Ben Amira – velkolepý návrat lezení na Sahaře
Ben Amira – velkolepý návrat lezení na Sahaře 01
Osm odjištěných epických linek. „Snadný“ přístup a logistika. Největší monolit v Africe a jeho okolní satelity si rozhodně zaslouží pozornost. Ben Amira – to je prostě jediná opravdu velká lezecká oblast na Sahaře, která je stále přístupná… i dnes
Čtvrtek 10. února. Za 72 hodin se znovu shledáme s šedivým betonem francouzského města Roissy, teplotami okolo bodu mrazu a dlouhými nocemi francouzské zimy. Ale zatím se ještě necháváme unášet přítomností. Dnes ráno, dříve než ranní šero rozčísnou první zlatavé paprsky, Nadine, Jean Louise a já, Jean, vyrážíme k úpatí stěny. Pár minut od tábora, pod nohama stále ještě studený písek. Kráčíme k pětisetmetrové stěně spící pod hvězdami. Čeká nás dlouhý den, to je jasné všem. Máme zde už své orientační body, čas odměřuje nenápadně rostoucí teplota, neúprosné slunce, které nad tímto izolovaným rájem pomalu stoupá nahoru, a intenzivní pocit žízně. Před námi se tyčí gigantické stěny monolitu Ben Amira a nedalekého sousedního Ben Aïcha. Na mysli nám občas vytanou otázky týkající se smyslu pohybu v tomto typu terénu… K lezení v těchto přehřátých stěnách uprostřed moře písku potřebuješ velkou dávku odhodlání. Náš Dream Team libující si v minimalistickém stylu čeká jedenáct délek, jedenáct délek respektujících zákon pouště, jedenáct délek první ze zdejších Dawn Wall…
Ben Amira – velkolepý návrat lezení na Sahaře 02
Vyrážíme přímo do břicha severní stěny, s námi také spousta otázek a drobná nejistota. Kolem desáté hodiny dopoledne naše družstvo bojuje v klíčových délkách, pohybujeme se paralelně se zářící koulí, která vyčuhuje zpoza pravé hrany stěny. Vzpomene si v tu chvíli ještě někdo na vzrušení a nejasné napětí, které jsme zažívali při pohledu na obrovský monolit ze země? Po poledni se slunce přehupuje přes hranu a veškerý i jen myšlený stín je ten tam. Siluety se rozdvojují, opouštíme tmavou a dokonalou linii, která stěnu pečlivě lemuje v délce asi 450 metrů. Náhodnému pozorovateli by se při pohledu ze země, ať už dalekohledem či pouhým okem, mohlo zdát, že se v tisícimetrové stěně pohybujeme jen velmi nenápadně, po milimetrech, jako mravenci. Kolem třetí hodiny odpolední dosahuje intenzita žáru spalujícího slunce vrcholu a hnědavá skála se proměňuje v nekonečné plochy rtuti. Později však nastává radikální změna a Anne, která má na starosti časový harmonogram, dává pokyn ke startu. Vyrážíme k odvrácené straně Měsíce, respektive monolitu. Nahoru pokračujeme normálkou vedoucí jižní stěnou, průsmykem plným obrovských balvanů, které oddělují skutečný vrchol od jeho východního předvrcholu. Konečně se nahoře na úrovni bledě žlutého obzoru z prázdnoty vynořuje moje silueta, lehce se potácím v šíleném větru, který dnes večer vrcholem zmítá. Téměř dokonalá monochromie prostoru a hmoty, vše v odstínech písečného prachu, skály a oceán dun, které se táhnou do nesmírné dálky, až někam k nebi. Skloněný na posledním štandu si dávám doušek vody. Nadine a Jean Louis se přibližují. Opravdu se za 72 hodin máme vrátit do betonově šedého Roissy? Na chvíli naplno pociťujeme a užíváme si nesmírný dar úžasného monolitu Ben Amira. Kouzlo jedinečného okamžiku. Poušť, nadmořská výška a lezení. Zážitek, který se nezapomíná. Tři přátelé, konečně bosí. Na pár vteřin se beze slov obejmeme. Divoký vítr. Nekonečný prostor. Prázdnota nekonečna. Štěstí a radost, obojí zůstane hluboce vryté do vzpomínky na tuto cestu, která proběhla naprosto bez problémů. Ben Amira, to je malý zázrak spojující současnost, lezení a Saharu.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se