Voda neteče. Patrně už několik posledních měsíců. Zamrzla. Na prkenné podlaze skromného podkrovního kamrlíku se mezi postelemi povalují stoupací pásy, lavinové přístroje a týdenním potem naškrobené podkolenky. Pohodlí vytváří tři spirály malého přímotopu. Čtvrtá vypověděla službu. Skrz špatně dovírající se okno s odlupujícím se bílým lakem prosvítá do pokoje ostré bílé světlo. Venku nejspíš zase připadlo.

Od opravdové civilizace nás dělí hodina dobrodružné jízdy ve dvou sněhových kolejích, které na své dráze kříží staré lavinové nánosy, sesunuté ze svahů nad cestou, a zpola zamrzlé brody. Na jejich zledovatělých březích sebou obouchané Mitsubishi Delica cestou sem smýkalo ze strany na stranu a prokluzující pneumatiky kvílely o pomoc. A po třech dnech sněžení to nevypadá, že by se zítřejší návrat do reality měl odehrávat v poklidnějším duchu. Jestli sem pro nás vůbec nějaké auto dojede. Ale na tyhle úvahy zbývá dost času. Teď je tady ten prašan. Třicet centimetrů čerstvého sněhu, který už na dvorku zneuctily krávy vyhnané na mráz hned se svítáním. Mléko dávající dobytek je společně s obřím LCD televizorem, hromadou zavařenin a několika kartony ukrajinských cigaret základním zaopatřením, které tady - na konci světa dva tisíce metrů vysoko - umožňuje našim hostitelům přečkat zimu. Kromě téhle rodiny žije v několika málo obyvatelných kamenných domech pod typickými gruzínskými věžemi ještě asi desítka dalších lidí a zhruba pětkrát tolik krav. A k tomu jsme teď přibyli my tři.

Po týdnu každodenního prošlapávání stopy na svůdné hřebeny a sjíždění neposkvrněných svahů, jejich převýšení vtahuje stehna do žáru pekelného, se ranní sestup strmých schůdků z podkroví stává čím dál náročnějším úkonem. Navíc máme pocit, že se nás paní domácí rozhodla zabít jídlem. Proboha, v kolik ta ženská musí vstávat, aby nám připravila ke snídani takové hody? Naše nosní dírky atakuje už ve dveřích smažená vůně přicházející z rozpálené plotny litinových kamen. Placky se sýrem! Na stůl s kytičkovým plastovým ubrusem se tak tak vměstnají všechny ty zaručeně organické bio dobroty pocházející ze spíže gruzínské hospodyňky. „Ježiš, děkuji, fazolky už si nedám. Ale moc dobrý to máte.“ … „Yes, yes.“ Jez, jez říkala? Ale já už fakt nemůžu. 

„Hej čumte, tam vlevo na tom kopci vzadu se něco urvalo.“ ... „Doprdele! Zdrhej!, Zdrhej!“ … „Co? Co je?“ … „Nad náma! Zdrhej!“ … „Doprdele, doprdele!“ Zdrhej. Ale jak? Ukotvení do půli stehen ve sněhovém příkrovu, i přes nejvyšší úsilí jaké dokážeme vyvinout, stojíme na místě. A zvířená masa sněhu se blíží. Až příliš rychle. Batoh! Airbag! Kde je to táhlo? Toho jsem se dočkat nechtěl. Kdy mám zatáhnout? Teď? Ještě ne? Vnímám jen bílou řeku, která nám hodlá nejpozději za dvě vteřiny podrazit nohy a pak nás jako kusy hadru vláčet svahem dolů. Poprvé stojím tváří v tvář lavině. Třeba není tak velká, aby nás zasypala. Třeba. Chystám se přijmout náraz rozjetého sněhu.

“No ty vole! Mně se úplně klepou nohy.” Pět metrů. “A je vám jasný, že támhle jsme před deseti vteřinami šlapali stopu?” A já se tam hodlal zdržet a pořídit snímek - možná poslední. Kdo zařídil, že jsem změnil své úmysly? Podle mě do rozjeté laviny zapíchl Pán Bůh svůj ohromný prst a tím prodloužil naše bytí na tomto světě. Protože přesně tak to vypadalo. Masa sněhu, která se uvolnila pod samým vrcholem nepříliš strmého svahu, pět metrů nad námi z ničeho nic vybočila z přímé linie a místo nás tří vymazala z povrchu zemského pouze naši pracně proraženou stopu. 

Přestože bychom rádi, šicí stroj v kolenou se nedá zastavit. Nikdo už ani nemluví. I beze slov je ale jasné, že tu převěj dnes neskočíme. Balíme. Místo odvážných slov se teď horským vzduchem nese cvakání přezek na botách a trhané vrzání lepidla oddělujícího se od skluznic lyží. Za chvíli budeme v údolí. To si myslíme. Ale když se chceme spustit z kopce dolů, dostihuje nás drsná realita. Sněhu je prostě moc. Dokonce i na sjezd. Naše stopětimilimetrové plácačky opět zůstávají pohřbeny hluboko pod povrchem. Holeněmi před sebou hrneme těžký sníh. Po tom všem se ani nesvezeme? Nesvezeme. A hra nekončí.