Theodor Wundt: Já a hory III
Pátek, Majláthova chata
„Můj včerejší nocleh byl velkolepý. Postavy: Sedlák se ženou a dceruškou a jeden troglodyt, takřka otrok. Posledně jmenovaný vypadal hrozně. Přes podlézavou tvář mu visely dlouhé, spletené černé vlasy; k tomu jediný velký špinavý hadr jako oděv. Ani jediný čtvereční palec na něm nebyl bez záplat. Polosedě, pololeže krčilo se to stvoření za velkými kamny a živě mi připomínalo obyvatele jeskyně v Shakespearově Bouři.
Sedlák i jeho žena byli přátelští a zdvořilí. Nabídli mi ze svých zásob všechno. V noci jsme my s Horvayem spali na zemi, troglodyt za kamny, dceruška v kolébce a sedlák se ženou v posteli vedle v kuchyni, oddělené od našeho pokoje otevřenými dveřmi.
Ve tři hodiny ráno jsme vyrazili a kráčeli za svitu lucerny svou cestou, mlčky a zamyšleně, až konečně přišel den. Byla to nádhera, když vyšlo slunce! Za námi šedé moře oblaků, kolem jehličnatý les v bílém rouchu, nad námi mocné vrcholy se svými mlžnými čepci, jež byly v přílivu zlatého slunečního světla stále menší a menší. A k tomu nade vším ten modravě růžový nádech, jako nepopsatelně jemný šat. Viděli jsme několik tetřívků a tu a tam se ozvalo plaché cvrlikání, jako by ptáci už tušili jaro. Není na osamělém zimním lese cosi úžasného? Pořád dokola jsem si prozpěvoval svou oblíbenou písničku: Ó, jitřní vánku, vůni lesa, zlatý paprsku! Asi po třech hodinách jsme se dostali k patě naší hory a probíjeli se výš a výš, sice s námahou, ale bez zvláštních obtíží. S každým krokem vzhůru jsme o půl kroku sklouzli zpět. Chvíli jsme měli nádherný výhled přes celou náhorní rovinu až k Liptovským holím. Také jsme zblízka spatřili tři kamzíky, kteří si nás s úžasem prohlíželi. Pak se objevily mlhy nesené větrem, díky nimž nabývaly mohutné skalní bašty horského hřebene nejrůznější, naprosto fantastické tvary.
Na zpáteční cestě k Majláthově chatě sněžilo, padaly veliké vločky. V tom hlubokém a tichém zimním lese bylo opravdu útulno. Teď sedíme u obrovského ohně a Horvay vypráví maďarské loupežnické historky. Mohlo by to celé snad být romantičtější?
Zítra jdeme přes hlavní hřeben.“
V následujících dvou dnech jsme učinili dva zoufalé pokusy vynutit si přechod přes Mengusovské sedlo. Napoprvé nás u Hincova plesa dostihla strašlivá vánice. Dopřála nám ohromně divoké výhledy skrze černé, zuřící mraky, ale všechny pokusy o pokračování ve výstupu se ukázaly jako zcela beznadějné. Den nato, za hezkého a chladného počasí, jsme se sice dostali mnohem výš, ale tonuli pak ve sněhu takovým způsobem, že jsme se opět museli vrátit, a to za zčásti skutečně povážlivých okolností. Nicméně ve Smokovci pak bylo o to pohodlněji, u maďarského vína a v opravdové posteli.
Čtvrtek, Polský lovecký zámeček
„V pondělí jsme vystoupili na Slavkovský štít (2453 m n. m.). Bylo to sice vyčerpávající, ale velmi snadné, ať si lidé ve Smokovci povídají, co chtějí. Jen kdyby nebylo toho maďarského vína, které jsme pili večer předtím! Na vrcholu byla hustá mlha a po hodině čekání v mrazu jsme se vydali zpět, aniž bychom viděli cokoli vzdálenějšího než špičku vlastního nosu. Zato nám ale bylo dopřáno klouzat se celou cestu dolů, což byla velká zábava!
Odpoledne jsme šli do Nové Lesné, Horvayovy domovské obce, kde se strhl velký povyk. Když jsme přišli do hostince, narazili jsme na rozrušenou skupinu horských vůdců, kteří pochybovali o našich túrách, což Horvaye natolik dopálilo, že hrozila skutečná rvačka. Já jsem bral celou věc více filozoficky, rezignoval jsem na jakákoli hrdinství a lidem vysvětlil, že kvůli nim jsem tam nahoru nelezl, ať si tedy věří nebo nevěří, čemu chtějí – to že je mi ‚perfektně šumafuk‘. To všechny poněkud zarazilo a my jsme měli svůj klid.
Později mi Horvay ukázal ve vsi usazené cikány. Úžasnější špínu jsem nikdy neviděl. Nízká hliněná chatrč, do které jen malým otvorem proudilo světlo, byla zcela zaplněna lidmi. Tucty otrhaných, polonahých žen a dětí polehávaly na podlaze. Zvířata by to tam bývala nevydržela, a když jsem dovnitř hodil hrst krejcarů, strhla se taková pranice, že si ji člověk ani nedovede představit.
Mé nocování bylo velmi zábavné. Horvay mě vzal k jednomu bohatému sedlákovi s prosbou, aby mě nechal přespat. Sedlák, statný Maďar, si mě změřil pohledem od hlavy až k patě a pak, když se rozhodl souhlasit, hrdě přikývl a nabídl mi pohostinnost. Úplně jednoduchá věc to ovšem nebyla. Sedlák se svou ženou, dcerou a zetěm, a k tomu ještě moje maličkost – všichni jsme měli spát v jedné místnosti, oba páry v posteli a já na podlaze. Okolnosti tedy přece jen ještě vyžadovaly nějaké ty formality, než jsme byli všichni šťastně uloženi na svých místech.
Úterý nás dovedlo nejprve do Kopského sedla, přičemž jsme cestou měli skvělý výhled na krásné okolí Zeleného plesa. Jahňací štít, Baranie rohy a Lomnický štít se tyčí v nebetyčném zubatém kruhu nad tou tichou hladinou, vedle které se fantasticky vypíná kolosální skalní blok, legendární Jastrabia veža. To všechno v bílém šatu, vysoko nad zasněženými jehličnatými lesy!
Při sestupu severní stranou sedla začalo naše trápení. Prostě jsme se topili v obrovských masách prachového sněhu, zjevně nám hrozilo značné lavinové nebezpečí a není divu, že Horvay nakonec začal zuřit a už nechtěl pokračovat. Řešil jsem to tak, že jsem ho nechal stát a bojoval dál sám. Návrat totiž nepřicházel v úvahu.
Protože to s mou hotovostí už bylo dosti na pováženou, před Javorinou jsem zastavil a připravil oheň na vaření. Při něm se se mnou Horvay opět usmířil a věrně pospolu jsme vtáhli do hostince, kde bylo k mání notné množství svařeného vína a pro změnu zase jednou opravdové postele.
Včera jsme v mlze šli k chatě v Dolině Roztoki a já jsem si nemohl odepřít výstup až nahoru k Mořskému oku, abych si připomněl svou první návštěvu Tater.
Pochod sem byl hrozný. Na severní straně, kde přes den sníh nezměkne vlivem slunečních paprsků, aby pak mohl v noci zmrznout, jsou podmínky mnohem horší než na jihu. Kdoví, jestli se vůbec dokážeme přes horský hřeben vrátit zase zpátky? Mé dny tady už se nachylují a musím přece být včas zpátky doma! Ostatně, do tísnivé situace jsem se dostal záměrně; když se opravdu musí, tak všechno jde.
Dnes ráno jsme vystoupali nahoru k Zelenému Javorovému plesu, v rámci přípravy na zítřejší túru. Je to tu snad jeden z nejdivočejších koutů celého pohoří a scenérie je nadmíru velkolepá. Člověk si ani nedokáže pořádně představit tyhle ponuré, nad sebou položené skalní kotle, z nichž každý je svým způsobem svět sám pro sebe.“
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se