Před pětapadesáti lety se českoslovenští horolezci konečně dočkali vlastní samostatné expedice do asijských velehor. Oblast afghánského Váchánu, nacházející se v severovýchodní části pohoří Hindúkuš, nebyla zvolena náhodně. Nejen pro horolezce se otevřela nedávno, až v roce 1959. Během šesti let zdolávali tamní panenské pěti- šesti- a sedmitisícové štíty němečtí a italští horolezci. Další expedice – norské, japonské, polské, britské, švýcarské a rakouské – útočily (vesměs úspěšně) na nejvyšší vrcholy východního Hindúkuše už od roku 1950 z pákistánské strany. Čechoslováci pochopitelně nechtěli zůstat pozadu, měli konečně jedinečnou možnost zúročit svoji přípravu a zkušenosti z Tater, Alp a Kavkazu v místech, kam do té doby lidská noha nevstoupila. Vybrali si Išmurch, jedno z mnoha bočních údolí Váchánského koridoru, horního toku řeky Pjandž, respektive veletoku Amudarja, starověkého Oxu. 

První československá horolezecko-vědecká expedice byla tehdy ostře sledována dobovým tiskem a po návratu jejich účastníků v září 1965 byla v novinách a časopisech (Země a lidé, Turista, Krásy Slovenska, Živa, Vesmír ad.) publikována řada článků. V roce 1967 vyšly dvě knihy podrobně zachycující průkopnickou činnost horolezců slovem i obrazem. Faktografickou publikaci Na ledovcích Váchánu sepsal vedoucí expedice Vladimír Šedivý, po kapitole přidali i Radan Kuchař a vědecký pracovník Milan Daniel. Vnučka Vladimíra Šedivého mi před pár lety prozradila, že dědovi s psaním značnou měrou pomáhala babička, povoláním učitelka. Hindúkuš je výpravná velkoformátová publikace fotografa Viléma Heckela s beletristicky až poeticky laděnými texty lékaře expedice Jaromíra Wolfa. O deset let později věnuje afghánskému působení několik kapitol parazitolog Milan Daniel ve výtečné knize Život a smrt na vrcholech světa. Ta se dočkala i překladu do ruštiny a litevštiny, nedávno byla vydána i jako e-kniha, a dokonce čtena v rozhlase. Zmiňované publikace není problém v současnosti za rozumný peníz pořídit v antikvariátech. Proto nebudeme v článku parafrázovat jejich obsah, ale využijeme možnosti publikovat vzpomínky dosud žijících účastníků: horolezce Honzy Červinky a zoologa Milana Daniela. Jejich prostřednictvím oživíme známé i doposud nepublikované střípky příběhu, který zásadně formoval dějiny československého horolezení i vědy.

Dnes už bohužel takřka zapomenutý je půlhodinový dokumentární snímek Kam nedoletí pták z roku 1966, skvěle obrazem i slovem zachycující průběh počínání horolezců v severovýchodním Afghánistánu. Na barevný film ho natočil kameraman expedice Bedřich Roger, který se posléze ujal i režie za odborného poradenství Vladimíra Šedivého. Záběry z vyšších poloh pořídil Honza Červinka. Dobový narativ snímku zní až tajuplně, což s odstupem více než půl století zcela autenticky zachycuje dobovou atmosféru a realitu poloviny šedesátých let, kdy měli horolezci i vědci možnost popisovat prázdné stránky papíru. Spoluvytvářet příběhy, které na nás v současnosti působí až myticky. V tehdejším Afghánistánu vládl šáh (král) a o revolučních bojůvkách vyhrocených sovětskou invazí na konci 70. let nikdo neměl ani potuchy.

Nechme zaznít úvodní pasáže komentáře k filmu: „Země, která nemá přesnou mapu. Nikdo přesně neví, kolik je zde hor. Ale od tohoto neurčitého počtu je třeba neustále odečítat. Tentokrát číslo 17. Sedmnácti velehorských vrcholů zde bylo opět dosaženo. Sedmnáct hor bylo změřeno, jejich okolí zmapováno, ví se něco o jejich počasí, je známo, co roste a žije na jejich úbočích. Až opět zmlknou hlasy v údolí, vítr rozfouká stopy těch, kteří přišli jako první. Všechno bude takové, jako na počátku. Jen jména hor, s takovým úsilím vynesená na vrcholy, už nerozpustí slunce ani nezahladí sníh.

20. června přistála v Kábulu, hlavním městě Afghánského království: I. československá horolezecká expedice Hindúkuš 1965. Tvoří ji třináct mužů, o nichž se čtenáři novin mimo jiné stačili dozvědět, že průměrný věk členů výpravy je zhruba 36 let a že doma zanechávají dohromady čtyřiadvacet dětí a třináct manželek, které mají pochopení pro horolezeckou vášeň svých druhů. Čtyři a půl tuny nákladu jsou připraveny k transportu. Všechno je spočítáno, o všem se ví. Jen jedno zůstává stále nejisté: do kterého koutu Afghánistánu dostaneme povolení. Naším tajným přáním stále zůstává legendární Váchán. Na povolení vstupu do těchto míst čeká s námi ještě několik výprav z Evropy i Asie. Afghánská vláda však takové povolení odmítá vydat. S nepatrnými nadějemi odjíždíme do Fajzabádu, kde se o nás má s konečnou platností rozhodnout.“