Jihozápadní stěna Šiša Pangmy
Blok 1
Všichni tři jsme viseli na skalnatém výchozu. Bylo už odpoledne a tým v Britské cestě byl dávno pryč. Měla to být krátká přestávka, ale nikdo z nás se nepohnul. Podívali jsme se na sebe a pohled odrážel stejnou myšlenku: „Nevypadá to dobře!“ Nikdo nechtěl říct ani slovo, nebo možná nikdo nechtěl říct TO slovo.
Geordie vytáhl vysílačku a zavolal do předsunutého tábora.
„Vrcholový den 4. října. Následně 5. října vítr zesílí a v noci napadne 10 cm čerstvého sněhu. Počasí se příští týden bude postupně zhoršovat.“
Ale dnes je 4. října! Podíval jsem se na hodinky, které ukazovaly 7.200 metrů. Podíval jsem se na Cristinu a Geordieho, pak jsem vzhlédl do výšky. Oči se mě snažily přesvědčit, že to není tak daleko. Mozek však už věděl pravdu.
„Jdeme dolů?“ zeptal jsem se.
Cristina se podívala na Geordieho. Geordie se podíval na mě. Ta slova se prostě říkala těžce.
„Možná zkusíme...“
„Možná...“
„Ne.“
„Pojďme dolů!“
Cristina si povzdechla, vzhlédla k vrcholu a zavrtěla hlavou.
„Pokud si myslíte, že je to lepší, tak pojďme dolů...“ řekla, hrajíc si na mladšího a méně zkušeného partnera.
Jsem si jistý, že jsem v jejích očích zahlédl slzy. Nebo jsem se možná díval skrz ty mé. Dali jsme smyčku přes blok a já jsem natáhl lano. Geordie a Cristina se mezitím odvazovali. Potom jsme jeden po druhém začali slaňovat a já byl frustrovaný z toho, jak rychle jsme se pohybovali dolů, oproti pomalému postupu nahoru. Nějak se mi to nezdálo fér.
Vyšli jsme ze žlabu a zastavili se na zasněženém svahu. Podíval jsem se přes bílou stěnu vpravo a v tu chvíli se mi zhoupl žaludek. Věděl jsem, že jít zpátky stejnou cestou, kterou jsme lezli nahoru, bude trvat věčně a že nejrychlejší cesta z tohoto místa vede stěnou směrem k Britské cestě. Jenomže vzpomínku na laviny, které se po ní řítily jen den předtím, jsem nemohl jen tak vypudit z hlavy. Před dvěma týdny jsme sestoupili z Pungpa-Ri pár hodin před tím, než se celá hora v noci 18. září při zemětřesení sesypala. Jak dlouho vydrží naše štěstí?
A malý žlutý stan, který jsme viděli v dálce šikmo dole pod námi, nás přitahoval doslova jako magnet.
„Zkusme se udržet co nejvýše a dost daleko od sebe...“
Překvapilo mě, jak jistě zněl můj hlas. Geordie tahal za lano a díval se na něj, jak visí dole.
„Kdo ho ponese?“ zeptal se.
„Jen ho přetáhnu,“ odpověděl jsem. „Bude to snazší a rychlejší než motání.“
Podíval se na mě a bylo mi jasné, že chtěl něco říct, ale možná měl pocit, že to nestojí za tu námahu. Připnul jsem si lano k sedáku a vykročil jsem do stěny.
„Sleduj mě…“ řekl jsem.
Hned jsem si ale pomyslel: Jaký to má vlastně smysl?
Po zdánlivé věčnosti jsem se zastavil pod prvním velkým skalním výchozem a čekal, až ke mně dojde Geordie. Jakmile se ke mně dostal, připnul jsem lano k jeho sedáku.
„Teď ho přetáhneš.“
Geordie mě obešel a přes sněhem zasypanou stěnu pomalu směřoval k dalšímu úkrytu. Všechno teď vypadalo strašně daleko. Cristina se přesouvala směrem ke mně a Geordie ode mě. Jako kdybychom procházeli nebezpečným minovým polem. Tahle krátká pauza mě přiměla uvědomit si, jak strašně jsme zranitelní a nicotní. A jak by se to všechno mohlo změnit ještě k horšímu…
Blok 2
Když Andrej Štremfelj a Pavle Kozjek v říjnu 1989 vylezli svou cestu na Šiša Pangmu, Pavle skončil s omrzlýma nohama. Počítali jsme s takovými podmínkami, ale poslední tři dny jsme se v našich péřových oblecích doslova vařili. První den, po desáté hodině, se oběma částmi stěny, pravou i levou stranou žebra, sypal mokrý sníh a kameny. Museli jsme se ukrýt pod malý skalní převis a čekat na noc, abychom se vůbec mohli někam pohnout. Byli jsme pomalí, strašně pomalí. Jakmile druhý den vyšlo slunce, připadalo nám to jako snažit se lézt v rozpálené peci. S overaly shrnutými dolů a uvázanými kolem pasu jsme lezli téměř do omdlení, jako roboti. A pauza po každých třech krocích. V obrovské stěně. Neskutečně vyčerpávající. Mučivě pomalé.
Cristina dorazila ke mně, zatímco Geordie byl teď po pravici jen smítkem v bílé záplavě. Konečně jsem se rozpohyboval, šťastný, že jsem za sebou nemusel táhnout lano. Malá, podivná útěcha. Když jsem dorazil k Geordiemu do Britské cesty, Cristina taky vyrazila. Jakmile jsme byli pohromadě, začali jsme sestupovat směrem ke žlutému stanu, který tam nechala korejská výprava. Na půl hodiny jsme do něj zalezli a vařili, ale pak jsme znovu vyrazili na cestu, protože všechno to zdánlivé bezpečí žlutého stanu začalo být příliš lákavé. Geordie a Cristina šli jako první, zatímco já jsem se trápil s mačkami. Právě když jsem se chystal vyrazit dolů, prohnala se po naší sestupové trase lavina a já pod sebou viděl jenom bílá prašná mračna. Křičel jsem dolů na Geordieho a Cristinu, protože mi bylo jasné, že jsou přímo v její cestě. Rozběhl jsem se s lanem omotaným kolem ruky a zastavil se, až když jsem slyšel, jak na mě křičí zpátky, že jsou v pořádku. Teprve pak jsem si uvědomil, jak strašně jsem unavený. Přitom ta skutečná bitva proti spánku mě teprve čekala. Soumrak se blížil. Všichni jsme byli doslova jako zombie.
Viděl jsem, jak se Geordie a Cristina dostali na ledovec a zakřičel, aby pokračovali, že je brzy doženu. Jenomže jsem to neudělal...
Místo toho jsem si krátce zdříml s čelem opřeným o cepín. Probudil jsem se až zalapáním po dechu a konečně sestoupil zbylou částí stěny na ledovec. Paprsky jejich čelovek mezitím zmizely mezi séraky, spolu s posledním kouskem světla z té mé, takže jsem spěchal jako lovené zvíře. V jedenáct večer jsme konečně doklopýtali do předsunutého tábora.
Než jsem se doplazil do stanu, podíval jsem se přes rameno a pokusil se naposledy pohlédnout na stěnu, která mi byla odepřena. Byla tam, tyčící se věž z ledu a kamene, a na mysl mi v tu chvíli vytanula slova Joea Taskera: „Na velké hoře je vždy mnoho důvodů, proč nepokračovat, ale ten nejsilnější, ten, který rozhoduje především, je nedostatek vůle.“
Blok 3
Během 2.–4. října 2011 se Cosmin Andron (Rumunsko), Cristina Pogacean (Rumunsko) a Waiwah Yip (UK/Hongkong) pokusili vylézt alpským stylem jihozápadní stěnou Šiša Pangmy (8.027 m) novou linií mezi Slovinskou cestou (Štremfelj/Kozjek – 1989) a Korejskou cestou (Park/Kang – 2002). Podařilo se jim dosáhnout výšky 7.200 metrů.