Nikdy jsem během více než dvaceti let lezení nebyl velkým (upřímně ani malým) příznivcem závodního lezení a v podstatě první věc, kterou jsem před mnoha a mnoha lety po nástupu na šéfredaktorské křeslo Montany udělal, bylo postupné vytlačení závodů z obsahu. Ale Světový pohár v boulderingu, přímo na Letné, v matičce stověžaté – u toho by přeci jen Montana měla být! Za prvé už dlouho žádná akce takového formátu v naší malé zemi nebyla a za druhé máme Adama, se kterým je Montana od jeho úplných začátků.

Úkol tedy zněl jasně: vyřídit Pepemu akreditaci. Kdo jiný by měl fotit svěťák, než dvorní fotograf Montany, který to s jediným lezeckým časopisem u nás táhne od úplného začátku? Mile pak překvapila týden před závody stále usměvavá (osobně se neznáme, ale z mnoha telefonátu na mě vždy tak působila) Míša Košatková ze Svazu, která pro nás – prý jako drobné poděkování za spolupráci s ČHS – připravila dvě vstupenky. Krásné gesto, za které i zde děkuji. Jak jsem však nastínil už na začátku předchozího odstavce, závody nejsou úplně moje hobby, plány na ten konkrétní víkend byly už dlouho dopředu dané a zcela jiné a navíc fakt strašně nerad jezdím do Prahy, kam jsem mimo jiné měl odjíždět na nějaká jednání hned v neděli ráno, týden před závody, po pátečním mailu od Míši a představa další cesty do našeho hlavního města o týden později mě moc nelákala.

Do Prahy jsem pracovně nakonec vyrážel na tři dny prvním ranním pendolinem z Ostravy-Svinova. Mám to na nádraží nějakých 40 km, takže vstávání ve 4:00 po sobotní oslavě výročí, kdy jsme s manželkou vypili nejednu lahev těžkého španělského červeného, bylo trochu těžší než obvykle. Odjezd z domu se tak nesl v lehce uspěchaném stylu – materiály, noťas, sako, pohodlné boty ne, beru přeci ty fajnové, černé, špičaté. A už ve Frýdku ve čtvrt na pět ráno majáky: „Pane řidiči, alkohol před cestou byl?“, „Ne, kdo by pil ve čtyři ráno?!“, „Tak nám prosím foukněte do přístroje.“ No byla ve mně malá dušička, ale evidentně mám pořád ještě dobré spalování, děkuji vám, játra má! Ovšem plánovaný příjezd na Svinov samozřejmě se zpožděním, rychle, rychle, ať mi to neujede, no a při překračovaní nízkého zábradlí – bral jsem to zkratkou – jsem zakopnul o špičku těch fajnových bot (v barefootech by se mi to nestalo) a už jsem letěl. K parakotoulu to mělo hodně daleko, ale i tak jsem se stihl natočit na pravou stranu, abych uchránil počítadlo a celou svou vydavatelskou vahou jsem dopadl na pravé zápěstí a dvakrát operované pravé koleno. Pověstné zatmění před očima se nekonalo, nebyl na něj čas, ještě v šoku jsem se posbíral, rychle vpadl zavírajícími se dveřmi do téměř prázdného vlaku a rozvalil se na první sedadlo. Pak o sobě chvíli nevím, protože mě probrala až kontrola jízdenek a že jsem nějaký bledý, jestli mi je dobře. Nebylo. Ale za tři hodiny cesty jsem to rozdýchal, v jídelňáku poctivě chladil zápěstí ledem, v Praze koupil ortézu, na radu bratra farmaceuta různé tabletky, tři dny jednal a úspěšně se vrátil domů. Aby toho však nebylo málo, hned druhý den po návratu jsem místo jízdy na RTG dostal ještě horečky a nějaký moribundus, který jsem pravděpodobně chytil mezi tou spoustou lidí, se kterými jsem se v Praze setkal.

Závěr celého příběhu je vcelku jasný, milý čtenáři. V pátek večer jsem nešel na Kamenité Čas Rock Fest, v sobotu ráno jsem neodjel na oddílovou akci na Rabštejně v Jeseníkách, a když už jsem v tom nádherném, slunečném víkendu musel tvrdnout doma, tak jsem dal v sobotu poprvé v životě šanci boulderovým závodům. Opravdu moc nerozumím tomu, jestli byly bouldery postaveny dobře, nebo špatně, což už nyní řeší „odborníci“ v diskuzích, já se ale prostě bavil, fandil, držel palce v semifinále, kdy Adam postupoval do finále až z pátého místa. No a finále?! Adam Ondra je minimálně pro mě stále nejlepší, i když má „jen“ stříbro. Vždyť prvnímu Dohyun Lee z Koreje je dvacet let, třetí Francouz Mejdi Schalck má teprve devatenáct a Adam, i přesto, že letos oslavil už třicáté narozeniny, s těmi mladými kluky, kteří dennodenně dřou jen to svoje, stále drží krok!

Nakonec je to možná trochu delší vysvětlení, proč zrovna v této Montaně po mnoha letech dávám prostor závodnímu lezení. Ano, je to tak, milý čtenáři, na stará kolena mi tak uhranulo, že aktuální portfolio prostě muselo být sestaveno z fantastických fotek Petra „Pepeho“ Piechowicze. Užij si však nejen je, ale i celé velmi pestré letní číslo Montany.