Lapeni Sněžným leopardem

Pionýrské výpravy do hor pěšky nebo v koňském sedle se postupně proměnily v sofistikované expedice. Do centrálního Ťan-šanu a Pamíru se od sedmdesátých let létá vrtulníkem a pod kopci na ledovci Inylček a Moskvina vyrostly v sovětských dobách dobře vybavené base campy. A takto se pokračuje dodnes. Začaly se pořádat Alpiniády a festivaly extrémního lezení a postupně se zrodila myšlenka horské výzvy Sněžný leopard. Cesta ke slavné medaili vede přes samé vrcholky Ťan-šanu a Pamíru. Titulem Sněžný leopard jsou od roku 1961 odměňováni horolezci, kteří zdolají všech pět sedmitisícových vrcholů, které ležely na území bývalého Sovětského svazu. Chan Tengri, Pik Kommunizma, Pik Korženěvské, Pik Lenina a Pik Pobědy. Vida, i nebohý človíček se nakonec může stát Sněžným leopardem! Titulu dosáhlo do dneška zhruba šest set lidí, přitom z toho asi třicet žen, většinou z Ruska. Musím přiznat, že je docela štěstí, že se do výzvy nepočítají nejvyšší vrcholy Pamíru, jako například Kongur Tagh, který leží v západním Turkestánu na území Číny. To by ty statistiky vypadaly asi trochu jinak.

Pro mě byli hrdinové „Velké hry“ velkou inspirací. Hltala jsem jejich dobrodružství v knížkách britského historika Petera Hopkirka. Chtěla jsem jít ve šlépějích Prževalského. Nadchly mě příběhy průkopníků lezení v Pamíru, slavné počiny Mistrů sportu a chrabrost sovětských horolezců. Zhruba před dvaceti lety jsem se vydala stopem do střední Asie, abych pochopila, o co tady kráčí. Vysedávala jsem v jurtách a popíjela na posilněnou kumis, zkvašené kobylí mléko, přesně jako Čingischán. Brousila jsem kolem základních táborů sedmitisícovek a okukovala terén. Toulala jsem se v Nebeských horách a po dlouhém putování přes horská sedla a ledovec Inylček jsem došla pěšky i do základního tábora pod Pikem Pobědy a Chan Tengri. Ledové štíty ve mně vzbudily respekt. Pochopila jsem, že nahoru žádná lehká cesta nevede. A ošlehané tváře horolezců, kteří se porvali s horou a lízali si rány v base campu, mluvily za všechno. Chan Tengri, nejsevernější sedmitisícovka s pověstným mrazivým vichrem a mramorovým žebrem, se na první pohled jevila zcela nepřístupně. Klábosila jsem se styčným důstojníkem a kula další plány. Poslouchala jsem příhody ruských horolezců o omrzlinách a amputovaných prstech, sněžné slepotě, cholodných nočovkách, drsném klimatu a neutuchajících větrech, padajících ledových seracích a zmrzlých mužích, kteří uvízli na hřebeni cestou na vrchol Piku Pobědy a sedí tam dodnes. 

Od té doby se do střední Asie vracím a loni v létě jsem byla na své osmé výpravě. Postupně jsem sama napsala svůj leopardí příběh o zavěšení pytle na Piku Pobědy, lyžování na Piku Lenina, omrzlých prstech na Chan Tengri, lavině na Piku Kommunizma a srdcové sedmě Pik Korženěvské. V base campech jsem zdomácněla. Všechny problémy běžného života nechávám někde daleko dole a nad tři tisíce metrů jsem šťastný člověk. Tam je moje komfortní zóna. Mám zatím vylezené čtyři sedmitisícovky z pěti. Na tu nejtěžší, Pik Pobědy, se chci ještě někdy vrátit a sundat ten pytel, co mi visí v 6700 metrech. Byla bych jediná leopardice široko daleko – celého Sněžného leoparda zkompletovali v Čechách zatím jen Pepek Milfajt a Standa Šilhán.

Hlavně mě začal zajímat celý ten fenomén ruského horolezení v centrální Asii. Objevila jsem legendární jméno Abalakov. Jevgenij Abalakov poprvé zdolal v roce 1933 Pik Kommunizma, tehdy se vrchol ještě jmenoval Pik Stalina. Vitalij Abalakov pro změnu provedl v roce 1956 prvovýstup na Pik Pobědy. Jen nevím, který z nich vymyslel ten slavný způsob jištění při slanění v ledu… Boris Koršunov v průběhu let 1981–2004 získal titul Sněžného leoparda devětkrát za sebou a naposled byl – asi v osmdesáti letech – na Piku Kommunizma. Kazbek Valiev, Mistr sportu a geroj kazašského lezení, má za sebou několik prvovýstupů severních cest a nyní provozuje base camp na severním Inylčeku pod Chan Tengri. Je jedním z mohykánů horolezeckého armádního klubu Almaty SAVO, který získal svůj věhlas v dobách Sovětského svazu. Jeho členové prosluli drzostí a bohorovností při pohybu v horách, s lehkostí se pohybovali nejtěžšími stěnami Ťan-šanu a Pamíru, lezli severky, chodili paralelně, moc se nejistili, nenechávali se zaskočit mrzkým počasím pod heslem Nam vsjo rovno. Myslím, že to, co se v horách odehrávalo v 70. a 80. letech, lehce přesahuje moji představivost. Jedna moje osobní zkušenost s Kazbekem Valievem leccos naznačí. Letěli jsme spolu v helikoptéře z base campu pod Chan Tengri. Zuřila slušná bouře a vypadalo to, že ten den zkrátka věrtalot neletajet. Ono totiž není výjimkou, že vrtulník spadne. Vraků je na ledovci kolem base campů dost. Jenže strach je něco, na co se tady moc nehraje. Po dlouhém váhání se pilot odhodlal s helikoptérou vzlétnout, protože skupině íránských horolezců by uletěl mezinárodní spoj domů. Mně na ten let posadili proto, že jsem měla omrzliny na prstech u nohou a bylo lepší se co nejdřív dostat někam do teplíčka. Vůbec jsem se na palubu nehrnula, ale když mi to náčelník nakázal, nebylo zbytí. Helikoptéra letěla v drsném krupobití a docela to s námi cloumalo. Iránci se celou dobu letu modlili Alláh Akbar. Já jsem raději zavírala oči a uklidňovalo mě jedině to, že na palubě je i Kazbek Valiev. Byl odhodlaně opřený o palubní desku a povzbuzoval pilota. Zvládlo se to, ale mám z toho dodnes husí kůži.

Veterán sovětského lezení Gleb Sokolov vylezl na vrchol Chan Tengri třicet osm krát. Mimochodem loni jsem ho osobně potkala v Butylce, nejnebezpečnější pasáži při výstupu do C2 z jižní větve ledovce Inylček, ale svůj dvětatřicátý pokus překvapivě zapytlil. Přemýšlela jsem o tom, co ho k tomu vede. Jedna z mých teorií je, že dostal při prvním výstupu serakem po hlavě a od té doby se zacyklil a pořád musí lézt nahoru. Nabízí se však i prozaičtější vysvětlení: je potřeba, aby na začátku sezóny někdo vytahal na kopec fixní lana. Přeci jen se z Chan Tengri stal komerční kopec a ne každý horolezec by si tam bez fixních lan škrtnul. Také není až tak výjimečné, že tihle staří pardálové na vrchol Chan Tengri chodí přespat, aby se aklimatizovali na nějaký další těžký počin. Anebo tam musí někoho zachraňovat či snášet mrtvá těla.

V horách jsem potkala řadu osobností. Někteří z nich si jezdí do této sovětské tělocvičny odpočinout, poladit formu nebo vymýšlejí zcela nové disciplíny, ve kterých mohou zazářit. Tady se tvoří dějiny dnešního lezení ve vysokých horách.