V prošedivělých vlasech se jí pod září tyrolského slunce usazují drobounké nablýskané perličky a v obličeji pociťuje příjemně chladivé chvění. Jak se stometrový proud vodopádu Partschinser tříští o vápencová skaliska, odletují do okolního vzduchu triliony miniaturních kapiček. Ona stojí uprostřed tohoto vodního dýmu a jen s kusem prohnilé šňůry ovinuté okolo pasu, obutá v omšelých čínských teniskách s hlaďounkou podrážkou nalézá do stěny vpravo od běsnícího živlu. V životě už prolezla spoustu vodopádů. Zdola nahoru, vždy přímo proti proudu vody řinoucí se přes její ramena. Snad se i s kluzkými, mechem pokrytými kameny dokázala dohodnout na dočasném příměří. Málokdy se bála. Skoro to ani neuměla a dělala vše, co si Petr vymyslel. Neprotestovala. Prostě lezla. Ale teď jakoby jeho slova utonula v hromobití vodopádu dříve, než se stačí probojovat k jejím uším. „Zóro, prosím tě, pojď pryč! Pojď dolů! Já...