Zeměklíč

V muzeu se vznášela vůně dřeva, leštěnky a starých tisků.

Nad policemi plnými knih a map viselo mezi zahnědlými fotografiemi jelení paroží a kamzičí růžky. Obrovský medvěd uprostřed místnosti, zvěčněný ve vzpřímeném postoji, byl obklopen masivními pulty a stojany. Vysoká hůl s hákem na konci a napůl zpuchřelé lano, stejně jako nakřáplá starožitná láhev svědčily o prvních lidech na vrcholcích hor.

Průvodce odemkl zámek a odklopil víko okované bedničky. Tam leželo, matně žluté a zářící na černém sametu: zlaté kachní vejce. Největší lákadlo sbírek.

„Jestli chcete vědět, co si po všech těch letech myslím já, tak vám říkám: Ve Schneebergu žádné zlato není. A nikdy nebylo. Aspoň ne takovéhle zlato.“

Návštěvník přejel pohledem vystavené předměty. Na železné trojnožce spočíval řez z kmene stromu mimořádné tloušťky. Vedle ležel na podložce mohutný žulový balvan s vytesanými znaky neznámé abecedy. Skalní orel s rozepjatými křídly, usazený na silné větvi upevněné pod stropem, hleděl dolů na panáčkujícího sviště.

„Co ale potom lidi tam nahoru žene? Třeba loni, ten blázen Häberlein. Skála prý hladká jako zrcadlo a on pokoušel osud, aby prošel středem přímo nahoru.“

Průvodce zavřel skříňku. „To je dobrá otázka.“ Schoval klíč do kapsy a otočil se ke knihovně za svými zády.

„Přečtu vám kus ze Zemského klíče. Možná to není odpověď, ale když se ptáte na tohle...“

Sáhl do police pro knihu v ohmatané vazbě. Položil ji na pulpit, chvilku listoval, pak si odkašlal a četl:

„Nuže, jdi podle vody, co nejdivěji šumí a bíle zpěněná skáče po skalách. Už v lese, na staletých stromech, jsou různá znamení – tajemná písmena, symboly a kříže – a ta tě dovedou do kosodřeviny. Přijdeš na úbočí, které vypálili pastýři. Vstupuješ do říše horských duchů Murone Simpsone, kteří dovedou pomoci, ale i zatratit. Přilož dlaň na oči, uvidíš sedm vrchů. Pozor dej, aby tě nikdo nevyslídil, nikdo ti před cílem nesebral tento důležitý spis. V kosodřevině jsou čtyři mýtiny. Na jedné najdeš velký balvan a do něho vtesaný znak. Pomůže ti dále, neboť ve směru šipky uvidíš už vodu, která se zeleně třpytí. I v ní je jistě mnoho drahokamů, které ji zbarvují (i žáby mají v útrobách velká zlatá zrna), ale ty se obrať k tomu nejstrmějšímu vrchu. Na jeho vrcholu, tam je tvoje štěstí.“

Chvilku bylo ticho.

„A co to tedy je, tam nahoře?“ ozval se pak muž.

Průvodce se usmál. „Přemýšlejte o tom.“

Pozn. autora: Text, který průvodce předčítá, je motto knihy tatranských pověstí Václava Cibuly nazvané Čarovný zeměklíč. V knize je u něj uvedeno: „Z klíče zemského k hledání pokladů (18. století)“. Autor výše otištěné drobnosti se pokoušel objevit originál, ze kterého Cibula cituje, ale nepodařilo se mu to; od té doby má za to, že jde o básnickou licenci a dovolil si pokračovat ve hře.   

Text: Tomáš Mls
Kresba: Ján Vrabec