
Navzdory a bez rukavic

Blok 1
Je vlezlo a v městečku pod Ještědem se začíná smrákat. Dní na lezení venku ubývá a vyhlídka bílé peřiny zahalující zdejší kopce je v nedohlednu. Výhled z mého okna není pohlednicově romantický, a tak přišla chvíle pro kancelářskou práci – nebo aspoň její předstírání. Pábení a naslouchání je mi však milejší a do mysli se pomalu vkrádá příjemná představa ženského splknutí. Nekonečné tlachání o lehkosti bytí, aktuálních trendech, chlapech, o tom, jak si udržet sexy tělo nebo proč pořád mrzneme. Znáš to, klasické ženské povídačky. Domlouvám si dostaveníčko s holkami a těším se na společný vzpomínkový optimismus a drahocenné rady.
Zima v hlavě, zima po těle
Jak to vlastně se zimou a ženským tělem je? Za prvé ženy mají pomalejší metabolismus, a to není dobrá zpráva, protože čím rychleji metabolismus pracuje, tím rychleji spalujeme jídlo a zároveň vytváříme vedlejší produkt, kterým je právě ono nedostatkové teplo. Pak jsou tady chladnější končetiny. S holkami se shodujeme, že palčáky nad prstovými rukavicemi rozhodně vedou. A do třetice tělesná teplota, která se pohybuje ve vyšších hodnotách než u mužů. Pokud naše tělo navykneme na vyšší teplotu, je jasné, že v chladném prostředí se nebude cítit komfortně. Tedy?
Otužovat se, otužovat se, otužovat se? Řekne se lehce, koná se hůře. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud hlava do tůně nechce, horko těžko se budu vysvlékat, natož se do ledem pokryté vody nořit. Brrrr! Ale když se přeci jen rozhodnu a nakonec z tůňky vylézám, dostaví se tak blažený pocit! Do mého těla bodají tisíce jehliček, které ovšem odplavují tíhu veškerého světa někam pryč. Existuji jenom já, bublající řeka a mé promrzající končetiny. Teď se rychle obléct a dostat se do pohybu.
Vím, že promrzám docela snadno. Jen trochu propotím oblečení a chlad se mě již nepustí. Zdá se však, že čím delší dobu v nehostinných podmínkách trávím, poslouchám své tělo a prochladnutí se snažím bránit, tím víc si s paní zimou začínáme tykat. Dochází k tomu ale opravdu jen zřídka. Vzpomínám na naši jizerskou expedici na Nos. Padesát metrů dlouhá stěna se dvěma štandy. Jenom cesta k nástupu je dlouhá, a pokud do skal běháš jako my, pod stěnu dorazíš s tepovkou Jarmily Kratochvílové po doběhnutí osmistovky. To je mi teplíčko! Ale jen do chvíle, než si přerozdělíme materiál. Parťák leze rozvážně. Bože, tomu to trvá. Už chápu radu kamaráda: do cesty musíš nalézt první – dokud ti srdce tepe kvapíkem a tělo je zahřáté. Na to si u téhle cesty počkám. Mráz začíná zalézat za nehty, tváře se barví do červena, sotva už držím lano a nemám nejmenší představu, jak ty titěrné krystaly prokřehlými prsty sevřu. Ježíšmarjá, mně je zima! Přesvědčuji svou mysl, že tohle ještě žádná zima není a můžou přijít horší věci. Slyším cinkání kruhu. Bože, jak čarovný to zvuk! Rychle se navazuji. První kroky mě propichují bolestí a pod rukama necítím lautr nic, natož chyty. Co bolí, to prý sílí. Tady to platí dvojnásob. Po prvním přemrznutí se jako kouzelným mávnutím proutku prsty probírají a my se setkáváme na štandu. Ocitám se v roli kouzelníka, a jako když on z klobouku vytahuje králíka, já ze sedáku odcvakávám péřovou bundu, z kapes lovím ponožky a navlékám se jak do bivaku na Eigeru. Dámy a pánové, prosím potlesk! Za pár chvil si podáváme zkřehlé ruce na vrcholu a stvrzujeme výstup zápisem do vrcholovky. Et littera scripta manet. Co je psáno, to je dáno.
S královnou zimních radovánek
„Často jsme se Zuzkou slýchávaly, že ženské nemají v horách co dělat a obzvlášť ne v zimě. Nás to ale spíše motivovalo, než odrazovalo. Hory jsou v zimním hávu krásnější a kvůli tomu stojí za to tu tvrdou, chlapskou práci absolvovat,“ vzpomíná při našem prvním setkání Alena Čepelková, horolezkyně, která o sobě tvrdí, že nic moc nedokázala. Ve tvářích ošlehaných větrem nejen ze zimních výstupů má ovšem vepsanou řadu příběhů, a když vidím její elán, tipuji, že pár velkých věcí ještě dokáže. Cinkající náušnice v podobě sloníků nejspíš nosí téhle dámě s výrazem rozpustilé dvacetileté holky štěstí.
Krásný zimní den. Teploměr ukazuje čtyři stupně pod nulou, z kopců vane severák a samozřejmě že oblékám rukavice a kulicha – tak nepotřebné atributy pro dámu, které se v roce 1982 se Zuzkou Hofmannovou podařil první ženský a zároveň první zimní výstup Anglickou cestou vedoucí východní stěnou Piz Badile. Pět dní ve stěně, čtyři bivaky. Z toho posledního se kvůli nebezpečí lavin už dalo za hustého sněžení jenom nahoru. V posledním bivaku trpěly řezavou bolestí ve zkrvavených a odřených prstech. Lezly bez rukavic.
Alena si vedle mě vykračuje jen s hůlkami. Prý nesnáší čepice. Tak to mě teda zajímá, jak si s tímhle hendikepem počínala v horách. „Měla jsem dlouhý vlasy,“ odpoví se vší vážností. Když její pohled klesne k mým rukám zachumlaným v primaloftových rukavičkách, následnou otázku si dokáži snad i domyslet: „A myslíš, že takhle si ty ruce zvyknou?“ S trochou malověrnosti odhazuji rukavice a svou učitelnici následuji do hvozdů. Po čtyřech hodinách společného toulání už zkřehlými prsty nezapnu ani knoflík u kalhot po vykonání čůrpauzy. Je načase přesunout povídání ke kamnům.
„Záviděla jsem chlapům, že nemusí vylézat ze stanu. Prostě se otočili, vytáhli ho a vyčůrali se. Já musela nejen ze spacáku, ale taky ze stanu a ještě zahřátý, holý zadek vystrčit ven. Proto jsem si sama navrhla a ušila kalhoty s laclem a dlouhým, celorozepínacím plastovým zipem zepředu dozadu. Pak už to byla pohoda. Když jsem začínala lézt v horách, zkušení horolezci mi doporučili ušít si pumpky z kulečníkové látky, ale jak zmokly, tak to bylo děsný,“ usmívá se nad vzpomínkami Alena usrkávající zázvorový čaj. „Byly takové éry – nejdřív frčely kalhoty a bundy z larisy obšité šusťákem. Vždycky někdo splašil střih a my jsme si vybavení doma šily s různou úpravou pro lezení. Pak frčely bundy z bonekanu. Šlo o umělou kožešinu (značky Bonekan – pozn. aut.), která se u nás dala lehce sehnat. Do velkých hor jsme si samozřejmě šily spacáky a péřovky.“
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se