“Vylezl jsem na jeviště - no a byl to šok. Hala byla asi pro deset tisíc diváků, světla, televize, prostě naprosto nezvyklá atmosféra. Nahuleno tak, že snad nebylo vidět ani na konec cesty. Chvíli jsem přemýšlel, jestli přece jenom raději neuteču, no a pak jsem začal. Vystoupal jsem asi tak dva metry, zapnul hák, nadlezl jsem, levačku jsem měl na takové oblině nic moc, vrátil se, znovu nadlezl - no a co naděláš! Do magnézia si sáhneš jednou, dvakrát, pak už nemáš sílu. Po dopadu jsem zjistil, že pokus je jenom jeden.”

Psal se rok 1987 a Zdeněk Konečný se podíval na své první velké mezinárodní závody v lezení do francouzského Grenoblu. Halové závody. Za železnou oponou se tehdy soutěžilo jenom na skále. Ujel 2600 kilometrů, vylezl tři metry. Když s ním šéfredaktor časopisu Hotejl Jirka Růžička udělal po návratu rozhovor do prvního čísla roku 1988, dočetl se v něm čtenář, že stěna byla postavená z laminátových panelů, jednotlivé chyty se lišily barvou a závodilo se dokonce také na rychlost! Naši lezci tehdy žili v docela jiném světě. Už o dva roky později ale přestala být Československá republika socialistická, umělá lezecká stěna exotická a Hotejl samizdatový.

“Dědek Fadrný sežene seznam nebytových prostor a něco najmu, raději koupím (když to půjde). Mám inzeráty na místa dvou redaktorů, po 3. únoru by se měli hlásit. První číslo musí být připraveno do začátku března, Hotejl vyjde tento týden, bude tak jak tak poslední. To se vyřádíme! Vím, že si říkáš, že jsem „prdlej“, ale budeš se s tím muset smířit. Opravdu bych byl nerad na škole až do důchodu.” Tímto dopisem, s dodatkem, že se vzdal kandidatury na proděkana, rozehřál v pátek 26. ledna odpoledne Jirka Růžička svou vymrzlou ženu, která se akorát vrátila z vycházky po zasněžené kolonádě Františkových lázní. Tak on to s tím časopisem myslí vážně? “Bojím se, bojím, že než přijedeš, budeš mít doma ne-li majitele, tak určitě šéfredaktora časopisu Dobrodruh,” přečetla si o necelý týden později s dětinským ujištěním: “No, nedělej si starosti, zatím je to, abych tak řekl, latentní. Ale krásné!”

Starosti si dělal spíš Josef Borkovec, další člen bývalé redakce Hotejlu, že by působilo podivně zvedat telefon se slovy: "Dobrodruh, Růžička." A tak vymyslel název, který nic konkrétního neznamená a přesto evokuje hory: Montana. Navíc prý to mělo lépe znít z úst kamelotů halekujících v nádražních podchodech: “Nóva Montaná, Móntaná! Výlezl Taktovku éxpedičně. Zdólal Milešovku bez kyslíku. Ztrátil morál u druhého nýtů. Nóva Montaná!

Nová Montana. No, není to krásné slovní spojení, čtenáři? Takové znělé - dvakrát užaslé O a hned třikrát to odhodlané A. Ne, to nemohla způsobit pouhá náhoda, že právě tyhle dvě samohlásky se tak libozvučně doprovází. My oba - ty i já - se přece rádi podivíme nad tím, co krásného druzí dokázali, aby nás hned poté přepadla chuť praštit do stolu a zmizet tam, odkud ty příběhy pochází. Čtení obohacuje. A také inspiruje. Slova mají ve tvé hlavě znít, rezonovat, burácet, provokovat či podněcovat. Cokoliv, jenom se nemají prázdná polykat a bez užitku vylučovat. Přitom spousta takových světem world wide webu koluje a co si z nich, čtenáři, odnášíš? Snad jenom nezabíjíš čas? Proboha! Zabíjet čas! Kdo ví, kolik ho na světě máš. To raději upaluj na skály nebo se jinde vybát. Třeba i k smrti vybát. Ale hlavně nezabíjet planými slovy čas.

I proto bych rád do celého světa po jednatřiceti letech opět, společně s kameloty - pakliže na světě nějací příslušníci tohoto cechu ještě zbyli - zakřičel: “Nóvá Montaná!” Protože ta letošní je opravdu dočista nová. Krásná, mohu-li si dovolit ze své pozice chválit. Především ale hodnotná. Nikoliv množstvím článků, ale jejich propracováním a vycizelováním, které často trvá i měsíce. Zkrátka s novou Montanou, milý čtenáři, čas nezabiješ. Nýbrž uhraneš.

Přeji ti příjemné čtení,

Honza Navrátil
redakce časopisu Montana