání to jde lépe, než jste čekali a pak zase dostanete za vyučenou i přes výpočty, jejichž výsledkem měl být „jasný onsajt“. Myslím, že záleží, jak komu co sedí, je-li zrovna ve formě, co jistič, večerní kalba, lepička, slunko, mádžo (fuj!) a… A ještě takovou perličku na konec. Jestliže to v našich krajích s používáním magnesia vypadá tak, jak to vypadá, potom v Sasku dejte pozor. Neúspěšný pokus o slušnou domluvu bude následovat seriózní pokuta (v případě strážců skal) nebo zlomená čelist v případě místních pískařů, kteří mají místní skály i pravidla v úctě.

Lezení v horách, horolezectví

Co si pod tímto představit je snad nad slunce jasné. Než se z horolezectví stal sport, tak horalé chodili do vrchů pro drahé kamení a chytat kamzíky. Pro přesnost dodejme, že se leze po skále či ledu nebo se chodí po pás ve sněhu, případně je to vše smíchané dohromady. Posledních dvacet let se stává důležitější samotná cesta než vrchol, v nižších horách (do 5.000 metrů) určitě. V horách vyšších je vrchol jakýmsi logickým vyústěním snažení se v cestě dodnes. Při výběru trasy výstupu platí zhruba stejné zásady jako na písku. Navíc věnujte pozornost předpovědi počasí a uvědomte si, že v případě potíží na písku nebo skalkách stačí slanit nebo se nechat spustit, kdežto tady to může trvat docela dlouho a můžete si přitom docela „užít“. Horolezectví někdo krásně charakterizoval jako „umění trpět“, ale má samozřejmě i světlé stránky. A jak poznáte opravdového horolezce – alpinistu? Otrhaný a dobitý je asi jako pískař. Místo jednoho lana má dvě tenčí, na hlavě plstěný klobouk nebo helmu a za pasem kromě smyček různě tvarované kousky „železa“, bez nichž se neobejde. Když na to přijde, tak vypije také dost (dokud nemá dost).

Alpský styl 

Už z názvu vyplývá, že nachází uplatnění v horách. V podstatě jde o podnikání výstupů ve dvojici, vyznačující se lehkostí, rychlostí a v rámci možností elegancí. Dva horolezci, dvě lana (jsme v horách), pár nezbytností v batohu a naděje, že počasí vydrží. S přibývající nadmořskou výškou nebo celkovou náročností vzrůstá vážnost celého podniku díky nepřítomnosti fixních lan, postupových táborů, o kyslíku v lahvích nemluvě.

Duro alpinismo

V podstatě jde o podnikání v nižších horách shodné s „alpským stylem“, tady ovšem s důrazem na psychickou náročnost celého dějství. Zmíní-li tedy někdo o jím přelezené cestě, že to bylo „ďůro alpinismo“, vězte, že si tam užili nebo na sebe chce jenom upoutat pozornost okolí.

Mixové lezení

„Postup se zbraněmi je výhodnější než bez nich, led a sníh výstup ulehčují a ne naopak.“ Ve své nejryzejší podobě představuje postup svahem až stěnou (to podle sklonu), kde je „namixovaný“ sníh, led a skála. Z vyprávění zkušených lze dojít k názoru, že takovéto lezení nemusí být nijak těžké, ale člověk si přesto užije. Skála bývá rozbitá nebo naopak hladká, ve většině případů „divně“ vrstvená. Občas bývá pocukrovaná sněhem a to vše spojuje trocha ledu. Možnosti zajištění v této směsici jsou docela omezené. O obtížích, spíš než stupnice, vypovídá samotný název cesty či stěny a ovšem i momentální podmínky. K vyjádření obtíží (potíží) se kombinují stupnice volného lezení po skále (UIAA, francouzská, americká, norská), ledu (WI) a v případě sněhu se udává sklon ve stupních (úhel sklonu).

Lezení ledů, ledopády

O co jde je nad slunce jasné. Na nohou a v rukách máte jakési ostré špice (mačky a cepíny), jimiž kopete a tlučete do zmrzlé vody tak, abyste se tam udrželi a zároveň tu krásu, v níž se silou vůle držíte, nerozbili. Obtížnost lezení záleží jednak na sklonu terénu a jednak na kvalitě ledu samotného. Stupnice obtížnosti se značí WI (winter ice) a stupně jsou 1 až 7, tedy lehký ledík bude třeba WI 2 a naopak převislá, téměř nejistitelná a štípající se hrůza za WI 7.

Dry tooling

Moderní to odnož mixového lezení, kde rozdíl pozná každý – chybí zde led a ta trocha, co se náhodou vyskytne, většinou zavazí. Sníh tu není neb jde většinou o slušné převisy. Je to druh počínání (pro mě za mě tomu říkejte lezení) nejvíce ovlivněný technologií výrobců. V počátcích bylo moderní lézt s cepíny bez použití poutek, jež mnohé ulehčily. To mělo smysl jen do té doby, než se začaly vymýšlet různě zakřivené rukojeti, ve finále shodné s hrazdou. Vrcholem všeho jsou různé vychytávky, díky nimž se lze na cepíny (teď už opravdu zbraně) pověsit za nohy a relativně dobře si odpočinout. Chce to trochu cviku, ale průměrný gymnasta by neměl mít větší problém. Na mačkách (takový ty špice na botách) přibyl hrot na patě a vpředu dost často bývá místo dvou pouze jeden. Mačky se kdysi upínaly jen na pořádnou bačkoru z kůže, potom z plastu a nověji opět z kůže. Se závody a honěním váhy se přešlo na speciální botičky podobné odstrojeným bruslím (někdy opravdové brusle), ale i ty jsou relativně těžké, takže se tuhá mačka pár hřebíky chytne na lezečku a máme střevíc vítězů. Rozdíl oproti klasické horolezecké obuvi činí třeba i 2 kg a to není málo. Myslím, že by neškodilo, alespoň pro závody, stanovit technické parametry možné použitelné výzbroje. Stejně jako hokejistům hlídají zakřivení hokejek a u vozů F1 zavedli pneumatiky se vzorkem. Nebo všechny dovažovat na startovní hmotnost v plné zbroji, třebas 85 kilo chlapy, 75 kilo holky. Jinak co se týče stupnice, tak ta je značena M s následujícím číslem od 1 do 12. Je rozdíl, leze-li se stará M7 s moderními zbraněmi, nebo na rovných cepínech jako prvovýstupce. Na druhou stranu, ty starší „prásky“ mají i nesmazatelný psychický náboj,kdežto nové těžké cesty jsou ve většině případů kvalitně zajištěny nýty.

Capsule styl

Někdy snese označení „ruský tank“. Rychlostpostupu jako při alpském stylu se sice většinou vytratí, ale vzávislosti na psychické odolnosti týmu jste téměř k nezastavení. Musíte pochopit, že ve stěně nejenom polezete, ale budete bydlet i několik týdnů bez toho, že si sem tam odskočíte projít se pod stěnou. Pochopitelně vše potřebné na tu dobu vláčíte s sebou, což samo o sobě zabere spoustu času. Použití fixních lan v omezené míře, a to většinou od neustále se vzhůru posouvajícího prvolezce po tábor ve stěně, jejž většinou představuje závěsná postel. Po dosažení dalšího vhodného místa pro tábor se bydlení přesune o kus výš. Tento styl je doménou velkých odlehlých stěn.

Big wall

Znamená něco jako „velká stěna“, ovšem to je pojem s celkem širokým záběrem. Parametry stěny honosící  se tímto označením záměrně vynechám, neboť jde spíše o způsob pohybu ve stěně, která by měla být skutečně velká a strmá. Tento způsob průstupu stěnou, dá se říct, je totožný s „kapslovým“ stylem. Rozdíl by měl být pouze v možnosti, alespoň pokud to fixy dovolí, sjet na pevnou zem, zajít si na pivko a tak. Tedy postupujete do určité obtížnosti volným lezením, a až se vám nebude chtít (nebo budete muset), začnete hákovat (co to je, si povíme). S sebou táhnete spoustu krámů, jejichž transport stěnou je „něco“, ale to už vlastně víte. Udávají se stupně obtížností v dané cestě provozovaného typu lezení. To znamená, že když se to všechno správně semele, tak polezete volně, budete hákovat, zobat do ledu, a nakonec uděláte koryto ve sněhovém svahu. Aby toho nebylo málo, tak na úvod se uvede číslice od I do VII, přičemž I znamená, že cesta zabere tak hodinku (to ale není big wall) a naopak v VI už budete „strašit“ několik dní a třeba i týdnů. O VII platí to stejné, ale s tím rozdílem, že budete někde, kde ani tylišky nedávají dobrou noc, tj. hodně daleko od civilizace.

Hákování

Vporovnání se zásadami a smyslem volného lezení jde jednoznačně o krok zpět. Tedy dolezu do místa, kde už mně síly nestačí tak si něco založím, případně zatluču, pověsím tam žebříček a postup opakuji tak dlouho, dokud nebudu schopen opět lézt volně. Tedy k postupu používám „umělé“ pomůcky. Prvovýstup v tomhle duchu odebere možnost někomu lepšímu, schopnému dané místo přelézt volně. Na druhou stranu je třeba říct, že právě volný přelez takovéto cesty udělá radost a že některé pasáže asi nepůjdou přelézt volně nikdy. Hákování se dostalo do škatulek stupňů obtížnosti v podobě A0, A1, A1+, A2, A2+ až po A5, eventuálně teoretických A5+. Je tedy rozdíl mezi pár kroky za A0, kdy nic nehrozí a naopak takovou délkou za A5, kdy třeba na 50 metrů budete potřebovat celý den. Přitom vás bude pronásledovat pocit, že pokud odpadnete, žádné z jištění to nevydrží a vy se rozsekáte. V nejvyšším stupni je zapovězeno cokoliv vrtat, byť na jeden mizerný háček. Hodnotí se tedy možné následky případného pádu a jeho délka. Problém je v uzavřenosti stupnice. Jeden odborník na hákování se nechal slyšet, že pokud by první cesta s pasáží za A5 zůstala A5 i dnes, tak nové A5 by byly A17. Tedy se vznikem nové, výrazně nebezpečnější cesty (je-li to vůbec ještě možné), se ty stávající o něco degradují. Stejně tak i opakování cesty třeba za A5 už bude lehčí než pro jejího autora, protože běžně se vylepšuje a přidává cokoliv – hlavně se nezabít. Vyšší stupně jsou tedy silně závislé na bohatém sortimentu pomůcek, jež jsou v dané chvíli k dispozici, a, ovšem, na vyšinutosti daného jedince. Epicentrum tohoto stylu leží v Yosemitech. Jak tedy poznáme, že jde o typickou cestu ve stylu „big wall“? Zde je příklad: Wyoming Sheep Ranch, VI, 5.10, A4+.

Expediční styl 

Expediční styl se týká vysokých kopců, dejme tomu od 7.000 metrů. Trasa výstupu je zajištěna fixními lany, jsou budovány postupové tábory. Právě na přípravě trasy záleží, může-li se vaše podnikání honosit označením „lehká expedice“. Znamená to, že se o všechno na kopci staráte sami. Výškový nosič sice za měšec rupií rád pomůže, ale sportovní hodnota akce tímto klesá. Občas se dýchá i kyslík z lahví a to má své důvody. Buďto jde o expedici komerční a klient chce na vrchol, když už zaplatil, za každou cenu, nebo o extrémní podniky ve výškách nad 8.000, jako třeba ruský prvovýstup na prostřední z vrcholků Lhotse, ale právě ten kyslík je vadou na kráse. Jinak je tolerované použití kyslíku pro lékařské účely. Tedy ne že se mně udělá večerblbě, tak si zadejchám, pak ještě trochu ráno, pak po cestě do druhé nohy, abych nekulhal a hele – summit (vrchol). Tak takhle tedy ne. Říká se, že dýchání kyslíku z lahví „srazí“ výšku kopce z 8.000 metrů na 6.000 metrů.