Při každém zastavení nás obklopí děti a ženy, které se snaží prodat cokoliv, co by si cestovatelé potenciálně mohli koupit. Malgašské smažené bulky z rýžové mouky, smažené ryby, kuřecí stehna, vejce, med, arašídy, dřevo na topení. Všichni lidé se s vykulenými bulvami dívají na nás, na bělochy, pozorují každý náš pohyb a pohled, děti na nás mávají a pokřikují „Salut vazah“ (tedy „Ahoj bělochu“), a když jim zamáváš, rozzáří se štěstím a zeptají se na bonbóny nebo peníze. Snažím se představit si podobnou scénu u nás na vesnici ve Vysokém Potoku – na procházejícího Afričana školáci vracející se ze školní jídelny i štamgasti na hospodské terase střídavě pokřikují: „Ahoj černochu!“ „Hej černochu, jak se daří? Dej mi bonbóny!“ „Dej peníze na pivo!“ „Haló černochu, kam jdeš?“. Docela podivná představa s pejorativním kontextem… Na Madagaskaru si na to ale za pár dní zvykneš. Patří to holt ke zdejšímu folkloru.

Krásné a mohutné Tsaranoro

Tsaranoro se do podvědomí lezců asi nejvíce dostalo, když si tam Adam Ondra mezi dvěma závody světového poháru na pár dní odskočil a neuvěřitelným způsobem prásknul jednu z nejtěžší vícedélek té doby – Though Enough za 8c (Dawn Wall tehdy ještě neexistovala). Většina délek této cesty se pohybuje v osmém stupni, včetně pěti délek okolo 8b/8b+. Adam kromě dvou délek všechno onsightoval a zbytek vylezl na druhý pokus. Lidi, kteří ho pozorovali dalekohledem z kempu Camp Catta, nevěřili vlastním očím a nechápali, s jakou elegancí a rychlostí to vylezl. Předvedl nadlidský výkon, který nemá obdoby, nicméně v té době mu média nepřikládala takovou pozornost a váhu, jakou by si tento peckový výstup zasloužil. Adam je stále nejen prvním, ale také jediným, kdo cestu vylezl. Zeptej se všech, kteří si na této cestě vylámali zuby, jaký to je nářez. U piva se nyní samozřejmě rozvádějí čistě teoretické polemiky, že Adamovi v té době bylo asi 17 let a byl neskutečné vyžle – vážil asi kolem 50 kg – a že dnes je sice samý sval a samá šlacha, ale už je holt těžší, takže kdyby to zkoušel nyní, možná by mu nevydržela kůže na prstech a možná by to se svou aktuální vahou na těch malých krystalech neustoupal. Nicméně pivní polemiky nechme u piva.

Každopádně Though Enough v impozantní stěně Karambony je jednou z nejkrásnějších a nejfotogeničtějších vícedélek, jaké jsem kdy viděl a také fotil. Bylo mi ctí v roce 2018 fotografovat Melissu Le Nevée a Ninu Caprez při jejich pokusu o první ženský přelez této legendární cesty. Mohl jsem si tedy pěkně zblízka prohlédnout všechny délky a chyty či nechyty, krystalky, zapeklité spáry, mikrolišty a oblé misky ve zcela vertikální, místy mírně převislé stěně.

Naštěstí v Tsaranoru nejsou jen samé extrémní prásky, ale i relativně lehké cesty, kde si může zalézt i „začátečník“ – například nová, dobře odjištěná cesta Sweet Avocado nebo stará, zabijácky odjištěná Alien, případně Alien 2, kde se vybojíš i v pětkovém lezení na sluncem vyhřátých plotnách. Jak už jsem naznačil, zdejší lezení je hodně o jištění. Odlezy mezi osmi až deseti metry nejsou žádnou výjimkou, a to hlavně v lehčím terénu či plotnách. Prvolezci tehdy většinou neměli dostatek materiálu, a tak jím šetřili, aby jim nýty vystačily až na vrchol stěny. Nu a někteří sponzorovaní lezci, kteří většinou mají nýtů dostatek, všem prostě chtějí ukázat, že mají, jak se tak říká, koule a dávají monstrózní odlezy i v relativně těžkém terénu. Výsledek často bývá bohužel zcela jiný: jejich velké koule nikdo neobdivuje a cesty nikdo nepřelézá, ty tak upadají pak do zapomnění, zarůstají pavučinami a nýty reziví.