Monte Civetta (3.218 m n. m.), známá spíše pod zkráceným Civetta, je jednou z výrazných dominant Dolomit obzvláště díky své kilometr vysoké a čtyři kilometry široké severozápadní stěně. Tato úchvatná a lezecky velmi atraktivní stěna byla poprvé slezena už v roce 1925, kdy jí 7. srpna prostoupil německý talentovaný lezec Emil Solleder (1899-1931) spolu s Gustavem Lettenbauerem (1900-1981). K výstupu tehdy použili údajně pouhých 15 skob. Tento prvovýstup je považován za jeden z nejtěžších své doby, ohodnocen stupněm VI a patří mezi zásadní milníky alpinismu.

Celá řada cest v této impozantní stěně se už dočkala také svých zimních opakování, ale tři si musely počkat až na letošní zimu. Díky tlakové výši postupující přes Alpy se hned dva nezávislé týmy vydali na konci února z vesnice Alleghe pod legendární severozápadní stěnu. První tým ve složení Alex Walpoth a Titus Prinoth z Val Gardeny si za svůj cíl vybrali cestu Chimera Verticale, zatímco Alessandro Baù a Giovanni Zaccaria z Padovy, spolu s Thomasem Gianolou z Bozenu měli v plánu cestu W Mejico Cabrones.

Chimera Verticale vede mezi slavným cestami Andrich-Fae (1934) a Aste-Susatti (1954), které obě svorně v obtížnosti VI+ vedou až na vrchol Punta Civetta, a byla vylezena v letech 2007 a 2008 právě Alessandrem Baù. K zimnímu přelezu šesti set metrové cesty v maximální obtížnosti IX potřebovali Titus Prinoth a Alex Walpoth dva bivaky a vrcholu dosáhli na sklonku třetího dne. Po třetím bivaku sestoupili následujícího rána ferratou Alleghesi. Za zmínku stojí, že Titus Prinoth cestu nikdy nelezl. Alex Walpoth měl Chiméru přelezenou v roce 2014.

Několik stovek metrů napravo od cesty Chimera Verticale se nachází cesta W Mexico Cabrones  – 1150 metrů, celkem 33 délek v obtížnosti do VIII-, kterou v roce 2001 vylezl sólo Venturino De Bona. Tu jako první v roce zopakoval Alessandro Baù a nyní se do stěny vrátil, aby společně se Zaccariou a Gianolou přidal také první zimní průstup. Thomas Gianola ani Giovanni Zaccaria v tomto případě nešli do úplně neznámého terénu, protože cestu už lezli v roce 2012, resp. 2016. První zimní opakování cesty W Mexico Cabrones tříčlennému týmu zabralo dva bivaky a třetí den sestoupili normální cestou.

Do třetice všeho dobrého v severozápadní stěně Civetty. V září 1988 zde lezci Gigi Dal Pozzo a Nanni De Biasi vylezli velice obtížnou a dodnes zřídka opakovanou cestu Dulcis in fundo za IX-. Je třeba zmínit, že Gigi Dal Pozzo (1956-2012) patřil na konci 70. let a obzvláště v letech 80. k vedoucím lezcům, kteří určovali směr extrémního volného lezení v horách severovýchodní Itálie, ruku v ruce s přísnou etikou v přístupu k prvovýstupům a bez jakékoliv výrazné medializace svých cest, které i dnes patří k dolomitským extrémům.

A právě do takového jednoho skvostu se podívali na začátku března členové skupiny horských vůdců XMountain Nicola Tondini a Lorenzo D'Addario. Ani jeden z nich cestu Dulcis in fundo nelezl, ale počítali jak s těžkým skalním lezením, tak i lezením mixovým, proto do stěny nastoupili se dvěma těžkými haulbagy v pět ráno, aby na vrchol vystoupili o půl sedmé večer téhož dne. Ještě ten den také sestoupili normální cestou zpět do údolí.

Po návratu Nicola Tondini pohlásil: „Je to opravdu těžká cesta! Prostě starý dobrý Gigi dal Pozzo se vším, co k tomu patří.“