186
Příběhy
2020 / 186
zpět na články

Pět metrů štěstí

Vydáno: 14. 4. 2020
Honza Navrátil
Honza Navrátil
V horách je doma. Lebedí si pod hřebeny Jeseníků a rozhodně mu nenamluvíš, že papír snese všechno. S přesvědčením, že publikovat v časopise je pocta, hledá témata, která odpovídají jeho povaze staromilce.

Blok 1

Voda neteče. Patrně už několik posledních měsíců. Zamrzla. Na prkenné podlaze skromného podkrovního kamrlíku se mezi postelemi povalují stoupací pásy, lavinové přístroje a týdenním potem naškrobené podkolenky. Pohodlí vytváří tři spirály malého přímotopu. Čtvrtá vypověděla službu. Skrz špatně dovírající se okno s odlupujícím se bílým lakem prosvítá do pokoje ostré bílé světlo. Venku nejspíš zase připadlo.

Od opravdové civilizace nás dělí hodina dobrodružné jízdy ve dvou sněhových kolejích, které na své dráze kříží staré lavinové nánosy, sesunuté ze svahů nad cestou, a zpola zamrzlé brody. Na jejich zledovatělých březích sebou obouchané Mitsubishi Delica cestou sem smýkalo ze strany na stranu a prokluzující pneumatiky kvílely o pomoc. A po třech dnech sněžení to nevypadá, že by se zítřejší návrat do reality měl odehrávat v poklidnějším duchu. Jestli sem pro nás vůbec nějaké auto dojede. Ale na tyhle úvahy zbývá dost času. Teď je tady ten prašan. Třicet centimetrů čerstvého sněhu, který už na dvorku zneuctily krávy vyhnané na mráz hned se svítáním. Mléko dávající dobytek je společně s obřím LCD televizorem, hromadou zavařenin a několika kartony ukrajinských cigaret základním zaopatřením, které tady - na konci světa dva tisíce metrů vysoko - umožňuje našim hostitelům přečkat zimu. Kromě téhle rodiny žije v několika málo obyvatelných kamenných domech pod typickými gruzínskými věžemi ještě asi desítka dalších lidí a zhruba pětkrát tolik krav. A k tomu jsme teď přibyli my tři.

Po týdnu každodenního prošlapávání stopy na svůdné hřebeny a sjíždění neposkvrněných svahů, jejich převýšení vtahuje stehna do žáru pekelného, se ranní sestup strmých schůdků z podkroví stává čím dál náročnějším úkonem. Navíc máme pocit, že se nás paní domácí rozhodla zabít jídlem. Proboha, v kolik ta ženská musí vstávat, aby nám připravila ke snídani takové hody? Naše nosní dírky atakuje už ve dveřích smažená vůně přicházející z rozpálené plotny litinových kamen. Placky se sýrem! Na stůl s kytičkovým plastovým ubrusem se tak tak vměstnají všechny ty zaručeně organické bio dobroty pocházející ze spíže gruzínské hospodyňky. „Ježiš, děkuji, fazolky už si nedám. Ale moc dobrý to máte.“ … „Yes, yes.“ Jez, jez říkala? Ale já už fakt nemůžu. 

Blok 2

No jo, prašan musí ještě počkat. Ranní nálož by se unáhleným pohybem mohla vzbouřit proti naší peristaltice. Navíc ten vítr. Nahoře bude asi mordor. Nemluvě o sněhových deskách, které nám dnes asi stejně neumožní nic velkého. Laviny tady vůbec řešíme den co den. Vykopeš sněhový profil, po dvacátém poklepu to vyhodnotíš jako stabilní a o dvě stě metrů níž se ti pod zadkem ozve to nejzlověstnější prasknutí, jaké člověk může na horách slyšet - poslední varování. Ale to k honbě za prašanem nejspíš patří. 

Půl desátá se jeví jako ideální pro odchod. Světlo je tady do šesti a navíc si nepřipadáme, že by nám zbývala energie na nějaké velké výkony. Na verandě v přízemí nabízíme starému pánovi Startku - bere si celou krabičku - a odcházíme uličkou mezi ruinami domů, snažíce se vyvarovat impregnace pásů kravskými lejny. A že jich tu od rána přibylo. Hned za posledním stavením nás poryvy větru stáčejí do úkrytu v korytě horského potoka. Tohle mírně stoupající úžlabí, hluboce zaříznuté do krajiny, nás vyvede až na kopce, které budeme mít opět jen a jen pro sebe.  

Když řečiště končí a my o šest set výškových metrů bohatší opouštíme jeho příjemné závětří, získáváme novou a nepříjemnou zkušenost - i prašanu může být příliš. Pakliže ten na čele dosud šlapal stopu dvěma parťákům za zády, nyní před sebou razí sněhovou štolu. Boříme se do půlky stehen a sto pět milimetrů pod patou zdá se být oproti téhle nadílce nicotných. Získat půl metru k dobru je utrpení. Špičky lyží se při každém kroku ztrácejí hluboko pod povrchem a vyprostit je ven znamená vytáhnout několik kilo nabaleného sněhu navíc. Achilovky se napínají jako tětivy a skelety odírají kotníky do krve. Ale nadávky zatím neopouští mojí hlavu, nechávám si je pro sebe. „Střídám!“ Proč se na to nevykašleme? Protože slunko právě prorazilo oponu mraků, za kterou se zjevil vábivý výhled na okolní kopce. A především na ten jeden. 

„Hoši, tak ta převěj, tu skočím a pak to rozhulákám na tři oblouky sem dolů! Chochó, to bude jízda!“ Jo, vypadá to božsky. Po mírném hřebeni, vybíhajícím ze sedla po naší levici, taky docela přístupně. A snad i bezpečně. Tak to zkusíme? Zachytit tuhle jízdu z dálky teleobjektivem bude pecka. Jenom jednu vadu na kráse to celé má - pořád visíme zaboření po pás ve sněhu. Patnáct dvacet kroků je maximum, které je schopný každý z nás na čele vydržet. Poctivě střídáme. Já se teď držím vzadu a zastavuju, abych udělal snímek. Ale nakonec ne. Není to TEN záběr. Cvakám foťák na rameno a stíhám kluky. Poslední střídání před sedlem. 

Blok 3

„Hej čumte, tam vlevo na tom kopci vzadu se něco urvalo.“ ... „Doprdele! Zdrhej!, Zdrhej!“ … „Co? Co je?“ … „Nad náma! Zdrhej!“ … „Doprdele, doprdele!“ Zdrhej. Ale jak? Ukotvení do půli stehen ve sněhovém příkrovu, i přes nejvyšší úsilí jaké dokážeme vyvinout, stojíme na místě. A zvířená masa sněhu se blíží. Až příliš rychle. Batoh! Airbag! Kde je to táhlo? Toho jsem se dočkat nechtěl. Kdy mám zatáhnout? Teď? Ještě ne? Vnímám jen bílou řeku, která nám hodlá nejpozději za dvě vteřiny podrazit nohy a pak nás jako kusy hadru vláčet svahem dolů. Poprvé stojím tváří v tvář lavině. Třeba není tak velká, aby nás zasypala. Třeba. Chystám se přijmout náraz rozjetého sněhu.

“No ty vole! Mně se úplně klepou nohy.” Pět metrů. “A je vám jasný, že támhle jsme před deseti vteřinami šlapali stopu?” A já se tam hodlal zdržet a pořídit snímek - možná poslední. Kdo zařídil, že jsem změnil své úmysly? Podle mě do rozjeté laviny zapíchl Pán Bůh svůj ohromný prst a tím prodloužil naše bytí na tomto světě. Protože přesně tak to vypadalo. Masa sněhu, která se uvolnila pod samým vrcholem nepříliš strmého svahu, pět metrů nad námi z ničeho nic vybočila z přímé linie a místo nás tří vymazala z povrchu zemského pouze naši pracně proraženou stopu. 

Přestože bychom rádi, šicí stroj v kolenou se nedá zastavit. Nikdo už ani nemluví. I beze slov je ale jasné, že tu převěj dnes neskočíme. Balíme. Místo odvážných slov se teď horským vzduchem nese cvakání přezek na botách a trhané vrzání lepidla oddělujícího se od skluznic lyží. Za chvíli budeme v údolí. To si myslíme. Ale když se chceme spustit z kopce dolů, dostihuje nás drsná realita. Sněhu je prostě moc. Dokonce i na sjezd. Naše stopětimilimetrové plácačky opět zůstávají pohřbeny hluboko pod povrchem. Holeněmi před sebou hrneme těžký sníh. Po tom všem se ani nesvezeme? Nesvezeme. A hra nekončí. 

Blok 4

Konejšivou pohodu slunečních paprsků, přinášejících alespoň malou dávku optimismu do toho zoufale pomalého pohybu, který rozhodně nelze nazvat sjezdem, teď zastiňují černo černá mračna. Okolí se postupně utápí v přitékající mlze. Vítr opět zvedá do vzduchu sněhové vločky a žene nám je zostra přímo do tváře. Au. Nerozeznáváme terén dál než na deset metrů. Ohlížíme se jeden po druhém a teď už peprná slova letí vzduchem. Při každém odpichu mizí hole v pokrývce téměř po madla a s GPSkou v ruce si razíme stopu do úžlabí, která nás dovede zpátky do vesnice. Snad. Jenže všechno se teď tváří tak zlověstně. Jakoby se hory nad námi nakláněly a mínily nás rozmačkat ve svém sevření. Tři vetřelce odváživší se příliš daleko. Chceme být co nejdřív pryč. Ale odpor kladoucí bariéra čerstvého sněhu vidinu hřejivého přímotopu s jednou nefunkční spirálou a kousavé červené deky, čekající v koutě postele, neustále oddaluje. Připadám si takhle malinký. Hory dávají najevo, že otěže dřímá v rukou někdo jiný. Už to ale nemůže být daleko. 

“Hele, tím lesíkem jsme včera šlapali nahoru, ne? Takže se musíme dostat na druhou stranu potoka.” Tak konečně. Známá místa. Máme to za sebou? Lyže, nalézající skluz v ráno vyšlapané stopě, to dosvědčují. Brzdíme je až u kamenné zídky pod naším domem. Starý pán si na terase právě připaluje poslední Startku z ráno uloupené krabičky a z komína stoupá do řídnoucí mlhy dým. Čtyři hodiny. Chystá se večeře. Tak dobře, necháme se raději zabít jídlem. 

© 2021 JTM climb s.r.o. | firla.eu