Ádr z po(d)hledu sportovních trpaslíků
Blok 1
Hrany a spáry jsou nejelegantnější linie Adršpašských skal. Jistě najdeme i stěny a do rovnice pískovcového lezení by bylo třeba dosadit také rajbasy. Stěnové lezení je lepší všude jinde než v Ádru, kde těch pěkných stěn zase až tolik není, alespoň ne v porovnání se spárami a hranami. Rajbasy možná představují z pohledu vnitrosvalové koordinace baletní mistrovství a z pohledu plíživých tanečníků na mechem pokrytých plotnách nervy drásající výlety do hlubin vlastní duše a ultimátní osobní výzvy. Z pohledu diváka jde však o linie mdlé, lezec připomíná nerozhodného lenochoda, meditativní rozměr ani urputnou oscilaci na nejasné hranici pohybu k nebi nebo zemi vnější pozorovatel neocení. Budeme se věnovat spárám a hranám.
Občas se na mne některý pokročilý lezec obrátí, abych doporučil mu něco k vylezení v Ádru. Aby to nebyla nuda ve stylu lehkého sóla na věž nebo pohádka z mechu a kapradí či bídná jeskyňařina. Ne že bych byl nějaký velký znalec Adršpašských skal. Avšak za více než dvě desítky let občasných návštěv Adršpachu, které se řízením osudu staly v poslední době stále četnějšími, jsem už dost cest prostoupil, nebo se o to alespoň pokusil. Pískovcové lezení se svou podivuhodnou směsicí absurdity pravidel, ambivalence etiky a síly tradice ovšem nebylo mým písečkem od prvopočátku. Spíš jsem se z hor dostal do skal, kde s oblibou leštím hladký vápenec Moravského krasu a teprve odtud na písek. Díky tomu mám určitý odstup a snad i schopnost posoudit, co je lezitelné i pro skalní lezce, kteří jsou zvyklí být v kontaktu se skálou především skrze prsty rukou a nohou, ale ne ramenem, kolenem, zadkem, zády, stehnem, předloktím, hlavou, paží, hrudníkem – což jsou standardní styčné plochy pískovcového lezce s pískovcem při pohybu klasickými vertikálními túrami Adršpašských skal. Takže tento text je výsledkem úvah o cestách pro lezce, kteří to v Ádru neznají (to znamená, co je dál od turistické cesty, to nenajdou), lezou docela dobře na skalách (řekněme 6c až 7c ve Francii) a nemohou či nechtějí z různých důvodů (nálada v týmu, počet dětí, nedostatek času, strach z výšek) strávit dobyvatelským výstupem na věž celý den.
Tento článek je věnován adršpašským trpaslíkům, kteří stojí za povšimnutí, ačkoli se krčí ve stínu skalních obrů. Nebudeme se zabývat cestami po chytech, které sice v Ádru také jsou, ale v zásadě nepředstavují to, čím je místní lezení specifické. Budeme se věnovat cestám, které mají stále dost z esence pískovcového lezení – hraní na hranách a nutnost zatnout spáry vlastní do spár skalních – a sportovním lezcům nabídnou i nějaké to „jejich“ lezení a ne jen odírání ramen, kolen, zad a nervů. No a jsou i takovou školou pro echtovnější pískařinu.
Blok 2
Aby obři nebyli smutní a nenaštvali se na nás, věnujme některým z nich alespoň zmínku v jednom odstavci. Z velkých výstupů, ve kterých není třeba umět se příliš jistit a znát mnoho triků spárového lezení, bych začátečníkům v Ádru doporučil zajímavou klasickou cestu na Starostu a Hranu pádů na Gilotinu. Na Starostovi je pro nepískaře nejtěžší vylézt na předskalí a to především úsek asi tak tři metry nad zemí. Přepad, respektive krátký přeskok z předskalí do hlavní stěny Starosty je při volném přelezu docela těžkou taneční pohybovou kreací a většina týmů jej řeší snadným nahozením přesedacího slaňáku, čímž se problematický krok zajistí horním lanem. Zbytek výstupu je komplikovaný jedině tím, že pokud nechceš brát za kruhy, je trochu náročnější trefit směr a lezení kolem kruhů je takové boulderové 6b+ francouzské stupnice. Výhodou je, že se leze většinou za chyty a i rajbasový dolez je spíše stoupáním v miskách než plížením sjezdovkou. Hrana pádů je trochu těžší (podle mne tak 6c+ v kolmém až ukloněném terénu), ale zase je bezpečná a dobře zajištěná (v rámci velkých výstupů). Dole u předskalí lze dát snadno nějakou smyčku a potom, pokud mne paměť neklame, stačí jenom expresky a trocha morálu. Ikonou Adršpašských skal je Starostová s hlavou ozdobenou nafrněně zdviženým nosíkem. Stará cesta však už patří do kategorie výstupů v komínech a spárách. Nejedná se o těžké spárové lezení, pro začátečníky je docela sjízdné, ale přece jen míra dobrodružství je vyšší než u Starosty nebo Gilotiny. Nejdramatičtější je výlez na plato pod hlavou, kam se leze snadným, ale nezajištěným komínem ze sedla a závěrečný krok probíhá bez pomoci rukou z rozkročení na nižší předvrchol. Asi jako když stojíš bez jištění ve druhém patře bytového domu rozkročen mezi dvěma balkony vzdálenými metr od sebe a tvým úkolem je se s rukama v kapsách na jeden z nich přemístit. Dá se tomu dát klasifikace v zavedené horolezecké stupnici?
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se