Všechno proběhlo, jak si v noci před olympijským finále ve sportovním lezení představoval: každý ze sedmičky startujících dolezl v obtížnosti do jiného místa a jeden jediný závodník cestu topoval. „Nejsem rád, když ve finále padne více topů,“ vysvětluje Honza Zbranek, že profesionální stavěč závodních cest vnímá úspěch docela jinak než samotní lezci: „My slavíme, když dáme závodníkům možnost bojovat a ukáže se, kdo je opravdu nejlepší.“ Ukázalo se. Hned poté, co cestu topoval Jakob Schubert, startující na samý závěr obtížnosti, banda kluků – z nichž ani jeden nebyl stejné národnosti jako vítěz – na sebe v hledišti olympijského lezeckého areálu naskákala podobně, jako když čeští hokejisté v devadesátém osmém udolali Rusáky.

Honza Zbranek byl možná jediný Čech, který měl po olympijské premiéře sportovního lezení důvod k oslavám. Při nočních šichtách na lezecké stěně se slavnými pěti kruhy mu další kruhy sice přibývaly pod očima, ale jako stavěč obtížnostních cest odvedl výbornou práci.

Lezci se museli na olympiádu kvalifikovat. Probíhala podobná kvalifikace i mezi stavěči?
Abych pravdu řekl, do zákulisí výběru úplně nevidím. Je nás asi třicet stavěčů s nejvyšší licencí a všichni pracujeme pro IFSC už dlouho. Z těchto lidí bylo potřeba určit čtyři stavěče na bouldr a tři na lano. IFSC udělala výběr a já byl mezi nimi, ale podle čeho vybírali, netuším. Snažili se asi zvolit stavěče s největšími zkušenostmi a tak, aby výsledný tým dobře spolupracoval.

Považuješ stavění cest na olympiádě za něco výjimečného?
Myslím, že to je vrchol kariéry. Účast na olympiádě byl i takový můj dlouhodobý sen a cíl. Pro stavěče tohle zatím bylo nejvíc.

Cítil jsi tím pádem i větší tlak než obvykle?
Tlak byl obrovský! Já už třikrát stavěl mistrovství světa a asi třicetkrát nebo čtyřicetkrát světák a na to jsem si zvykl. Ale na olympiádě přeci jenom všichni cítili, že jde o něco jiného, byla to úplně nová zkušenost.

Vidíš teď něco, co by jsi v olympijských cestách udělal lépe?
Vždycky to zpětně hodnotíme, protože člověk se nejvíc naučí, když pozoruje závodníky, jestli se v cestě pohybují tak, jak zamýšlel. To se potom snažíme zapamatovat, abychom věděli, co udělat do budoucna lépe. Ale obecně musím říct, že se všechny cesty povedly. Šlo to, jak jsme zhruba plánovali, takže mám z naší práce dobrý pocit.

Při stavbě finálové cesty pro lezení na obtížnost měl každý ze stavěčů na starosti určitý úsek, nebo se jednalo o společné dílo?
My jsme se nakonec rozdělili. Na lano nás bylo celkem šest – já s Adamem Pustelnikem a čtyři Japonci. Adam si vzal na starost holčičí cesty, já klučičí. My dva jsme pak stavěli a Japonci nám to pomáhali ladit, protože jsou na tom lezecky přeci jenom o něco líp.

Jak dlouho se vůbec rodila finálová cesta?
Museli jsme začít stavět ještě před olympiádou. Takže jsme odletěli do Tokia už ve druhé půlce července, postavili finálovky i větší část kvalifikačních cest a měli jsme vše tak na devadesát procent odladěné. Potom teprve začala olympiáda, první týden se na tom sportovišti hrál basket a my čekali, až přijde na řadu lezení. A potom jsme vždycky v noci před závodem ladili cesty na sto procent. S tím, že už jsme věděli, jaké bude zhruba počasí, jaká bude vlhkost a jestli nepřijde tajfun. Vždycky jsme ale měli jenom tu jednu noc před závodem, kdy jsme lezli po stěně s čelovkama a snažili se to doladit.

Byla vlhkost nakonec velký problém?
Problém byl, že to vytvářelo nepředvídatelné podmínky, kdy záleželo na směru větru. Když foukalo na stěnu, vlhkost zase takový průšvih nebyl. Ale když foukalo z druhé strany a stěna byla v závětří, srážela se na chytech vlhkost. Takže potom mohly klouzat a my měli strach, aby nebylo lezení moc těžké. Ale naštěstí se všechny čtyři závodní dny držela vlhkost relativně v normě. Akorát u kvalifikace holek vzrostla těsně před koncem a nejlepší holky měly lezení o trochu těžší. Ale jinak jsme na podmínky měli strašný štěstí. Kdyby se závodilo třeba o den později, přišel by tajfun a byl by průšvih.

A co jsi říkal na třetí finálový bouldr?
S klukama bouldristama jsme ho dlouho řešili. Oni byli strašně zklamaní, protože samozřejmě měli jiná očekávání. Ten bouldr vypadal designově moc hezky a myslím, že chybělo trochu štěstí, aby závodníci pochopili, jak ho správně lézt. Všichni tam naskakovali levou rukou a padali. Ale ono se to mělo otočit – levou ruku přebrat na spoďák, pravou rukou poposkočit do chytu, do kterého šli levačkou, a najednou by je to pustilo do levé části té květiny. Čekalo se, kdy už to konečně někdo vymyslí, ale bohužel se nikdo takový nenašel. Takže z toho byli kluci bouldristi špatní, protože určitě nebylo cílem připravit závodníkům nelezitelný oříšek.

Zvláštní, že tam nikdo nezkusil něco jiného než ostatní.
To je nevýhoda společných prohlídek. Občas někdo ze závodníků přijde s řešením, které se pak šíří mezi ostatními a všichni to lezou stejně. Kdežto kdyby k bouldru přišli s čistou hlavou a neměli program, který pochytili od jiného závodníka, třeba by našli řešení a otočili by ruku.

Ty sis finále užil? Fandil jsi Adamovi?
Seděli jsme hned v první řadě, takže atmosféra byla výjimečná. A byli jsme samozřejmě nervózní, ale obecně jako stavěči fandíme spíše cestě než lezci. Takže jsme prožívali cestu jako takovou – třeba aby závodníci nepadali v jednom příliš těžkém kroku, ale aby jim nateklo a mohli se prát o každý bod. Adam samozřejmě lezl super, ale on byl někde v polovině startovního pole, takže spíše otevřel otázku, jestli je vůbec možné cestu topovat. Potom jsme čekali až na konec, jak se s tím popere Jakob. A on to vylezl, což byl úplně skvělý pocit. Spadl nám kámen ze srdce, že jsme to nepokazili a všichni jsme na sebe naskákali jak v ledním hokeji, to bylo super.

Měl jsi čas jít si během těch několika týdnů v Tokiu zaběhat? Ty rád běháš, že?
Strašně rád, ale běhat jsme nemohli. Snažili jsme se respektovat místní japonské obyvatelstvo, které nebylo úplně nakloněno tomu, aby se sportovci volně pohybovali po Tokiu. Tak jsme se snažili jim vyjít vstříc, nechodili jsme ani nakupovat nebo do restaurací, abychom místním ukázali vděk za to, že byli ochotní hry uspořádat.

A co ted? Doma?
Teď? Nevím. Nejspíš si chvilku odpočinu. Olympiáda byla můj cíl posledních šest let, po které jsem ji neustále nosil v hlavě, a teď je najednou pryč. Tak asi počkám, jaká další motivace přijde.