Po stopách Toma Ballarda
Blok 1
Dron havaroval, ale Alex Txikon, baskický alpinista s rozložitými rameny a zmrzlými vousy, si byl jistý tím, co na obrazovce viděl: dvě nehybná těla. Záběr bohužel nestihl před nehodou dronu vyfotit, ale o to silněji se mu vryl do paměti. „Poznal jsem je, jejich těla, batohy, rukavice…,“ říká Txikon. Těla horolezců navázaných na laně ležela za sněhovo-skalnatým bludištěm ve výšce 5800 metrů. Jeden z horolezců ještě visel na fixním laně, které směřovalo nahoru, kamsi do nedohledna, druhý, rovněž navázaný na laně, ležel v pokřivené pozici na svahu, ani ne deset metrů pod svým parťákem.
Nanga Parbat byl v Ballardově lezecké kariéře velký skok – možná až příliš velký. Nardi se o výstup přes Mummeryho pilíř už několikrát neúspěšně pokoušel a byl tímto projektem téměř posedlý. Nikdo se proto nedivil, když se v roce 2018 na Nanga Parbat vrátil. Ale nad Ballardovou účastí leckdo nechápavě kroutil hlavou. Ballard na žádné osmitisícovce nikdy předtím nebyl. Ani na sedmitisícovce. Zimní výstup do 8000 metrů představuje opravdový křest ohněm. Kromě nedostatku kyslíku tě zde čeká vichr bičujícítváře rychlostí 160 kilometrů v hodině a třeskutý mráz, který pouhé odplivnutí promění v kus ledu ještě před dopadem. I proto byla většina ze všech 14 osmitisícovek v zimě zdolána jen jedenkrát.
Navíc Mummeryho pilíř nechvalně proslul až příliš přátelským vztahem s lavinami. Tento špičatý skalní výběžek se jako dračí páteř vine západní stěnou Nanga Parbatu, odspodu až nahoru k planině pod vrcholovou pyramidou. Linka je to nádherná, o tom není pochyb. Za celou dobu zde ale byli všehovšudy čtyři lidé – v roce 1970 Reinhold Messner s bratrem Güntherem a v roce 2013 Nardi s Elisabeth Revol. Bratři Messnerovi tudy sestupovali poté, co Günther dostal výškovou nemoc. Zemřel téměř u úpatí. „Je to nejnebezpečnější cesta na Nanga Parbat,“ říká Messner. „My jsme tenkrát neměli na vybranou, sestupovali jsme, kudy to šlo, a jen jsme se doufali, že to nějak přežijeme. Nahoru bych se tudy rozhodně nikdy lézt nepokoušel.“
Simone Moro, který v roce 2016 jako první zdolal Nanga Parbat v zimě a na kontě má – jako jediný – tři další zimní prvovýstupy na osmitisícové vrcholy, cestu přes Mummeryho pilíř hodnotí ještě příkřeji: „Je to ruská ruleta.“
K Ballardově účasti dodává: „Jít na první osmitisícovku v zimě, novou cestou a navíc ještě přes Mummeryho pilíř – to není úplně standardní způsob, jak se s vysokými horami seznámit. Je to dost hardcore…“
Najdou se samozřejmě i tací, kteří věří, že Nardiho volba byla docela rozumná. Dali by se ovšem spočítat na prstech jedné ruky.
Ballard a Nardi výstup zahájili v lednu roku 2019. Neustále se někde brodili sněhem a snažili se alespoň trochu se zahřát. Teplota ve stanu se často pohybovala pod nulou. Na blogu pro svého sponzora Montane Ballard psal: „Ve stanu stěží přečtu jednu kapitolu, protože během chvíle mám tak zmrzlé prsty, že nemůžu ani otáčet stránky.“ Větrné dny trávili v base campu a udržovali se v kondici drytoolingem na okolních balvanech. Za slunného počasí a při vysokém tlaku vyráželi nahoru a postupně založili první výškový tábor, druhý a nakonec, ve výšce 5700 metrů, i třetí tábor. Přestože byl třetí tábor schovaný v trhlině, neustále ho „bičovaly hrozné vichry“, píše Ballard.
Ballard s Nardim podnikli do druhého a třetího tábora několik výpadů, ale pokračování výstupu jim hatily špatné podmínky. „V táborech jsme nestrávili ani jednu noc, riziko lavin nás pokaždé zahnalo zpátky.“ Své stany vždy našli zasypané nedávnými sesuvy sněhu. „Vrátili jsme se dokonce i z prvního tábora, protože jsme se tam prostě necítili dobře. A rozhodli jsme se správně, protože krátce po sestupu naši cestu zasypala obrovská lavina,“ psal Ballard.
Odpoledne 24. února Ballard jako vždy zavolal satelitním telefonem Tharaya svému italskému sponzorovi. Podle GPS souřadnic hovoru byl v té době ve výšce 6300 metrů. Říkal, že se chystají sestoupit do čtvrtého tábora se závěsným stanem ve výšce 6000 metrů, protože se musí ukrýt před zuřící bouří. V 18:30 pak volal ženě a poté týmu v base campu: řekl, že se chystají sestoupit ještě níž, do třetího tábora ve výšce 5700 metrů. A to bylo jejich naprosto poslední spojení se světem.
Blok 2
Když se s nimi následující dny nepodařilo rodině ani podpůrnému týmu spojit, byla zahájena mezinárodní záchranná akce. První týden jakémukoliv postupu bránila špatná viditelnost a politické nepokoje na indicko-pákistánské hranici. Třetího března, kdy o Ballardovi s Nardim stále nebyly žádné zprávy, se baskický horolezec Alex Txikon s několika dalšími horolezci, kteří se pokoušeli o první zimní výstup na K2, helikoptérou přesunuli na Nanga Parbat a pustili se do pátrání. Časté laviny, které ohrožovaly Ballarda s Nardim, útočily i na jejich zachránce. Schovávali se pod seraky, ale nestabilní a velice proměnlivé podmínky jim na klidu nepřidávaly. O dva dny později, 5. března, Txikon pomocí dronu Ballarda a Nardiho našel.
V mediálním šumu se po Ballardově a Nardiho smrti ztratilo několik základních otázek: Co Ballard na takovém nebezpečném výstupu, pro který ani neměl potřebné zkušenosti, vůbec dělal? Proč pokračoval, i když na vlastní oči viděl vážná objektivní rizika? Takové chování k Ballardovi, kterého jeho horolezečtí partneři popisují jako opatrného, vůbec nesedělo. Marco Berti, Ballardův spolulezec, jeho opatrnost potvrzuje: v evropských vícedélkách si dokonce i v trojkovém terénu zatloukal nějaké skoby, přestože bez problémů lezl free solo cesty obtížnosti až 5.12c (např. cestu Master of Disaster v San Nicolou u italského Trentina). Znal své schopnosti a neriskoval – říkají Ballardovi kamarádi.
Ballard se rozhodně řadil mezi nejproduktivnější alpinisty své doby. Zájmu médií se ovšem vyhýbal. Pro nalezení jakési odpovědi a pochopení jeho motivace k zimnímu výstupu na Nanga Parbat se musíme vrátit do minulosti. A to ne jen k Ballardovým lezeckým začátkům, ale až k lezeckým výkonům jeho matky. Ballard se nicméně od myšlenky, že ho v lezení motivují matčiny výkony, distancoval. V rozhovoru pro British Mountaineering Council řekl: „Hodně lidí si nejspíš myslí, že lezu, protože se chci vyrovnat matce. Ale není to tak. Lezu jen sám pro sebe.“ Nicméně jejich výkony a téměř shakespearovská paralela mezi jejich životy si s Ballardovým tvrzením lehce protiřečí.
Právě v tomto napětí – jít v matčiných stopách, ale nenechat se jimi definovat – možná tkví příčina tragické smrti Toma Ballarda na Mummeryho pilíři.
Během dospívání se matce víc a víc podobal. Dlouhovlasý dvacátník s jemným chmýřím na bradě měl sice šedomodré oči a Alison oříškové, ale kulaté tváře ošlehané větrem a mohutný krk zdědil po ní.
Tom byl podle Stefanie Pederivy, která s ním pět let žila, dobrý ve všem, co zkusil. Lezení a lyžování – samozřejmě. Ale také sochařství, fotografování a další aktivity.
Ballard miloval knihu Sedm sloupů moudrosti od T. E. Lawrence. Tuto 600stránkovou bichli přečetl několikrát. Rozsáhlý epos na pomezí autobiografie a románu s velkou dávkou mysticismu popisuje příběh Lawrence, komisaře britské vlády, během arabského povstání proti Osmanské říši za první světové války. Podle knihy byl později také natočen film Lawrence z Arábie.
„Zkoušela jsem to číst, ale neprokousala jsem se tím,“ říká Pederiva. „Myslím, že Tom tu knihu měl rád, protože popisovala i jeho způsob života, tj. život mimo společnost.“
Ballardova oblíbená pasáž byla zároveň tou nejznámější a nejcitovanější: „Všichni lidé sní: ale ne stejně. Ti, kteří sní v noci v zaprášených koutech svých myslí, se probudí a zjistí, že to byla marnost. Nebezpeční jsou lidé snící ve dne, protože se mohou s otevřenýma očima vydat za svým snem a uskutečnit ho.“ Pro Ballarda to nebyla jen otřepaná fráze. Tento citát vyjadřuje velkolepost jeho nevyřčených snů na skalách a v horách.
V poslední dekádě života se Ballardovi mnohé ze snů podařilo uskutečnit. Vynikal na skalách, do světa drytoolingu přístupného jen hrstce zasvěcených přinesl novou obtížnost a znalci horského lezení o Ballardovi mluvili jako o výjimečném talentu. Slovy Pederivy byl Tom Ballard „Princ z hor“. I přes to všechno zůstával části lezeckého světa neznámý.
Graham Zimmerman, americký lezec a Tomův kamarád, soudí, že to se po jeho smrti změní. „Hodně amerických lezců, kteří čtou Rock and Ice, o Tomovi dost možná nikdy neslyšelo. Při pohledu na jeho výkony mě napadá, že možná právě on patří mezi ty lezce, kteří budou pořádně oceněni až po smrti. To, co dokázal – to je prostě neskutečné.“
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se