LEZECKÝ MATERIÁL

Wildův slovník: lezecký materiál

Smyčka

Kus „šňůry“, v případně většího průměru lana (odtud lanovice), s uzlem. Ten uzel může být různě objemný, záleží na tom, kam ho chcete napchat. Zajistíte tak trhlinky, do kterých se nevejde prst nebo naopak široké hrůzy, kam padnou jen „dětské hlavy“, případně celé smotané lano, které poté umně ovážete. Ve většině případů je nutné, aby pod uzlem bylo dostatečné zúžení, jinak vaše snažení bylo na nic. Nejlepší místo, kam dáte smyčku, jsou „hodiny“. Je to sloupek ve stěně, který lze po protažení smyčky „provázat“ – je to moc dobré jištění. Ještě můžete narazit na různé výčnělky jako jsou hroty a kyzy, které pro změnu „ovazujeme“ nebo „přehazujeme“. Těžko se to vysvětluje, lepší je to vidět (nebo raději ne). Jedno vám ale povím. Smyčky jsou charakteristické pro pískovce, neb je to jediné dovolené jištění kromě stabilně usazených kruhů. Na jiných materiálech, jako jsou žula či vápenec, můžeme zakládat i „železo“. Tedy abych byl přesnější – dural.

Nic 

Jen vy a skála.

UFO 

Lezete-li nějaký ten pátek, jistě si dokážete představit, co způsobil nástup friendů na scénu lezení spár, třeba v Yosemitech. Do té doby nezajistitelné otvírající se a „rovnoběžnostěnné“ škvíry se najednou začaly tvářit tak nějak přívětivě. Píše se rok 2005 a místo toho, aby se nás robot pokusil vystřelit na Mars, stává se myšlenka jistého pískaře z Brna skutečností. Světlo světa spatřilo opravdové UFO! Cena? Maličkost – téměř dvacet let víkendů v odloučení od ženy a dětí, strávených lezením na písku… Co způsobil svého času nástup friendů, bude následovat i rozšíření UF. Vykřičníky za názvy cest v průvodcích budou najednou pozbývat na významu a vůbec, pískařina bude o něco veselejší. Pro odpůrce i zastánce mám dvě spolehlivě ověřené informace.

Ta první je, že UFO není zdaleka tak „rychlopalné“ jako friend a chce to větší cit. Druhou je to, že se po založení na místo, kde by si smyčka ani nevrzla, budete bát dál. Stačí ale malé zvlnění ve spáře a je to jako kruh. No, skoro. Netřeba dodávat, že pomůcka plně vyhovuje pravidlům pískovcového lezení jak u nás, tak i v Sasku.

Vklíněnec, stoper, čok

A nevím jak se této jednoduché věcičce ještě říká. Je to jakási náhrada za uzel na smyčce. Chcete slyšet pohádku? Tedy, kdysi dávno se ve skalách nad anglickými blaty proháněli páni lezci (prohánějí se tam stále). Tu si jeden z nich povšiml kamene zaklíněného do spáry, již se chystal smycí ovázati a přemýšlel, jak tam ten šutr drží. Když si takhle po lezení zkracovali cestu domů chůzí po kolejích, tu si právě ten, co ho upoutal onen kámen, povšiml upadlé matice. Do otvoru navlékl smyčku a byl tu první vklíněnec. To bylo pěkné, že? Bylo jen otázkou času, kdy vklíněnec získá klasický klínovitý tvar, u menších velikostí ocelové lanko a další vymoženosti, jako různá prohnutí, drážky pro jistější uložení, barevné odlišení velikostí atd.

Hexcentrik

Vzorem byla určitě ta matice z pohádky, ovšem proti vklíněnci zůstalo u jejího tvaru. Pravda. Je to trochu nepravidelný šestiúhelník. To díky tomu, že protilehlé stěny se navzájem sbíhají. Lze jej tak zakládat jako klasický vklíněnec (teoreticky 3 velikosti) nebo využít zkrutu ve spárách s rovnoběžnými stěnami.

Abalak, Tri Cams

Aby bylo jasno, jako mnoho věcí, kdy jednoduchost a kvalita v jedno se snoubí, pochází od našeho východního bratra – z Ruska. Jistý Abalakov (odtud abalak) přišel na využití logaritmické spirály (nebo to byla elipsa?) i vysoko v horách. Jde o to, že na jedné straně je „nos“, opírající se o jednu stěnu a na straně druhé se opírá část mající takové zakřivení, které při určitém natočení vykazuje různou šířku. Tato opěrná část má tvar dvou, řekněme žeber. Tedy pokud umíte trochu počítat, zjistíte, že styk se skálou zajišťují tři body – odtud Tri Cams (Camp). Ke karabině vede plochá smyčka umístěná na čepu a díky tomu jde asi o nejnosnější „zakládací“ pomůcku. Český abalak má místo smyčky na čepu přímo tělem protažené ocelové lanko. To, díky pružnosti, sice občas znemožní vybrání nejmenší velikosti, ale jinak dobrý. A kam se hodí? Všude! Ale především do dírek, děr a největší i do jeskyní – smyčka nic nepáčí. Spáry může svislé, vodorovné, koutové, dokonce i dolů se rozbíhající, ba i vyledněné. Oproti friendu to chce při zakládání větší cit.

Friend

Od dob promítání jistého filmu, jenž sám o sobě byl totální kravina, bývá friend nazýván též „vačkou“. V každém případě jde o „výstředníkový mechanismus“, kdy právě výstředníky (2 páry, tedy 4) jsou takové ty čelisti, zajišťující bezpečné usazení ve spáře. Eventuálně se hodí i do děr, tady je ovšem nutné, aby měl ohebný nosník kvůli páčení – to jsou ty s jedním ocelovým lankem uprostřed. Jako první s touto pomůckou přišli z Wild Country (dnes DMM, vše Oberalp group, tedy Salewa), tehdy ještě s tuhým nosníkem. Nově jsou vidět také modely s výstředníky na jedné straně většími než na straně druhé, což najde uplatnění především v koutových, zužujících se spárách.

Camalot

Asi největší inovace friendu. Díky svému patentovanému dvouosému systému se pyšní vcelku velkým rozsahem při zachování výhodného zakřivení nebo snad stoupání křivky (ne křivule) výstředníků.

TCU

Platí o něm to stejné jako o friendu, jenom s tím rozdílem, že výstředníky jsou tři. Výhoda snad jenom ta, že se hodí i do mělčích hnízd.

Šťáradlo nebo taky "pchádlo" 

Šikovná věc usnadňující zakládání i vybírání všeho, co jde založit a poté se musí vybrat, tedy i hnízda. Na pískovcích je slušné používat nedráždivé typy, tedy ze dřeva či plastu. Stačí třeba pod skalou nalezený klacík, který jen tak nezlomíte. V každém případě neolamujte celé stromy s tím, že na špici jsou klacíky nejlepší. Nevíte-li co s penězi, kupte si zárožák (takový ten zalomený štětec s dlouhým držátkem) a rozšíření se štětinami ulomte, ukruťte, zkrátka pryč s ním. Nyní máte pchádlo dostatečně štíhlé, dlouhé a průbojné. Na konci je dírka, tak si ho uvažte, nejlépe na gumu. Do nepískovcových terénů je možná lepší kovové, na konci s háčkem pro vybírání hluboko usazených friendů.

Skoba

Aby bylo jasno, tak skoba je vhodně tvarovaný kus oceli (kdepak železa), který se natluče do příhodné pukliny. Její pevnost sama o sobě je vysoká, ale záleží hlavně na tom, kdo a kam ji natluče. Jako taková prodělala pestrý vývoj co se týče tvarů, ale i – ač se to nezdá – materiálů. Hlavní z nich je pochopitelně ocel. Pro informaci jen tolik, že by měla být v každém případě houževnatá (jen tak nepraskne) a dle charakteristiky použití měkčí či tvrdší. Druhý z materiálů je titan, přesněji jeho slitiny. Předností je lehkost, problém je s obráběním. Těch pár kousků na našem trhu pochází z Ruska. Teď si představíme několik typů vhodných pro použití od širších po nejtenčí spárky a trhlinky.

U, V, Z ("účko", "véčko", "zetko")

Plech ohnutý do tvaru těchto písmen. Titan se i frézuje. Při lezení bez kladiva ze tento typ vcelku úspěšně nahradit malými friendy a vklíněnci.

LA, dužník

Tentokrát se nic neohýbá, ale nejspíš kove. Tloušťka čepele u oka (zajíci) je až 10 mm, ve špičce většinou tak 2, ale klidně i 6 mm (znalci vědí). Oko vzhledem k puklině, v níž je skoba zatlučena, svírá úhel 90° nebo 45° (univerzál). Jinak ty úhly platí pro všechny typy skob, až na „speciálky“. Materiál spíš měkčí. Písmena „LA“ neoznačují podrážděný tvar, ale zkratku v lezeckém světě všeobecně vžitého označení tohoto typu u jisté firmy, tedy „Lost Arrow“.

KB, nůž

Nejsme v kuchyni, ale pořád ve skalách. Tento se zase ohýbá z plechu a měl by být tvrdý, skálu lámající. Tloušťka maximálně 4 mm u oka (teď srnečky) až po sotva 1 mm u špičky. S těmi písmeny „KB“ je tomu jako v předchozím případě, tady to znamená „Knife Blade“.

Jednička, pecker

Skoba z neohýbaného plechu tloušťky 2-6 mm, mající tvar jedničky, kdy zobáček je čepel a nožička se nám opírá dole o skálu. Skoba se tedy páčí mnohem méně než klasické typy a drží (při tahu dolů) již při několika milimetrech zatlučení. Vhodná do tenkých a mělkých trhlinek a spárek. Myšlenka této skoby se zrodila v hlavě jistého Šádka při lezení v Tatrách a nejspíš tak zabránila vrtací a nýtovací mánii při technickém lezení, jako tomu v té době bylo jinde ve světě. Pokud rádi slavíte, tak vězte, že jednička je na světě už hodně přes půl století! To takový „pecker“ proti „jedničce“ teprve tahá káčira na šňůrce.

Speciálky

Můžeme mezi ně řadit i jedničky, ale vesměs jde o různé tvary a patvary, jež je možné ťuknout do sebemenší škvírky za jediným účelem – udržet alespoň hmotnost lezce, na pády zapomeňte. Většina se vejde do krabičky od sirek. Do jedniček většinou, do speciálek vždy, necvakáme přímo karabinu, ale napřed se do malého očka uváže smyčka a do ní teprve přijde karabina. Speciálky jsou holt pro specialisty. Zcela nečekaně vznikly také v Tatrách, v rukou tehdejších extrémních horolezců, jako další vývojový stupeň „jedniček“, přičemž princip zůstal vesměs stejný. Tou dobou se v Yosemitech zatím jenom proháněli medvědi.

Heady

„Head“ znamená „hlava“. Představte si menší vklíněnec. Ten má hlavičku z duralu či mosazi a tvar klínku. A nyní si představte head. Ten má hlavičku z mědi (copperhead) či hliníku (aluhead) na ocelovém lanku a tvar klínku, válečku nebo kuličky. Měkký materiál hlavičky napoví, že do ní budeme ťukat. Nejde-li nic založit nebo zatlouct a najdeme malou prohlubeň či škvírku, vybereme odpovídající head, přiložíme a pečlivě jej roztlučeme. Není třeba si dělat iluze o nosnosti, ale lepší než nic.

Háčky

Háčky můžete mít buď v prstech, a to je dobře, nebo si koupit ty ocelový, a těm se říká „skyhooky“, případně nějak podobně. Využití najdou při hákování na chytech, kterých se nechcete držet ba i na takových mrchách, které ani za chyty nepovažujete. Je-li stěna opravdu hladká, vyvrtá se mělká dírka a do ní se vloží háček s úzkou špičkou. Postup se opakuje dokud se člověk nezblázní nebo se těsně před tím, než se tak stane, vyvrtá díra podstatně hlubší a do ní se „šupne“ nýt. Sedě v háčku se nedivočí a dech musí pravidelný býti. Tak a teď si trochu oddechneme.

Kruh 

Kruhy můžete mít buďto pod očima nebo je vidět na vodě. Další možností jsou pískovce, kde jsou povoleny jako jediné možné fixní jištění. Jediné proto, že to má své důvody. Dříve se kruhům říkalo „masivní skoba s kroužkem zapuštěná do vrtaného otvoru ve skále“. K upevnění se používaly klacíky, olovo a ferofix. Olovo je v módě pořád, nově se i lepí. Radiálně by měl kruh vydržet tah 50 KN, což je nějakých 5 tun v našich gravitačních podmínkách. Axiálně zhruba polovic. Tedy pokud už ke kruhu dolezete, můžete, sedíce v něm, dělat alotria jak se vám zlíbí.

Nýt

Jejich vznik je opředen mýty. Do ve skále vyvrtané díry se umístí dřík (šroub), který dotahováním počne expandovat, a tím se v díře pevně zachytí. Způsobů roztahování je několik, ale ve všech má prsty kužel, roztahující část zajišťující přímý kontakt se stěnou díry. Oko, v tomto případě plaketu, drží na svém místě matice nebo samotná hlava šroubu. Jinak plaketa je kus ohnutého (3-4 mm) plechu, nejlépe „nerez“.

Borhák

Pokud se ukotvení nýtu děje v drtivé většině mechanicky, borháky se do připravených děr lepí (vlepit lze vlastně i pohlavek). Dřík spolu s okem bývá většinou z jednoho kusu kulatiny. Od nýtu i borháku se očekává 25 KN radiálně, 15 KN axiálně. Jinak, co se týče osazování fixního jištění, je dobré, když se manuální hovada drží stranou, jsou totiž jisté zásady a postupy, jejichž nedodržení může mít i tragické následky.

Expanzivní skoba

Lze ji považovat za předchůdkyni nýtu. Vyvrtala se dírka, tak 6 mm v průměru a 20 mm hluboká. Skoba či spíše skobička, jejíž čepel byla kulatá, měla ve špičce zářez a v něm částečně vsunutýkolíček. Ten při zatlučení do díry špičku roztáhl a zdálo se, že to drží. Někdy se prostě do kruhové díry na sucho namlátil čtyřhran a bylo. Většinou se vyskytují v hejnech nebo řadách.

Šroub, vývrtka

Teď se trochu zchladíme. Nejčastěji používaná pomůcka pro zajištění v ledu. Tenkostěnná trubka, opatřená ostrým závitem na povrchu, se zuby na jednom konci a kličkou s okem pro karabinu na konci druhém. Průměr kolem 20 mm, délka většinou 15-20 cm. Jak ocelové, tak titanové.

Abalakovy hodiny

Co jsou to hodiny už víte. V ledu si je můžete navíc vyrobit sami. Potřebujete k tomu jeden dostatečně dlouhý šroub a trochu smyslu pro přesnost a smyčku. Při slanění z hodin necháte ve stěně – ledopádu – pouze tu smyčku v ceně několika desetikorun. Slaníte-li ze šroubu, budete „bohatší“ klidně i o dva tisíce. To je, myslím, dostatečný argument.