Hledal jsem dlouho a byla už skoro půlnoc, když jsem konečně uspěl. Neříkám, že to bylo přímo na darknetu; síť má různá zákoutí a slepé uličky v polovičním stínu na hranici legality a v jedné z nich jsem ten program objevil.

Vertigo 9.0. Poslední verze vydaná ještě před zlomovým dnem sportovního lezení, před účinností zákazu výstupů odspodu na prvním konci lana. Dlouho jsem o tom přemýšlel a nakoukal spoustu videí. Jaké to asi bylo? Jaký byl ten strach? Naživo jsem to ale nikdy neviděl; všichni kolem mě se narodili do časů, kdy už se jinak než TR nelezlo.

Zapnul jsem upload, zatímco kontrolky nočního nabíjení akumulátorů modře blikaly, a šel konečně spát.    

Vyrazili jsme brzy ráno. Jen Clarissa a já. Seděla vedle mě a já si v duchu říkal, jestli něco tuší, nebo dokonce ví. Ale nedala najevo nic.

Samozřejmě jsem měl pečlivě vybráno, kam zamíříme. Po velkém zákazu se světem prohnala vlna povinného odstranění všech postupových jištění. Měla zajistit, že žádný cvok už nepoleze odspodu a nebude svými úrazy zatěžovat systém zdravotního pojištění; a byla důsledná hodně, ne ale stoprocentně. V malých, zapadlých oblastech, kam se moc nejezdilo, nějaký ten borhák ve skále sem tam ještě zůstal. Právě to jsem potřeboval, i když to znamenalo hodinový pochod, zarostlou stezku a husté šípkové křoví.

Clarissa cestou pořád mlčela a já myslel na to, jak se za časů flanelových košilí řešilo, jestli dojišťovat, nebo ne. Vím, že se ty diskuse vedly, obzvlášť když pád prvolezce v horách vyrval ze stěny rovnou kompletní štand a zabilo se celé lanové družstvo. Dneska to nikdo nechápe; ve světě pevně řízené bezpečnosti a všudypřítomného umetání cestiček to zní úplně absurdně. Proč by měl někdo tohle riskovat? Nedávalo to smysl.

Nebo že by přece? Myslím, že právě tahle nejistota mě na tom lákala nejvíc.

Byli jsme na místě a já vytáhl lano. Stěna nad námi nevypadala moc lákavě, dole mech, na malých poličkách tráva. Nikdo sem nejezdil. Ale zdola nahoru, až kam bylo vidět, se táhly řádky borháků, a kvůli nim jsme přišli.

„Clarisso, dneska polezeme odspodu. Ty půjdeš první, abych viděl, co a jak. Pak si to vyměníme. Navaž se.“

Podívala se na mě a usmála se. „Odspodu? Proč odspodu?“ Její medový hlas dvacetileté kočky, dobře naladěné nad večerním drinkem mě dostával vždycky znovu a znovu. Tohle uměl výrobce opravdu dobře.

„Chci vědět, jaké to je, lézt na prvním konci lana. Ještě nikdy jsem to nezkoušel a třeba se mi to bude líbit.“

Ocitovala mi přesné souřadnice místa, kde jsme stáli. „Podle průvodce se tahle stěna obchází ze severovýchodu a nahoře na jejím okraji je pět poloautomatických navijáků. Můžeme tam být za patnáct minut. Nebo jsou kousek dál vlevo čtyři věže, na které je povoleno nechat se vynést dronem. I tam jsou navijáky. Můžeme tam být za třicet minut. Styl, který mi navrhuješ, je zakázán už čtyřicet let.“

Přidala i číslo předpisu a paragrafu. Umělá inteligence zahrnovala encyklopedické znalosti; i když mě víc odzbrojoval její kouzelný úsměv. Kapitulovat se mi ale nechtělo.

„Máš čtyři ruce a na nohou pořád lezečky. Jsi stavěná na lezení. Umíš to, nahrál jsem ti Vertigo 9.0, takže ti to půjde úplně samo.“

Nakrčila půvabný nosík. „Ano, vím. Neměl bys to dělat. Je to archaický software, který se dávno nepoužívá, protože neodpovídá platným právním předpisům. Nedoporučuje se ho nahrávat, protože může dojít ke komplikacím. Měli bychom ho odinstalovat.“

Nadechl jsem se, ale než jsem stihl něco říct, pokračovala.

„Vybavení, které máš s sebou, patří do muzea. Pevnost textilních částí, které spojují ty dvě karabiny bez zámků s pojistkou, už dávno neodpovídá ani těm zastaralým normám, které platily v roce jejich výroby.“

Takže věděla i tohle. Musela si ráno všimnout, co všechno jsem balil.

„A ta stěna je úplně zelená. Nikdo se tu nestará o bezpečnost. Navíc neumíš při tom stylu jistit, nikdy jsi to nedělal. Spadnu, rozbiju se a co pak? Budeš mě muset vyhodit. Není to správné. Víš, že budeš hradit vysoký poplatek za odpad, v tomhle případě navíc s pokutou za odpad zbytečně vzniklý. Jestli chceš, mohu to celé vyčíslit.“ 

Mlčel jsem. Měla pravdu.

Vlastně měla pravdu ve všem, a tak jsem se vzdal.

Obešli jsme to a zase lezli na rybu.

Text: Tomáš Mls
Kersba: Ján Vrabec