SPORTOVNÍ HODNOTA PŘELEZU - ZÁKLADNÍ POJMY

Wildův slovník: styly lezení

Volné lezení, skalkaření

Týká se výhradně lezení po skále, tenhle „frí klajmbink“. Pozor, neplést s „knajpinkem“! Ovšem o tom, že „16 piv za večer je taky výkon“, nelze pochybovat. „Great way of climbing Think Pink was born in Yosemite National Park to relax your mind and understand nature.“ To je, co?! Nechte si to přeložit od někoho zasvěceného a vezměte si příklad. Jestliže za oceánem to byly Yosemity (kdepak, Tahquiz Rock), tak v Evropě zase pískovce kolem Labe, kde se začalo blbnout s důrazem na „volnost“ lezení. Společně s pronikáním soutěživosti do „našeho“ sportu začaly vznikat různé stupnice obtížnosti, navzájem se odlišující, a později se definovaly i různé styly překonání dané cesty, případně délky. Při volném lezení slouží jisticí pomůcky pouze pro jištění, nikoliv na postup!

OS (onsajt z angl. "on sight")

Leckdo by za přelez určité cesty v tomhle stylu platil zlatem, což ale pochopitelně nejde. Dejme tomu, že někam přijedete a najednou vás praští do očí fantastická linie a budete si chtít zapsat její název do deníčku na internet. V průvodci najdete i obtížnost a to vás utvrdí, že by „to“ mohlojít. Tedy nastoupíte a postupně řešíte hádanku chytů i nechytů. Několikrát ustřelí noha, tam se zase zamotáte rukama, ale pokaždé to nějak uválíte. Nakonec, s rukama Josefa z paluby, zapnete slaňák. Chvíli tomu člověk nevěří, ale tohle je OS. Tedy výstup na první pokus vlastní silou po skále, kdy veškeré vědomosti o cestě získám z průvodce nebo pohledem ze země. Pokud v cestě před OS pokusem někoho náhodou uvidíte, půjde již o něco jiného.

Flash

Kromě toho, že se podíváte, jak se „to“ leze, můžete si nechat poradit, kdeže je schovaný chyt. Dejte ovšem pozor na takové poradce, kteří si pletou, kde je vpravo a kde vlevo, to je pak rada zadarmo drahá. Jestliže součástí OS je i rozvěšování expresek, tak flash to, že už rozvěšený jsou, toleruje. V případě zálusku třeba na „Action direct“ je dobré do zblbnutí sledovat video s Ikerem Pouem a poté (také do zblbnutí) trénovat skoky z – do jednoprstových dírek, případně si celý problém postavit na stěně doma na zahradě.

RP

Tenhle styl nást "trápí" už desítky let. Tahle zkratka znamená buďto „rot punkt“ nebo „red point“, záleží, co vám zní lépe, ale něco vám povím. Jakmile se ráno vzbudíte a vyčistíte si zuby, případně ze sklenice vyndáte umělý „klapáky“, postavte se do pozoru a dívejte se do zrcadla. Teď třikrát zařvěte s důraznou výslovností „rot punkt“. V pořádku? Nyní se uvolněte a řekněte potichu „red point“. Rozdíl myslím dostatečně výmluvný, než aby někdo pochyboval. Je tedy nad slunce jasné, že „erpé“ vzniklo u našich západních sousedů a ne na nějakém ostrově, kde auta jezdí po špatné straně, o Americe ani nemluvě. S těmi červenými puntíky začal Kurt Albert, nejspíš proto (po přelezu dané cesty tímto stylem), že do vápence mu nešlo dobře vydlabat třeba „KA“. Právě třeba svůj monogram nebo název oddílu měli ve zvyku vyrývat do pískovcových věží tehdejší prvovýstupci. Je to příjemné, když na nějakou takovou vzpomínku narazíte, ale dnes se to už nedělá. To bylo jenom takové ohlédnutí se do minulosti, nyní pojďme k věci. Tedy o co vlastně při RP jde? Přelezení cesty bez pádu či odsednutí si na více než první pokus (to je OS nebo flash), přičemž expresky si musíte během přelezu nacvakat sami. To, že se při přelezu nechytáme jištění,m je snad jasné, a když jo, tak je třeba dávat pozor, aby to nikdo (ani vy) neviděl. V případě neúspěšného pokusu je třeba expresky vysbírat a zkusit to znovu nebo rovnou jít něco lehčího. K té Americe jen tolik. Myšlenka RP vznikla nezávisle na Evropě i tady, jde o to, kde dřív. V čem je rozdíl, tak to je definice, neb „americké RP“ klade důraz i na zakládání vklíněnců, friendů, případně zatloukání skob jako součásti stylu. Není to náhoda, neboť zdejší skalní terény jsou tak nějak lépe „stavěné“ na zakládání.

PP

V podstatě jde o styl RP, ale s tím rozdílem, že v případě neúspěchu zůstanou expresky viset v cestě a to mnohdy docela pomůže. V některých cestách (především těžkých) bývají často osazeny expresky stabilně, což sice znemožní RP, ovšem myslím, že to nikomu ze zainteresovaných nějak výrazně nevadí. Oba tyto styly (RP, PP) mají společné to, že se „podaří“ na několikátý pokus. Je tedy rozdíl, pokud v cestě na OS spadnu, stáhnu lano a poté vylezu na PP, než když cestu zkouším 5x denně, 4 dny v týdnu a třeba celý měsíc. Poté si ale dotyčný může zapsat své opravdové maximum, jemuž dal opravdu hodně nebo – v případě neúspěchu – mohou kuloáry probíhat zvěsti, že dotyčná osoba lítá po lese, řve a vůbec, že je to s ním špatenka.

RK

Pokud v případě RP či PP pokusu uděláte neopatrnost a spadnete, necháte se spustit na zem nebo do „no hand restu“. Před dalším pokusem lano nestahujete. Do nejvyššího místa, kde je lano zavěšeno, tak polezete jištěni shora a zbytek ke slaňáku zase normálně „na prvním“. Děje-li se tak opakovaně, může pozorovatel nabýt dojmu, že nešťastník běhá po skále jako „jo-jo“.

AF

Nejstarší, cíleně dodržovaný styl, jenž se zrodil z písku pod věžemi Saského Švýcarska. Pro ujasnění tedy „alles frei“ a nikoli „all free“, možná tak ještě „alespoň fraj“, to jo. Moudrá literatura praví, že jde o lezení vlastní silou pouze po přírodní struktuře skály (žádné dlabání chytů, sakra!), s možností sednout si do jištění v případě potřeby. Že časté odsedávání snižuje hodnotu stylu je snad pochopitelné. V současné době je daný styl na skalkách opovrhován, ale v horách a na písku má stále svoje místo na slunci. A dlouho mít bude. Opačný názor mohou zastávat pouze reprezentanti, jichž je málo, nebo tzv. lezečtí teoretici, těch už je o poznání víc.

TR

Nejoblíbenější lezecký styl u začínajících lezců či těch, co se neradi bojí. Lano vede od pasu nikoliv dolů, kam je lepší se někdy nedívat, ale nahoru. Tedy spadnout nemůžete nebo byste neměli. Může selhat jistič, materiál, ale také můžete narazit na traverz – tam má většinou výhodu prvolezec. Minimálně proto, že je navyklý lézt na tom méně výhodném konci lana. Proto bedlivě sledujte, kam leze a jakmile to začne vypadat podezřele, něco s tím udělejte než bude pozdě. Utěšujícím slovům, jako třeba: „to je dobrý, to dáš“ nebo: „neboj“, nevěřte. I ti, kterým nejvíc věříte, občas dokáží nemluvit pravdu, dívajíce se přitom do očí.

ZK

Neznamená nic jiného než „zelený ksicht“. S vodníkem to nemá nic společného. Postihuje občas lezce na prvním konci lana a je to následek nevhodného výběru cesty vzhledem k její psychické náročnosti. Projevuje se neustálým nadáváním a bědováním nad sebou samotným nebo naopak hrobovým tichem, a to i přihlížejících. Pokud se na to nemůžete dívat, raději odejděte, však ono to nějak dopadne.

SP 

„Stažené(-á) půlky (pr*el)“. Obdoba předchozího.

SS nebojte se, nemá to žádnou souvislost s nechvalně známými oddíly z 2. sv. války. Říká se, že v „tom“ někdo „stále sedí“. Po delším pozorování představení dojte realista k závěru, že dotyčný v dané cestě nemá co dělat. Optimista a teoretik naopak ocení výdrž a vůli po dosažení vrcholu.

Přelez

Jak jsem slíbil, přizval jsem na objasnění určitých pojmů odborníka. Měl však málo času, tedy stručně: „Přelezem je myšlen souvislý výstup cestou bez pádu nebo odsednutí, a to na prvním konci lana. Jedno na kolikátý pokus. Tedy když to shrneme, tak půjde o OS, flash, RP, PP a možná ještě RK.“ Pouze doplním, že k přelezení cesty o jedné délce, třeba stylem RP, musím onu délku vylézt právě tímto stylem. To je snad jasné. Má-li cesta délek 20 a vy těch prvních 18, včetně té nejtěžší, přelezete stylem OS a v délce předposlední, třeba i docela lehké, náhodou spadnete, je to škoda. Můžete nadávat až se budou hory zelenat nebo si brblat potichu pro sebe, ale OS celé téhle cesty vám právě utekl. V nejlepším to bude RP. Jedinou možností na záchranu OS je to, že by danou délku přelezl jistič, ale to by se na vás nesměl před pádem dívat, což je málo pravděpodobné. Tady zmíním něco, o čem se občas mluví a co se dostalo do podvědomí alpinistické veřejnosti díky brachům Huberovým a přelezům cest na El Capa v jejich podání. Mám na mysli to, že všechny délky v celé cestě přelezou na „ostrém“ konci lana oba členové lezeckého družstva. Že je to blbost? To je pravda. Vylézt těžkou délku, slanit si zpět na štand, odjistit spolulezce a pak třeba vylézt po laně a celou šaškárnu opakovat v další délce. Myslím si, že ačkoliv je lezení silně individualistickou záležitostí (ve smyslu, že na „ostrém“ konci lana jsem jenom já sám a od spolulezce se maximálně můžu dočkat rady, někdy i blbé), především v horách, ale i na písku, je za úderný celek považováno družstvo.

Průstup

"Pokud někdo cestu vyleze AF nebo TR, tak jako by ji ani nevylezl. Proto jsem použil označení průstup a nikoliv přelez, aby se zabránilo nejasnostem a mylným informacím. Pořádek musí být, krucinál!“ Tolik trocha teorie od experta na slovo vzatého.

Stupnice obtížnosti

Je jich několik a na vzájemnou shodu určitých stupňů při převodu z jedné stupnice do druhé panují někdy odlišné názory. Je to podobné, jako když někomu nedělá problém 10metrová cesta po jednoprstových či dvouprstových dírkách a naopak koulí očima při lezení sice po velkých chytech, zato 30 metrů v převise, byť obě cesty budou stejné obtížnosti. Stupnic je celá řada, vybral jsem čtyři používající se v Evropě (UIAA – mezinárodní, JPK – jednotná pískovcová, FR – francouzská, NOK – norská) a klasifikaci americkou (zcela nečekaně USD). Tu proto, neb se užívá ve větších stěnách téměř všude ve světě.

 

Pokud se někomu bude zdát, že neuvádím mezistupně, tak se mu to zdá správně. Buďto se s tím smíříte a bude vám to jedno, nebo při troše přemýšlivosti není problém si mezistupeň vytvořit. Tak například mezi 8+ a 9- budeme mít 8+/9- (UIAA) a to nejlépe odpovídá 7b (FR). U hodnocení těžkých cest bývá k vidění schopnost ohodnotit cestu v jedné stupnici, ale v druhé už je autor návrhu opatrný a dělá drahoty. Mám ale pocit, že jde spíš o jakýsi pocit důležitosti. Dále je třeba brát v úvahu, že cest hodnocených například 8c francouzských je na světě dejme tomu 1.000 (vím já?), a holt nějaké z nich budou v daném stupni lehčí a nějaké těžší, navíc někomusedí tohle a jinému tamto. Nakonec ze všeho nejvíc napoví samotný zvuk cesty mezi lezeckou komunitou v dané obtížnosti se pohybující a jméno autora. Jinak za správností převodu stupnic si stojím, a i když se někdo bude stavět na hlavu (a vím, že budou), názor nezměním, hotovo!

Souhrnná stupnice obtížnosti

Setkali jste se někdy s pojmem „věda na medvěda“? No vidíte, právě máte tu čest. Jde-li o stupnici souhrnnou, znamená to, že se bude týkat dlouhých výstupů, především v horách. V podstatě jde o sloučení několika faktorů do jednoho či více údajů vyjadřujících celkovou náročnost podniku. Bere se v úvahu délka a složitost nástupu a sestupu, délka samotného lezení, poměr těžkých délek, kvalita zajištění či možnost zajistit se, šance na ústup tou samou cestou a objektivní nebezpečnost. Aby se to nepletlo, tak stupnic je hned několik.

Nejjednodušší (a nejstarší) používané jsou dvě. Západoalpská a ruská. Jestli uhádnete, kde vznikla jedna nebo druhá, máte bod. Ta ze západních Alp má sedm základních stupňů: F, PD, AD, D, TD, ED, ABO, přičemž od AD se používá minus a plus, např. po TD+ následuje ED-. Pro představu o „divokosti“ u jednotlivých stupňů uvedu příklad. Cesta první: Mont Blanc – Grand Capucin (od lanovky 3 hod.), cesta „Le voyage selon Gulliver“, 300 m, 7a/A0, dříve ABO-, dnes ED+. Cesta druhá: Grónsko – Nalumassortoq (kdepak lanovka, medvědi!), „Muscle Power“, 750 m, 7a/A3, také ED+.

Zdálo se vám tady celkové hodnocení divné? Pozor, přichází klasifikace ruská. Začíná na 1A, přes 1B, 2A, 2B, 3A a takhle až po 6B. Pod daným stupněm se skrývá vše, co se může výstupu týkat, včetně použitého materiálu. Stupnice se vztahuje jak na skalní výstupy, tak na lezení ve velkých výškách. A co si představit pod jednotlivými stupni? „Óóóčeň slóžnoje“. Tedy pokud vám předchozí dvě stupnice udělaly v hlavě „ešemeleeše“, tak ta následující by to měla napravit. Týká se jenom skalních výstupů, ale myslím, že ji nebude problém s citem aplikovat i jinde. Pravda, skládá se z více údajů, ale přesnosti to jenom pomůže. Jako první se uvádí „celková náročnost výstupu“, beroucí v úvahu délku cesty a čas potřebný k jejímu zdolání, včetně přístupu a sestupu. Značí se I až VII. Dále se uvádí kvalita „zajištění cesty“ a s tím související následky případného pádu. Označení se liší dle použitého materiálu. Klasický materiál, jako skoby a zakládací pomůcky, představují stupně R1, R2 až R6.

Při použití nýtů či borháků značíme S1, S2 až S6. V případě použití obou druhů materiálu se tyto dvě stupnice kombinují. Třetím kritériem je „technická obtížnost“ a rozumí se jí použití některé z klasifikací volného lezení, přednostně francouzské, případně UIAA. Hodnotí se jak nejtěžší místo v cestě, tak i obtížnost „povinná“, tj. nezbytná k prostoupení cesty a ta se udává v závorce. Tuhletu souhrnnou stupnici mají na svědomí nejlepší italští neprofesionální horolezci, a chcete-li se dozvědět víc, nalistujte si v Montaně 3/03 strany 39 a 40. Zde je pro představu hodnocení již výše zmíněné cesty „Le voyage selon Gulliver“: III, RS3, 7a/A0, (6b). Uznejte, že těchto údajů se „najíte“ víc, než nějakého ED+.