
Milníky Bena Moona

Blok 1
Pouhých sedm po sobě následujících kroků. Nicméně extrémně obtížných. Takových v nichž prsty vzdorují rozevření na ostrých spodních lištách a dynamické pohyby tě nutí bedlivě dohlížet i na ty nejvíce utajené svaly vlastního těla. Patnáct metrů? Pche! Jenom? Opravdu, není to mnoho. Ale to ani těch, co za posledních třicet dokázalo tuto linii zdolat – pouze deset úspěšných. „Hubble není jen cesta. Hubble je mýtus,” pravil Alex Megos předtím, než se pustil do souboje s často zavlhlou vápencovou stěnou v Raven Tor – britské baště tvrdého sportovního lezení, kde Ben Moon v roce 1990 přidal další stupeň do zběsile se rozrůstající škály možného.
Charismatický mladík s tmavými dredy a ohromnou silou se ve druhé polovině let osmdesátých a na počátku devadesátých stal jedním z revolucionářů, které staří klasici odsuzovali jako bezduché mašiny do zblbnutí opakující pečlivě nacvičené kroky a anorektické podivíny, jež znesvěcují tradici a velkého ducha anglického horolezectví. Jenže tyto mladé vetřelce, do jejichž společnosti náležel mimo jiné i slavný Jerry Moffatt, už vůbec nezajímaly panenské vrcholy a romantické výhledy do krajiny. Toužili zjistit, jaké možnosti skýtá lidské tělo, když není limitováno bariérou strachu.
V osmdesátých letech se změnilo vše. A nikoliv postupně. Přihnala se vichřice. Pružná nylonová lana, speciální lezecké boty a především nýty dočista přeoraly dosavadní přístup ke zdolávání skal. Mužové milující staré pořádky pokládali nacvičování cest za podvod, avšak mladí dravci přijímali pády jakožto nedílnou součást procesu zakončeného v jednom úspěšném propojení těch nejtěžších kroků, jaké gravitace ještě vůbec povolí. Nové stupně obtížnosti přibývaly rychleji než v jakémkoliv jiném období. Nejednalo se však jen o bezhlavý hon za dalším písmenkem abecedy či znaménkem plus. Lezení přinášelo daleko širší rozměr – Benu Moonovi určitě.
Léta punku
V roce 1973 měl mladý Benedick Joseph Moon sedm let. Jeho otec Jeremy Moon se téměř denně zavíral na dlouhé hodiny v ateliéru za domem, aby na malířských plátnech tvořil díla, která bychom nazvali nejspíše abstraktním uměním – obrazy, na nichž můžeš objevit mnohé, nebo také zhola nic. Když jednoho říjnového dne pospíchal Jeremy domů z uměleckých lekcí, které dával ve výtvarné škole v Chelsea, dostala jeho Kawasaki poblíž Kingstonu smyk na olejové skvrně. Ke své ženě a třem dětem už se nevrátil. Jedna z mála Benových vzpomínek na otce tak pochází z fotografie, na níž Jeremy Moon drží v úrovni pasu dlouhou tyč a oba bratři – Ben a o dva roky starší Rob – se na ní houpají. Další stopy otce v jeho paměti zavál nepoddajný nános času.
Vzpomínku na rodinnou dovolenou v Lake District na jaře následujícího roku ale nemohl setřít žádný zmizík světa. „Ihned jsem věděl, že tomuhle se chci věnovat,“ vzpomínal Ben Moon na chvíle, kdy ho uhranul pohyb po ukloněné skále, na níž, jištěn horním lanem, řešil při každém kroku vzhůru malý rébus.
Chtěl, chtěl… Možná i moc chtěl se tomu věnovat. Jenže jak se měl osmiletý kluk, vyrůstající na londýnském předměstí, dostat k lezení? Snad na umělé stěně či v lezeckém kroužku? Kdepak tohle v roce 1974! Zbývalo mu jen napjatě vyhlížet každou další rodinnou dovolenou s nadějí, že se s mámou Beth a dvěma sourozenci namanou někde v blízkosti skal.
Ve svých raných teenagerovských letech dostal od mámy alespoň lano, které pro něj pořídila v obchodě Ellis Brighamové v severním Walesu. S tím už se dalo ledasco podniknout. A že neměl karabiny? Na skalách v okolí Capel Curig si dokázal poradit i s několika smyčkami, jimiž lano protáhl. Těžko říct, zda měl mladý Moon vůbec tušení, že takto nabízí svůj život zubaté na zlatém podnose. Stačí si jen představit, jak by rozparáděné lano projelo při pádu smyčkou – jako nahřátý nůž máslem. Naštěstí on nepadal. Po večerech se tak choulil pod peřinou, kde se ve žlutém kuželu baterky zhmotňovaly řádky o hrdinných pionýrských výstupech, a při vyprávění dědečka, horolezce raných časů, dychtil pohlédnout na svět ze stejných výšin, z jakých kdysi shlížel do údolí on. Hory ho vábily jako tajná místnost, ke které zatím hledá klíč. Jeden by snad i čekal, že s takovou rannou průpravou propadne Ben Moon spíše alpinismu a vydá se vzhůru sráznými žulovými stěnami a vyledněnými kuloáry. A pravdou je, že on ke strmým, z hlubin vystupujícím štítům a zubatým hřebenům v myšlenkách sám dlouho směřoval.
Jih Anglie ale horami vskutku neoplývá, a tak musel svou touhu po výšinách ukojit na nepříliš vysokých blocích skály. Ale i ty stačily, aby se lezení stalo pro náctiletého Bena posedlostí. Do skal utíkal před školou, v níž se musel – stejně jako všichni ostatní chlapci v Christ's Hospital – oblékat do modrého kabátu, kalhot zakončených v půli lýtek a žlutých podkolenek a pod krk si přivazovat nákrčník ne nepodobný takovým, jaké nosili protestantští duchovní. Spolužák Ric Potter se stal jeho parťákem, s nímž mizíval v Bowles Rock – pískovcovém amfiteátru nabízejícím technické a silové lezení. Tedy přesně takové, jaké se později stalo Benovou doménou.
A v šestnácti to přišlo! Klíč od tajemné místnosti se objevil. Dva učitelé – horomilovníci – z Christ's Hospital pro své žáky zorganizovali velkou školní výpravu do švýcarských Alp. Konečně hory! Pic Chaussy, Pigne d’Arolla, Aiguille de la Tsa. Samé třítisícovky, to byl Benův splněný sen.
A v životech Bena a Rica se objevila ještě jedna společná vášeň. Stejně jako tisíce mladých teenagerů po celém světě, také tihle dva měli vlastní punkovou kapelu a v opuštěném ateliéru Benova otce, kde stále ještě ležela nedokončená plátna, zkoušeli jedinou píseň svého repertoáru: A Bomb in Wardour Street. Mladíkovi s dlouhými mohykánskými vlasy tak na školu mnoho času nezbývalo a jak se ukázalo, v Christ's Hospital zase nezbývalo místo pro žáka Moonova typu. Blížily se Benovy sedmnácté narozeniny, když definitivně skončil se školou. Lezení následované lezením – takto měl uspořádané položky na seznamu svých priorit.
Po stěnách otcova ateliéru, na nichž teď visely plakáty z magazínu Crag, se plížily tóny písně Africa od skupiny Toto, a zatímco Benovi vrstevníci biflovali fyziku, on posiloval prsty na vlastním prototypu kampusu. „Studio se stalo mým doupětem,“ říkal. Opustil ho však ve chvíli, kdy zjistil, že odstěhováním od mámy získá nárok na pravidelnou měsíční podporu a příspěvek na bydlení. S dalším odpadlým studentem Lewis Horsmanem si pronajal byt v nepokojné londýnské čtvrti Brixton a jeho mohykánský účes se z nedostatku pravidelné sprchy proměnil v plstnaté dredy.
Láska po francouzsku
Na spodní patro vápencových útesů Pen Trwyn v severním Walesu vytrvale dotírají studené vlny Irského moře. Až k samotnému úpatí skal, které se díky střechovitému převisu vydatně klenou nad kamenitou pláží, ale zpěněná slaná voda zpravidla nedosáhne. V raných osmdesátých letech tu pak více povyku než skřehotaví racci a šumění vln nadělala největší jména britského lezení. Pro nové výzvy stačilo jen řádně zaklonit hlavu. V Pen Trwyn zápasili s gravitací Andy Pollitt, Ron Fawcett, John Redhead a samozřejmě také Jerry Moffatt, který v srpnu roku 1982 vymazal další volné místo ve stěně přelezením nové nejtěžší britské cesty: Masterclass za 7c+. Náctiletému Moonovi ale do podobných cest ještě mnohé scházelo. Obtížnost 7a – tak tam se zatím dostal.
Kdo ví, proč si ho o tři roky starší Jerry Moffatt, který už jako hlavní hvězda lezeckého ansámblu objížděl ty nejtěžší cesty světa, vybral v zimě roku 1983 jako svého tréninkového partnera. Možná v něm rozpoznal výjimečný talent. A možná mu jen přišlo vhod, že se horlivý Ben vyskytoval poblíž a on nemusel parťáka bůhvíjak složitě shánět. Tak či tak, Ben se v Jerryho stínu postupně rozvíjel. Společně klikovali a prováděli mrtvé tahy, což se tehdy obecně pokládalo za nejlepší přípravu mimo samotné lezení. Ve stěnách a střechovitých převisech ve Stoney Middleton naháněli vytrvalost: nahoru, dolů, nahoru, dolů a zase nahoru. Většinu cest už samozřejmě znali nazpaměť. Co nejnáročnější sekvence kroků tak hledali na kamenné zdi vysokoškolského kampusu v Sheffieldu, a když se Jerry Moffatt vrátil z Ameriky nabitý novými tréninkovými metodami od velkého Johna Bachara, objevil se v repertoáru jejich příprav před velkou výpravou do Francie také slavný Bacharův žebřík.
Březnové Fontainebleau člověka ale umí nejen potěšit vymetenou oblohou a perfektním třením, nýbrž také odbýt parádně protivným počasím. Zejména snaží-li se usnout v písku pod převislým balvanem přikrytý jen tenkou dekou. Tři probdělé noci doprovázené drkotáním zubů přinutily ty dva zvednout palec u silnice směřující na jih – do Le Saussois. A právě tamní vápencové pilíře, rostoucí do nebes nad klidnými vodami řeky Yonne, zaznamenaly první velký progres Bena Moona. Zatímco Jerry Moffat v kapse dřímal seznam, v němž si hodlal odškrtávat ty nejobtížnější francouzské cesty, Ben neměl ani páru, do čeho se pustí. Jaképak taky mohl mít ambice, když nejhodnotnější zápis v jeho deníku přelezených cest dosud představovalo jedno 7a+ v Pen Trwyn? Tvrdý zimní trénink se ale stal katapultem Benovi výkonnosti. Když cvakl poslední karabinu v cestě Chimpanzodrome, věděl, že přeskočil hned několik stupňů obtížnosti. S hodnocením 7c+ měl v kapse dokonce hned jednu z nejtěžších cest ve Francii. A navíc se místní lezci vytasili s jednou zajímavou pobídkou.
Buoux. Nová vlna lezení se valila přes vyhřáté útesy ze světle šedého vápence a dva našlápnutí Britové reagovali na nový stimul svého francouzského zájezdu bez otálení: uháněli do Provence. Co na tom, že dennodenně poslouchali naříkání svých žaludků, nocovali pod mosty či v jeskyních a po dráze mohli cestovat jedině na černo. Pohádkám o nepřeberném množství volných směrů, nýtech nasázených v řadě za sebou a ostrých dírkách pro tři, dva i jeden prst nešlo odolat. Do těžkých cest nalézali, sotva dorazili pod stěnu – bez jakéhokoliv zahřátí prstů či rozhýbání těla v některé z méně obtížných linií poblíž. Ne však z prachobyčejné nedočkavosti. Nýbrž z důvodu neznalosti fungování vlastního těla. Byla to doba experimentů a mladé organismy jim naštěstí ještě mnohé prominuly. Ben Moon právě zde mohl uplatnit své silné prsty a dolní část zad, a tak se zrodila láska na celý život: Buoux! Jeho technika ale potřebovala řádně vypilovat, to se zdálo nad slunce jasné.
Prohlášení mládí
Sladkých sedmnáct. Dosud nemusel nic. Jen si lezl a přijímal život jako jednu velkou hru. Ale setkání s francouzským přístupem ke tvorbě nových cest a následným redpoint přelezům provedlo v jeho myšlení nemalé reformy. Ve Velké Británii přicházelo jaro a na sever od Lamanšského průlivu započala nová éra: zrodilo se tam sportovní lezení.
Tradicionalistická Anglie ovšem na takové výstřední kousky několika nevyspělých domýšlivců nebyla ani zdaleka připravená. Když se po okolí rozneslo, že jakýsi teenager navrtal do dvacet jedna metrů vysoké stěny v Pen Trwyn neskutečných deset nýtů, považovali to mnozí za útok na samotné základy britského lezení. „Ten kluk se snad zbláznil! Jak může tak krátkou stěnu ověsit deseti nýty a ještě ji ohodnotit jako E7?“ čertil se jeden z pionýrů a velkých horolezců let sedmdesátých Pete Livesley. A durdil se po právu. Ben Moon přiřadil své nové cestě stupeň obtížnosti E7 6b, navzdory tomu, že písmeno E odjakživa evokovalo v myslích lezců určité množství nebezpečí. Jaké riziko ale přinášelo deset za sebou seřazených nýtů? Podle Benova názoru si jeho cesta vysloužila označení E7 za vyvinuté úsilí – trvalo mu pět dní, než ji zvládl bez pádu.
Generační střet se tehdy ukázal jako nevyhnutelný. Takto měla tedy vypadat budoucnost lezení? Suché matematické formule, jejichž jediným obsahem je tvrdý trénink a síla? Kam se vytratil strach z pádu? Zrychlený tep, dlaně zalité potem a třes ovládající neklidné nohy? To už k lezení nepatřilo?
Cesta Statement of Youth, dnes ohodnocená jako francouzské 8a, bezvýhradně zhmotnila nástup éry sportovního lezení. A Bena Moona ovládla touha zvládat ve skalách ty nejtěžší sekvence pohybů, jakých je člověk vůbec schopen.
Sekání do vápence
Skály najednou začala osvětlovat stále silnější záře pozornosti. Z upozaděné aktivity hrstky podivínů se ve druhé polovině osmdesátých let začala stávat regulérní sportovní disciplína. Lezení prodělávalo svůj velký třesk. Stupnice obtížnosti explozivně rozšiřovala své meze a každé písmeno či znaménko navíc nebylo jen drobnou nuancí v protokolu, ale stávalo se další nadpozemskou výzvou. Jestliže však nový zápis Jerryho Moffatta do vápence v Raven Tor – cesta Revelations za 8a+ – představovala další milník britského lezení, jak potom nazvat výkon Francouze Antoine Le Menestrela, který ji rok po prvovýstupu přelezl sólo? A všem hrdým Britům před očima! Chtěl jim snad ukázat, že už zdaleka nejsou tím velkým impériem, které rozdávalo ve světě karty? Odstranit plentu, která bránila jejich samolibé zaslepenosti s úctou pohlédnout na výkony zahraničních lezců? Ach, ta britská krátkozrakost. Navíc také další nové mezníky se nacházely na evropské pevnině.
V roce 1984 přitáhl pozornost do německé Frankenjury Wolfgang Güllich přelezením vůbec prvního 8b na světě – Kanal im Rücken. Onen opovážlivý Le Menestrel si v Buoux zapsal první francouzské 8b nazvané La Rose et Le Vampire, přičemž hned v roce 1986 přidal celosvětově první 8b+/8c ve švýcarském Chuenisbergu – cestu Ravage. A neuběhl pak ani rok, když se Wolfgang Güllich prošel ve Frankenjuře po svém Wallstreetu – prvním 8c na světě.
Čísla, čísla a zase čísla. Ta přitahovala sponzory jako divé. Najednou se daly lezecké výkony snadno poměřovat napříč světem a zásluhou většího počtu nýtů už nemusel člověk nastupovat do cesty jakožto hrdina, který dokáže v kritických momentech ovládnout svůj strach. Lézt mohl téměř kdokoliv, podobně jako jezdit na kole nebo lyžovat. A lezení se začalo vyplácet – lezcům samotným a nepochybně také výrobcům vybavení.
Ben Moon ale dosud nepatřil mezi ty, kteří posouvali hranice. Zatím jen opakoval cesty mužů, k nimž vzhlížel, a tak jeho první sponzorský výtěžek sotva pokryl cestu do milovaného Buoux, kde si udělal radost třetím přelezením dnes už legendární cesty Chouca za 8a. Pozvánka na vůbec první lezecké závody, které v roce 1985 hostila italská Bardonecchia, ho také minula obloukem. Až o rok později se díky výkonnostnímu progresu stal součástí silného britského kontingentu na dvoudílné sérii lezeckých klání v italském Arcu a Bardonecchii. „Byla to úžasná zkušenost, jako bychom byli superstar,“ vzpomínal později Ben. Pro chudého mladíka, který přežíval pouze ze státní podpory a na lezeckých zájezdech obvykle nocoval pod převisem, přičemž od rána do večera poslouchal otravné kňourání svého žaludku, bylo skvělé, že pořadatelé platili vše: cestu, ubytování i jídlo.
Nicméně jaké to tehdy byly závody? Rozpačité počátky. Kdepak umělé stěny plné barevných chytů. První závody se pořádaly přímo na skalách, kde se pro dosažení správného stupně obtížnosti stalo sekání a lepení chytů běžným. A když se závodníkovi podařilo jeden takový chyt ulomit, pořadatel hbitě vyšplhal nahoru, aby do stěny přivrtal nový. Také na izolaci se tehdy nehrálo. Houf závodníků postávál pod stěnou a všichni do jednoho nakoukávali, jakých slepých uliček se to mají vyvarovat. Snad už ani nepřekvapí, že i skóre se počítalo podle podivného součtu cvaknutého jištění – nikoliv dosažených chytů. Právě to se Benovi tehdy v Arcu vymstilo. Všichni závodníci cvakli jištění pod střechovitým převisem, kde jejich naděje pohasly jako udusaný plamínek. Jediný Ben Moon se vyhoupnul až nad převis, nicméně stejný počet cvaknutého jištění ho usadil mezi ostatní soutěžící. Přesto v součtu obou podniků obsadil druhé místo za Patrickem Edlingerem. Chvíli se i zdálo, že v lezeckých závodech našel svůj směr. Ale už v Pyrenejích rok poté se v plné nahotě obnažila hlavní Benova slabina, která ho ve vyhroceném soutěžním klání nikdy nepustila až na vrcholový piedestal úspěchu: nervozita. Přestože přijížděl jako jeden z favoritů, tlak neustál. Spadl dva metry nad zemí.
Nějaké tažení za slávou pro něj stejně nebylo. Netoužil se zviditelňovat. „Nikdy jsem se nechtěl stát nejlepším lezcem na světě. Chtěl jsem být pouze tak dobrým, jak to jen šlo.“ Ani jeho projekt Zeke the Freak, který si vyhlédnul na ani ne patnáct metrů vysoké stěně Rubicon Wall u řeky Wye jihozápadně od Sheffieldu, mezi všemi význačnými mezníky sportovního lezení nijak nevyčníval. Zatímco jeho přítel i věčný rival Jerry Moffatt se absolutně koncentroval na své cíle, pročež sbíral úspěchy na závodech a užíval si přízně sponzorů, Ben podobným motorem neoplýval: „Prostě jsem lezl a pomalu se zlepšoval.“ Okolo Zeke the Freak se navíc roztočil vír kontroverzí. Když se Ben Moon ke konci léta objevil pod Rubicon Wall a cvaknul první nýt, zjistil, že chyty, které znal z předchozích pokusů – tam prostě nejsou!
Chris Craggs chtěl tehdy vidět, na co že se to mladý Moon chystá, a tak vyrazil ke skále, v níž, podle svého soudu, objevil spoustu vysekaných chytů. Přesvědčen o Moonově švindlu uvedl skálu do podoby, kterou pokládal za přirozenou a původní. Ben zlostí div nevyskočil z kůže. Ano, byl to skutečně on, kdo poskvrnil tradici britského lezení deseti nýty ve Statement of Youth. Ale sekat do skály či snad do stěny přilepovat nové chyty? Nikdy by si tohle nedovolil! Přestože se obojí tehdy objevovalo dokonce i v natolik přelomových cestách, jakou se stala například Le Menestrelova La Rose et Le Vampire. Ne, takové obvinění si nezasloužil.
V srpnu 1987 Ben Moon dokončil jinou sekvenci pohybů vlevo od svého původního projektu, vyžadující brutálně silné prsty a neuvěřitelně obtížné variace těla. S hodnocením 8b se cesta Zeke the Freak sice zařadila mezi nejtěžší linie Velké Británie, ale ve světě už realita obtížnosti ležela o kus dál. Ben stále jen plápolal za nejlepšími. Aby se to změnilo, muselo se něco stát.
Dvě francouzské porážky
Čtyři měsíce bez lezení. Se zlomeným zápěstím kůže na jeho prstech, které se místo do ostrých vápencových dírek nyní nořily jen mezi stránky knih, rychle přišla o svůj tvrdý, skalami zocelený škraloup. Člověk pak snadno upadne do pochybností o směřování vlastního života. Obzvláště je-li mu jednadvacet, žije ze státní podpory, k obědu má nejčastěji vařenou čočku a v tom, čemu věnoval většinu svého času, dosud jen paběrkuje za ostatními. Wolfgang Güllich, bratři Le Menestrelové či Jibé Tribout už své kvality dokázali. Ben Moon stál opodál. Mohl však vůbec někdy lézt jako oni?
Největší kopanec mu v dobrém úmyslu uštědřil jeho přítel Christian Griffith z Colorada. Tehdy mu napsal: „Jsi dobrý člověk, Bene. Ale zdá se, že jsi také líný a dočista bez motivace.“ Líný? Možná. Snad na tom bylo něco pravdy. Zatím životem jen tak zbůhdarma proplouval, to asi ano. Ale kráčet ve šlépějích svých vrstevníků, kteří se upsali životu od osmi do pěti s volným víkendem a občasnými svátky, rozhodně nemínil. To zase věděl moc dobře. Musel se rozhodnout. Něco změnit. Teď hned.
Ustanovení premiérky a Železné lady Margaret Thatcher nazvané Enterprise Allowance Scheme představovalo jeho příležitost. Vláda Velké Británie povzbuzovala mladé lidi v rozjezdu vlastního podnikání tím, že jim stát v počátcích jejich osamostatnění i nadále vyplácel podporu a příspěvek na bydlení. Benův byznys plán zněl prostě – stane se profesionálním lezcem. A profesionálním se vším všudy.
Jakmile jeho zápěstí začalo nabývat obvyklé spolehlivosti, pustil se do tvrdého tréninku, přičemž si o každé sérii a každém lezení vedl pečlivé záznamy – kampus, žebřík, bouldering. Všechno teď zapadalo do těch správných zdířek. Podzim a zimu roku 1988 strávil pod přívětivým jižním sluncem v Buoux, přes léto bouldroval v Peak District a mezitím objížděl závody se světovou špičkou. Také sponzoři zaznamenali, že mladý Moon vypochodoval z přítmí, které na něj vrhaly výkony staršího a dosud úspěšnějšího Jerryho Moffatta. Když pak za pouhých devět srpnových dní přelezl tři nejtěžší cesty v Buoux, všechny za 8b+, chybělo jen málo, aby se dostal do vybrané společnosti těch, kteří vyťukávají rytmus sportovního lezení.
Čtrnáct vysoce obtížných kroků po mizerných prstových dírkách vrcholilo v madle uprostřed téměř hladké převislé stěny v Buoux. A to byl Benův nový projekt, na který však mnozí nahlíželi s despektem – podobně jako hrdí klasici tehdy na Statement of Youth. Proč končí uprostřed stěny a nepokračuje dál? Vše se ale odehrávalo přesně v duchu jeho představ o sportovním lezení. Tedy uskutečnit ty nejtěžší sekvence kroků, jakých je lidské tělo schopné. Ani šest týdnů enormního úsilí nicméně nevyvrcholilo v kýženém madle. Frustrace začala zastírat jeho mysl a snad se mu do hlavy vkradla také pochybnost, zda je přelezení vytyčené linie vůbec možné. Musel odjet pryč, alespoň na chvíli.
Po Vánocích s rodinou a Novém roce v Peak District už opět stál pod svým velkým projektem. Tentokrát stačily pouhé dva pokusy a Ben Moon cestou obtížnosti 8c deklasoval francouzské lezce v jejich vlastní domovině. Názvem Agincourt, připomínajícím jednu z největších francouzských porážek na vlastní půdě, navíc ještě zacloumal klacíkem v již napíchnutém vosím hnízdě. Ovšem velký britský atak na francouzské državy měl teprve vyvrcholit.
Když Ben Moon vylezl na podzim roku 1989 ve Volx své druhé 8c a vybral pro něj neméně drzý název Maginot Line, mohl to už leckdo z francouzských lezců považovat za výsměch. Nebo to snad měli pokládat přímo za vyhlášení války? Odplatu za Le Menestrelovo sólo Revelations? „Byl to jen malý vtip. Nic zlého. Je anglickým zvykem lidi trochu pošťouchnout, obzvláště Francouze,“ řekl tehdy Ben. Po letech už ale názvy svých cest ohodnotil s nádechem mírného provinění: „Možná to nebyl dobrý nápad pojmenovat cestu podle bitvy, v níž umřelo tolik lidí.“
Pobuřující jména ale rozhodně nepředstavovala jediný důvod, proč Ben Moon vyvolal poprask. V tu chvíli měl vylezené dvě z nejtěžších cest světa – dvě 8c – a otázka se přímo nabízela: Vyleze teď 9a?
Boulder nebo cesta?
Stěny v britském Raven Tor nejsou jako svěžestí oplývající francouzské Buoux nebo cihlově rudé převisy španělského Margalefu. U venkovské silnice klikatící se kolem říčky Wye najdeš jen ušmudlanou, možná ani ne pětadvacet metrů vysokou vápencovou skálu, kterou shora nemilosrdně požírá rozrůstající se vegetace živená vláhou anglického středozemí. Dokonce i mnozí britští lezci procházejí okolo tohoto nevzhledného útesu bez povšimnutí. Pakliže okolo vůbec procházejí. Ben Moon, toho času usazený v nedalekém industriálním městě Sheffield, v tamním sklonu a charakteru skály ovšem objevil specifickou výzvu, která měla přesně zapadnout do repertoáru jeho schopností – krátké silové cesty, jež ve skutečnosti byly spíše delšími bouldry.
Tuhle linii si ale nevybral on sám. Volný prostor napravo od Moffattovy cesty Revelations vynýtoval Andy Pollitt, který ale ve stěně záhy narazil na strop svých možností, a tak linii nabídl komukoliv, kdo si na ni troufne. Když Ben obhlížel stěnu v roce 1988, měl pocit, že snad ani nevidí žádné chyty. Až po grandiózním dvojnásobném 8c úspěchu v Buoux se dokázal na cestu podívat z jiného pohledu.
Zima roku 1990 proto byla tvrdá. V novém domě si postavil kampus, na kterém den co den trápil své prsty. Spoustu času trávil také v suterénu Moffattova domu, kde se na dřevěné tréninkové stěně společně s dalšími lokálními tvrďáky hecovali do těžších a těžších kousků. Kdo by si pomyslel, že Ben Moon může být ještě silnější než loni v Buoux. Ale on mohl.
Na projekt v Raven Tor si každopádně brousil zuby také Jerry Moffatt, povzbuzený květnovým přelezením vlastního projektu Liquid Ambar v Pen Trwyn – prvního britského 8c. Sekvenci sedmi obtížných kroků v Raven Tor tak zkoušeli společně. Byl to přece jen otevřený projekt. Uspět mohl kdokoliv a bylo jen otázkou času, kdo své tělo v extrémně silových krocích ovládne dříve. Jerry se dokázal na svůj cíl lépe koncentrovat, to představovalo jeho výhodu. Ben zase těžil ze své ohromné síly. Ostatně celá cesta je právě o tom – o síle. Na začátku června Jerry váhal, zda pokračovat v pokusech, nebo odjet na závody do Francie a nabýt energii v novém prostředí. Nakonec vyrazil. A Ben Moon přelezl Hubble. Čtrnáctého června 1990, den po svých dvacátých čtvrtých narozeninách dorazil do Raven Tor a o několik okamžiků později koukal do stěny a přemýšlel, kam se ona přetěžká cesta poděla. Projekt byl hotov. Možná měl slavit. Ale nešlo mu to. Toho dopoledne přelezl nejtěžší cestu světa, přesto zbytek dne strávil tréninkem. „Toho rána jsem věděl, že to zvládnu. Věřil jsem v úspěch.“
Název Hubble, který odkazuje na autora slavného teleskopu Edwina Hubbla, vymyslel Benův bratr Rob. Bez debat se toho červnového dopoledne objevila na světě první cesta nového stupně obtížnosti. Ale jakého vlastně? Bylo to 8c+ nebo 9a? „Byli jsme tehdy ohledně hodnocení opatrní. Nikdy jsem tak nepřemýšlel, že bych dal Hubble za 9a.“ V kontextu klasifikace dnešních cest je zřejmé, že Ben Moon tehdy přelezl spíše ono 9a. Nicméně on číslům a písmenům nijak přemrštěný význam nepřikládal. Věděl, že nyní dosáhl svých limitů. A co mělo přijít dál? Vůbec si nebyl jistý.
S prsty v koncích
Úspěch je pomíjivý. Dřív nebo později se objeví někdo lepší a silnější a rekordní výkon snadno zapadne do kategorie Jeden z mnoha. Ben Moon by se nejspíš ani nedokázal opájet slávou, a tak se opět pustil do tréninku a opět ještě tvrdšího. Na začátku roku 1991 během pěti dní přelezl Jerryho 8c Liquid Ambar, čímž se na dalších osmnáct let stal jediným člověkem, který tuto cestu zopakoval. Třetí přelez uskutečnil až Pete Robins po dvaceti dnech tvrdé práce ve stěně. Ben se cítil silný jako nikdy dříve. Však také na první pokus znovu přelezl své cesty Agincourt i Maginot Line. A když Wolfgang Güllich dokončil ve Frankenjuře novou super cestu Action Direct, pravděpodobně těžší než Hubble, musel ji vyzkoušet. Stejně jako mnoho jiných lezců, také on věřil, že přelézání cest na různém materiálu a v různých koutech světa představuje jedinou možnost, jak neustále pokoušet vlastní limity. Nicméně krátká strmá cesta plná dynamických kroků s mizerným třením mu uštědřila jinou lekci.
Zasmušilý duben se tehdy ve Frankenjuře příliš nevydařil. Nízké teploty zakonzervovaly pod skalami sníh v přemrzlé podobě, kterou podrážky bot ztěží prošláply, a udržet prsty zahřáté pro tak náročný výkon se ukázalo jako krajně obtížné. V některé dny v konečcích prstů dokonce i ztrácel cit. Počasí se spiklo proti jeho plánům a snad by udělal lépe, kdyby se byl sbalil a vrátil se třeba o měsíc později. Ale on měl v hlavě jenom tu patnáctimetrovou převislou stěnu. Chtěl ji vylézt. A možná chtěl až příliš. Bylo pondělí 22. dubna, když si přetrhal šlachy v prstech.
Po měsíci sice lezl znovu, ale bolestivě cítil, že ještě potrvá, než bude moci dát prstům opět co proto. A když se v září znovu vrátil pod Action Direct, zjistil, že tuhle cestu nikdy nevyleze. Jeho prsty odmítly na tak náročných chytech fungovat.
Nedokončené dílo
LH A2, RH A5, LH A11, RH B6. To není zápis krevních skupin nebo snad tajná šifra německé ponorky. Na správném místě by člověk v tomto kódu objevil sekvenci bouldru nazvaného Polemic in a G String. Ben Moon ho vymyslel při jednom z mnoha deštivých anglických dní na dřevěné tréninkové stěně, kterou si s Gavinem Ellisem a Allenem Williamsem postavili ve staré školní třídě v dlouhodobě nevyužívané budově Heeley Bank School. Chátrající stavení proměnila rada města Sheffield v komunitní centrum, zhusta využívané především umělci pro svá výtvarná studia. Tři mladíci ale vyznávali jiné umění – kreativitu, která přispívá k rozuzlení náročné sekvence pohybů. Každý ze čtyř sektorů stěny, pojmenované The School, poskytoval odlišný sklon: mírných patnáct, bolavých třicet, nelítostných čtyřicet a ukrutných padesát stupňů. Ben trápil své tělo především na „třicítce“, jejíž sklon a menší chyty nejvěrněji kopírovaly podobu těžkého vápencového lezení. Každý chyt měl své číslo a nové kombinace pohybů se zároveň propisovaly do nových řádků v knize, která, podle slov Andy Bowieho, uchovávala jedny z nejtěžších bouldrových problémů světa.
V roce 1993 se Ben, jehož prsty opět dokázaly vyvinout mimořádnou sílu, opět vrátil na mořské útesy v Pen Trwyn, kde vlevo od Moffattovy cesty Liquid Ambar, v nejstrmější části stěny, vytyčil linii stejné obtížnosti. Podle slov Peta Robinse, jediného člověka, který dokázal Sea of Tranquility po více než sedmnácti letech zopakovat, představuje crux zoufale obtížnou záležitost, vyžadující neskutečnou sílu aplikovanou na neuspokojivých chytech. Jenže Sea of Tranquility nebyla Hubble. Pouhopouhé 8c smetly rozbouřené vlny času. Ukázalo se, že najít pořádný projekt je pro Bena tou nejtěžší výzvou.
První zmínka o možné linii protínající nejvíce převislou část vápencového útesu v Kilnsey, který vyčnívá nad kamenné zídky lemující sytě zelené pastviny dvě hodiny jízdy na sever od Sheffieldu, se v Benově zápisníku objevila 13. června 1993. A po následující tři roky tato vize z jeho života nezmizela. Většinu času zůstávala stěna zavlhlá, přesto si byl docela jistý, že našel to, co hledal od dob, kdy vylezl Hubble. Mohutný masiv zakončený obřím převisem jasně dával najevo, že tady už nejde o žádný prodloužený boulder. Tady už si s patnácti kroky vystačit nemohl. Vypadalo to velmi, velmi obtížně. Snad 9a?
V dubnu roku 1994 se Ben dočista změnil. Snad i kvůli novému projektu v Kilnsey a rozhodně dílem naléhání Christiana Griffitha, který u něj vytrvale agitoval, že právě mohutné dredy brzdí jeho cestu vzhůru. Těch zbylých několik centimetrů vlasů obarvil na blond a jeho futuristická vize v Kilnsey si vysloužila přiléhavé pracovní pojmenování Fusion. Opět se cítil extrémně silný, ale stěna mu nikdy nedovolila spojit všechny nacvičené kroky alespoň do toho jednoho jediného souvislého přelezu, pro který obětoval vše. Snad kdyby tehdy na podzim roku 1994 zůstala ještě pár dní suchá. Vypadalo to tak nadějně. Ale déšť všechno zhatil a tak daleko jako tehdy se už nikdy nedostal. Dokonce ani když v dubnu dalšího roku docela ladně proklouznul cestou Superplafond za 8c+ od Jibé Tribouta a podal – podle svých slov – nejlepší výkon v životě. Na začátku července roku 1995 si zapsal do deníku jediné slovo: „Progres!“ A potom nic. Další listy zůstaly čisté.
Toho léta pozbyl Ben Moon veškerou motivaci. Celé jeho bytí na tomto světě se až dosud točilo okolo lezení. Projektu v Kilnsey podřídil celé tři roky života a přesto mu převislá vápencová stěna vždy řekla: „Ne!“ Dokonce i prsty, navždy ocejchované v Action Direct, opět začaly vzdorovat. Najednou nedokázal vylézt cesty, které ještě nedávno ležely hluboko pod jeho možnostmi. Nedařilo se zhola nic. Jindy perfektně sehrané svaly se najednou nedokázaly mobilizovat, aby ho posunuly výše. Hlava vypínala dříve, než stihla vyburcovat zbytek těla. Přišel snad definitivní konec? Tak brzy?
Pan bouldering
Ben Moon lovil budoucnost, neodpočíval v minulosti. Vyhoření v projektu v Kilnsey mu snad uzmulo několik cenných let života. Ale mnoho dalších roků mělo teprve přijít. Musel zapomenout a najít novou radost z lezení. „Lidé si vždy neuvědomují, jak podstatnou roli hraje ve sportovním lezení množství času. Naproti tomu bouldering představuje záležitost několika sekund,“ říkal, když stresující redpoint přelezy vyžadující cestování, partnera na jištění a dřinu při nekonečném nacvičování, vyměnil za bouldering. Když měl chuť lézt, sbalil se a šel. Vlastně měl lezení o samotě docela rád. Lépe se dokázal soustředit a prováděl jen to, co chtěl on sám. Tak se stalo, že Ben Moon opět stál v čele všespolečenského převratu, při němž se pouhopouhá tréninková aktivita proměnila ve svébytnou disciplínu.
Až dosud se nikomu nezdálo příliš podstatné zabývat se evidencí toho, kdo a kdy přelezl nějaký boulder problém. Na kamenech se prostě lezlo, protože se v bezpečí, nepříliš vysoko nad zemí, daly zkoušet kroky, ke kterým se člověk musel ve stěně těžce propracovat. Jestli měli bouldermatky? Odpovědí budiž to, že v osmdesátých letech musel lezec umět padat na nohy. Až ve druhé polovině let devadesátých, kdy bouldering zavoněl potenciálem, se začaly objevovat bouldrové průvodce a matrace dodávající odvahu nad dopady zavánějícími praskáním kostí. Také třicátník Ben Moon vytušil, že ze sponzorských příspěvků nevyžije na věky věků.
Název první Benovy firmy byl krátký a úderný: S7. Stejná zkratka se dodnes používá také jako poštovní směrovací číslo jihozápadní části Sheffieldu, která se mezi lezci stala populární díky nízkým nájmům a blízkosti Peak District. Lezecké chyty, dřevěné posilovací desky, trička a bouldermatky – to představovalo Moonovu nabídku rychle se rodící boulderingové komunitě. Jméno Moon svedlo mnohé. Ovšem to i jeho podnikatelská nezkušenost. Nepromyšlený holport s americkou firmou Pusher mu ukázal, jak pomíjivý je nejen lezecký, ale také byznysový úspěch. Při druhém pokusu v roce 2002 už se mu podařilo objevit lepší sekvenci správných rozhodnutí a se značkou Moon Climbing doskočil až do samotného topu.
Jakmile však člověk jednou přičichne ke svobodě ve skalách, těžko si zvyká na zdánlivé pohodlí kožené kancelářské židle. A tak se zrozený bouldrista Ben Moon podepsal pod ještě jednu velkou výzvu určenou mladým silným Britům. Další tři roky vytrvalých pokusů na převislém pískovcovém kameni v Peak District tentokrát přinesly právě takovou odměnu, v jakou marně doufal při projektu v Kilnsey: boulder Voyager Sit-start za 8B+. Pak už mohl v klidu skončit. Ale proč by to dělal?
Text: Honza Navrátil
Foto: Archiv Bena Moona