Ještě když jsem chodil na základní školu – tuším, že do osmé, nebo deváté třídy – a náš letopočet se zrovna přehoupl přes druhou tisícovku, poprvé jsem si všiml shluku kamenů v okrajové části Liberce zvané Vesec. Tenkrát jsem o nějakém boulderingu neměl ani páru. Z Rockstars jsem ale věděl, že kdesi žije člověk s ukrutnou silou a ten ví, co to ten bouldering je. Jmenoval se John Gill.

John Gill je považován za otce moderního lezení a boulderingu. Tento Američan, profesí původně matematik, nebyl první, kdo po kamenech lezl. Rozhodně ale jako první tuto nově vznikající disciplínu popularizoval. Již před ním přelézali první bouldry ve Fontainebleau francouzští lezci, a to až do obtížnosti 7A. John však velmi svědomitě rozvíjel svou fyzickou i psychickou stránku a posouval tak limity lezení. Velmi dobrou průpravu z gymnastiky aplikoval právě do lezení a dynamickými pohyby boural zaběhlá lezecká dogmata. Právě on přinesl z gymnastiky do moderního lezení magnézium. První zkušenost s lezením získal v roce 1953 při návštěvě Fort Mountain v Severní Georgii. V polovině padesátých let minulého století se začal specializovat na kratší, velmi obtížné a intenzivní cesty a při jejich přelezech neustále posouval hranice schopností lidského těla. V roce 1958, během studií na University of Chicago, mu kamarád vyprávěl o Hermannu Buhlovi, který dokázal udělat shyb na jednom prstu. John tento pohyb začal trénovat a zanedlouho ho bez problémů zvládal, stejně jako váhu ve visu na jedné ruce. Vymýšlel a rozvíjel další tréninkové metody, které inspirovaly i ostatní. Lezení se tak začalo ubírat novým směrem. Koncem padesátých let přelezl bouldry, které jsou dnes hodnoceny obtížností 7B+ a dokonce i 7C. V roce 1961 čistě přelezl dvanáctimetrový highball Thimble za 5.12a. Na další opakování se čekalo více než dvacet let. Jako teenager jsem pod „Náprstkem” stál a to, že ho John vylezl bez moderních lezeckých bot, bouldermatek a dalších vymožeností dnešní doby, nejsem dodnes schopný pochopit.

Při prvním seznamování se s veseckými kameny jsem také neměl bouldermatku. Na žulu jsem byl trochu zvyklý z centrálních Jizerek, ale i tak mi ta vesecká ožírala ruce až po lokty. Nečekaly tam na mě žádné označené směry, jen hnědo šedé kameny porůstající zeleným mechem a bílými lišejníky, které jako v pralese obklopovalo mohutné kapradí. Některé byly i trochu zapadlé a skryté pod nánosem jehličí. Později jsem bouldrování na nějakou dobu opustil a věnoval se spíš lezení na laně. Jenže… Ono to bouldrování má něco do sebe. Na menších šutrech se mi dařilo trénovat kroky, které bych na laně jen tak neudělal. V klidu jsem zkoušel balanc na plotnách kousek nad zemí nebo dokonce i skoky.

Další a už častější návštěvy následovaly na střední. Vše vygradovalo koupí první bouldermatky. To byl zázrak! Nebolely tě paty, když jsi špatně spadnul, ani sis nevyrazil dech, když se s tebou zrovna ulomil krystal. A navíc se na ní skvěle leželo, klidně i hodinku. Na nic nemyslet, pozorovat tiše plující oblaka nebo se dívat do korun stromů a přemýšlet o jejich tajemstvích. Bydlel jsem na druhé straně Liberce, a proto jsem bouldermatku musel často převážet autobusem nebo na kole. Někdy jsem si připadal jako papírový drak vydaný napospas poryvům větru. Dokážu si i představit tváře kolem jedoucích řidičů, kteří nejspíš nechápavě kroutili hlavami nad takovým podivným účastníkem provozu.