Je vlezlo a v městečku pod Ještědem se začíná smrákat. Dní na lezení venku ubývá a vyhlídka bílé peřiny zahalující zdejší kopce je v nedohlednu. Výhled z mého okna není pohlednicově romantický, a tak přišla chvíle pro kancelářskou práci – nebo aspoň její předstírání. Pábení a naslouchání je mi však milejší a do mysli se pomalu vkrádá příjemná představa ženského splknutí. Nekonečné tlachání o lehkosti bytí, aktuálních trendech, chlapech, o tom, jak si udržet sexy tělo nebo proč pořád mrzneme. Znáš to, klasické ženské povídačky. Domlouvám si dostaveníčko s holkami a těším se na společný vzpomínkový optimismus a drahocenné rady.

Zima v hlavě, zima po těle

Jak to vlastně se zimou a ženským tělem je? Za prvé ženy mají pomalejší metabolismus, a to není dobrá zpráva, protože čím rychleji metabolismus pracuje, tím rychleji spalujeme jídlo a zároveň vytváříme vedlejší produkt, kterým je právě ono nedostatkové teplo. Pak jsou tady chladnější končetiny. S holkami se shodujeme, že palčáky nad prstovými rukavicemi rozhodně vedou. A do třetice tělesná teplota, která se pohybuje ve vyšších hodnotách než u mužů. Pokud naše tělo navykneme na vyšší teplotu, je jasné, že v chladném prostředí se nebude cítit komfortně. Tedy?

Otužovat se, otužovat se, otužovat se? Řekne se lehce, koná se hůře. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud hlava do tůně nechce, horko těžko se budu vysvlékat, natož se do ledem pokryté vody nořit. Brrrr! Ale když se přeci jen rozhodnu a nakonec z tůňky vylézám, dostaví se tak blažený pocit! Do mého těla bodají tisíce jehliček, které ovšem odplavují tíhu veškerého světa někam pryč. Existuji jenom já, bublající řeka a mé promrzající končetiny. Teď se rychle obléct a dostat se do pohybu.

Vím, že promrzám docela snadno. Jen trochu propotím oblečení a chlad se mě již nepustí. Zdá se však, že čím delší dobu v nehostinných podmínkách trávím, poslouchám své tělo a prochladnutí se snažím bránit, tím víc si s paní zimou začínáme tykat. Dochází k tomu ale opravdu jen zřídka. Vzpomínám na naši jizerskou expedici na Nos. Padesát metrů dlouhá stěna se dvěma štandy. Jenom cesta k nástupu je dlouhá, a pokud do skal běháš jako my, pod stěnu dorazíš s tepovkou Jarmily Kratochvílové po doběhnutí osmistovky. To je mi teplíčko! Ale jen do chvíle, než si přerozdělíme materiál. Parťák leze rozvážně. Bože, tomu to trvá. Už chápu radu kamaráda: do cesty musíš nalézt první – dokud ti srdce tepe kvapíkem a tělo je zahřáté. Na to si u téhle cesty počkám. Mráz začíná zalézat za nehty, tváře se barví do červena, sotva už držím lano a nemám nejmenší představu, jak ty titěrné krystaly prokřehlými prsty sevřu. Ježíšmarjá, mně je zima! Přesvědčuji svou mysl, že tohle ještě žádná zima není a můžou přijít horší věci. Slyším cinkání kruhu. Bože, jak čarovný to zvuk! Rychle se navazuji. První kroky mě propichují bolestí a pod rukama necítím lautr nic, natož chyty. Co bolí, to prý sílí. Tady to platí dvojnásob. Po prvním přemrznutí se jako kouzelným mávnutím proutku prsty probírají a my se setkáváme na štandu. Ocitám se v roli kouzelníka, a jako když on z klobouku vytahuje králíka, já ze sedáku odcvakávám péřovou bundu, z kapes lovím ponožky a navlékám se jak do bivaku na Eigeru. Dámy a pánové, prosím potlesk! Za pár chvil si podáváme zkřehlé ruce na vrcholu a stvrzujeme výstup zápisem do vrcholovky. Et littera scripta manet. Co je psáno, to je dáno.