V polovině víkendu se počasí zlomilo.

Napřed ještě svítilo slunce, vzduch se ani nehnul a odpoledne bylo na tričko. Potkali jedinou dvojku, která mířila do cesty dál vpravo, jinak byli v celé západní stěně sami. Skoro k nevíře. Suchá teplá skála, klid a mír. Pravé doznění babího léta.

Už v sobotu odpoledne ale roztrhal horské ticho rachot vrtule. S obavou se otáčeli – co se zase děje? Na druhé straně doliny určitě něco ano. A asi žádná legrace. Stroj se několikrát vracel a na laně pod ním bylo vidět tečku. Na tu dálku se víc poznat nedalo. Pak mezipřistání u chaty, další let už bez podvěsu a hluk se pomalu vytratil někam dolů pod hory. Zůstala pachuť, kterou zvolna rozpouštělo medové slunce, jak lezli stěnou a hřáli se na vrcholu.

Fronta se přihnala v noci a oba probudila. Vichr rozrazil špatně dovřené okno, shodil na zem termosku a ta se s řinčením kutálela po podlaze. Od té chvíle už foukat nepřestalo. Ráno bylo kalné, tmavé mraky závodily od obzoru k obzoru. Většina lidí jen vykoukla z chaty, lokla si ledového vzduchu a rozhodla se nikam nejít.

Ti dva šli. Ale změnili plán a ubrali pár stupňů obtížnosti; díky tomu mohli přidat na tempu. Nemrzli na štandech, protože lehký terén dovolil nechat lana v batozích a sólovat. V úzkém, strmém kuloáru si chvílemi připadali jako v obří rouře; na dně doliny vítr běžel vysokou travou a vlnil ji jak vodní hladinu, ale v žulových kulisách nad nimi hučel a vyl. Jako v komíně. A co teprve když pod vrcholem z rokle vystoupili – vichr se je okamžitě pokusil povalit, cloumal s nimi, a když neuspěl, aspoň se na ně zas a znovu vrhal silnými nápory a vztekle pískal na větrací otvory v helmách.

Nahoře na štítě se s kapucemi přes hlavu skrčili do staré bivakovací ohrádky. Nechránila úplně, ale bylo to lepší než nic. Studenými prsty vybalili zbytky snídaně. Kolem nich zatím do hor proudila druhá půlka podzimu, ta mrazivá, co přináší sníh. Seděli a jedli přímo na prahu zimy.

Ale najednou cosi zaslechli. Napřed zbystřil jeden, pak oba. Sundali kapuce, aby lépe slyšeli – lidský křik. Spíš řev. Dlouhý, neartikulovaný silný řev. Vichr ho odněkud přinášel v občasných silných poryvech, letících ohromnými prázdnými prostorami vzduchu mezi štíty. Bylo to víc než divné. Nikde ani náznak lidské přítomnosti… Mýlili se? Chvíle klidu a ticha, plná čekání, a zase šlehající vichr. A řev. Ne, nemohli se mýlit.   

Rychle balili věci a pátrali, odkud to jde. Od vrcholu, na kterém stáli, padal terén k hlubokému sedlu, aby za ním zase strmě stoupal zubatým hřebenem. Tam odtud vál vichr, tam někde se to tedy muselo dít.

Cestou k sedlu potkali turistu. Pachtil se nahoru normálkou, kterou oni sestupovali. Slyšel to taky? Ale jistě, ukázal – tamhle jsou horolezci a křičí na sebe. Opravdu, byli tam, kus vpravo a hluboko dole. Jedna dvojka v plotnovité stěně. Jenže vítr táhl z jiného směru, a hlavně (chvíli naslouchali, když zrovna polevil) není možné splést si povely volané mezi štandy s řevem, který už nenese slova, ale jen bolest a zoufalství. Mávli rukou a spěchali dál.

Na suti v sedle stanuli. Slyšet tu nebylo nic, a tak váhali. Nedalo se ani odhadnout, kam zamířit. Nedalo se říct, jak daleko po hřebeni to bude. Pokud příliš daleko, vyplatilo by se těžký začátek obejít a nastoupit zprava, nad chatou. Sice o kus níž, ale v lehkém. A dávalo by smysl říct si v chatě o pomoc. Chvilku přešlapovali, pak padlo rozhodnutí. Cestou dolů běželi, kde to aspoň trochu šlo.   

V chatě už se ale všechno vědělo.

Nahoře mezi věžemi, daleko od sedla, kde stáli, se skalní blok sesunul na nohu horolezce, který ten den neměl štěstí. Horská už byla na cestě. Samozřejmě po zemi, na vrtulník nebylo pomyšlení.

Ulevilo se jim; když tušení a obavy dostanou tvar, dá se s nimi pracovat. Taky si ovšem najednou připadali zbyteční. Horská služba pomoc nepotřebovala a mezi čumily, co se vyhrnuli z chaty, se mísit nechtěli.

Nosítka zahlédli jen z dálky.

Ale jedna věc jim zůstala pro všechny příští dny, kdy na horách fičí vítr – občas se přistihnou, že naslouchají. Stojí a mlčky čekají, jestli neuslyší něco, co tam nepatří.

Text: Tomáš Mls
Kresba: Ján Vrabec