Jednou jsem si takhle seděl na Koupáku v Sedmihorkách u piva a langoše a najednou se tam cestou ze skal zastavil Honza, redaktor Montany. Začali jsme vykládat o životě a horolezectví a ze mě neprozřetelně vypadla myšlenka: horolezec prochází mnoha evolučními etapami, které jsou ovlivněné životními okolnostmi – neboli člověk si tak nějak vědomě i podvědomě vybírá disciplínu, které se věnuje, podle životní fáze, v níž se zrovna nachází. Honza prohodil, že je to pěkný námět na článek. Celý rok na mě pak více či méně jemně tlačil, až mě ke článku dotlačil. Přiznávám, že se mi do toho nechtělo. Jak to pojmout? Potlačit ego, nepsat o sobě, ale o etapách v životě horolezce. A hlavně nabídnout vhled (sic omezený tím, co jsem zatím stačil poznat) do zdánlivě naprosto odlišných sfér v pestré paletě horolezectví.

Lezu dlouho a špatně – alespoň optikou výborných sportovních lezců. Zároveň dlouho lyžuju, a to zase velmi dobře – alespoň optikou komunity skialpinistů (a zřejmě už méně dobře optikou lyžařských instruktorů). Rozumím horám a nabral jsem v nich už dost zkušeností – viděno očima instruktorů na vzdělávání horských vůdců –, na druhou stranu jsem nikdy nevylezl doopravdy vysoko – viděno očima himálajistů.

Kam tím vším mířím? No přece sem: horolezectví je neuvěřitelně široký pojem (troufám si říct, že stejně široký jako atletika) a zastřešuje spousty více či méně odlišných a mnohdy i velmi autonomních komunit, které se mezi sebou vlastně nikdy pořádně nepotkají – zapřísáhlí pískaři, nadšení skialpinisté, nabušení sportovní lezci nebo třeba sběratelé čtyřtisícovek si hrají vždy na svém vlastním hřišti. Každá komunita má své standardy a stereotypy vnímání a konání v rámci svého odvětví a v každé také najdeš plno velmi silných individualit a tahounů. Pískaři mají Mocana s Cikánem, skialpinisti Paliče, sporťáci Adama či Stráníky a fanoušci na sociálních sítích Máru a Háčka. Jednotlivé skupiny na „svůj“ sport pohlížejí jen z jedné perspektivy, která ovšem umožňuje pouze omezený pohled. A to je škoda. Není od věci ze své bubliny občas vystoupit a nechat se obohatit ostatními, kteří ti hory, skály a horolezectví vůbec mohou ukázat zase v jiném světle.

Alespoň pro mě je horolezectví jako nadupané hračkářství, ve kterém jsem si za uplynulých šestnáct let pořídil už spoustu hraček. Nejprve to byly horské stěny (letní i zimní), pak extrémní skialpové sjezdy a poté expedice do vysokých hor. V současnosti jsou mojí nejoblíbenější hračkou sportovky a bouldering.

Procházel jsem tedy různými etapami, během kterých jsem svůj život zasvětil vždy jedné konkrétní disciplíně a vše ostatní bylo odsunuto na druhou kolej. Po pár letech se ale zdánlivě neměnný stav změnil a mě začalo zaměstnávat zase něco trochu (anebo úplně) jiného. Přechod z jedné etapy do druhé nebyl úplně vždy výsledkem mého vlastního rozhodnutí. V evoluci horolezce mě spíše zase o kousek jinam posunula souhra různých životních událostí. Každý přesun mě ovšem výrazně obohatil a rozšířil můj náhled nejen na skály či hory, ale i na lidi a činnosti s nimi spojené.

A tím se konečně dostáváme k lidem, protože nakonec právě lidi dělají horolezectví tím, čím je. Pestrost horolezectví se ani zdaleka neodvíjí pouze od terénů – zaledněné velehory, vysněžené žlaby a stěny, pískovcové věže, vápencové sektory nebo žulové bouldery –, ale od lidí, kteří se v těchto terénech pohybují. Výše zmíněné bubliny různých komunit lezců a horalů totiž vytváří velmi zajímavé prostředí. Začneš-li se ovšem mezi těmito uzavřenými světy pohybovat, a tím pádem je propojovat, může to občas i trochu zajiskřit.

Prolínání jednotlivých bublin je ohromným přínosem pro všechny zúčastněné. Nově příchozí není totiž svázán stereotypy ani standardy dané komunity, naopak ji může obohatit o dovednosti ze „své“ komunity. Alpinista ví, jak se jistit na lehkém skalním hřebeni a být rychlý, sportovkář zase poradí, jak natrénovat sílu na kampusu. Tedy lezme a prolínejme se!

Úroveň výkonů i motivace v různých disciplínách jsou vždy trochu jiné. Ne každá disciplína ti jde hned sama a pro každou si mozek mimoděk hledá jiný druh motivace. Na lyžování mě vždycky bavilo to, že mi šlo úplně samo. U lezení mě teď drží přesný opak – samo to nejde vůbec. Žádný velký talent jsem nepobral a o každé zlepšení musím pořádně bojovat. A v tom spočívá ta zábava.

Pojďme se teď podívat na různé disciplíny (nebo chceš-li „etapy v životě horolezce“) aspoň tak, jak jsem je poznal já, a pokochat se tou neuvěřitelnou pestrostí horolezeckých činností.