Před revolucí, bez friendů
Blok 1
Lezení v československém pískovcovém ráji
České pivo, konzumované večer po celodenním lezení po litrech, vydatně podporuje gradaci příběhů, vyprávěných na terase adršpašského hotelu.
Psal se rok 1988, když Pepa Pávek dobýval a posléze sólo výstupem úspěšně zdolal vrchol Pik Komunismu v pohoří Pamír. Shodou příznivých okolností se v základním táboře potkal se skupinou amerických horolezců ze Seattlu a během debaty se dozvěděl, že kamarád jedné ze členek americké skupiny, jistý Brian Povolny, navíc lezec, by chtěl navštívit Československo, zemi svých předků. Pepa ochotně poskytl kontakt pro případ, že by tahle nepravděpodobná návštěva měla vyjít. Předal tedy svoji adresu a pro jistotu i telefonní číslo na Václava, který v té době pracoval ve státním podniku Metra Blansko a který byl tedy dosažitelný i telefonem. Pro mladší generaci připomínám, že v roce 1988 nebylo příliš běžné mít telefon doma. A už vůbec ne ve svobodárně, kde Václav pobýval.
I stalo se. A dnes je z toho veselá historka, kterak Brian volá do Metry a žádá si k telefonu jistého „Mistr Váklov Kejdlek“. Spojovatelka si dlouho nevěděla rady a jen pánbůh ví, proč ihned nezavěsila, když do podniku s utajenou vojenskou výrobou během tuhého, byť již tou dobou se rozvolňujícího socialismu volá soudruh občan z USA. Dá se považovat za zázrak, že se mezi třemi tisíci tehdejších zaměstnanců Metry našel ten správný inženýr Václav Kadlec, že došel k telefonu, na jehož konci dlouhé minuty stále trpělivě vyčkával Brian, a že hovor nebyl přerušen nebo minimálně odposlechnut.
Václav se během rozhovoru dozvěděl, že Brian a jeho kamarád Todd Gordon, taktéž lezec, přiletí v červnu do Holandska a mají v plánu během lezeckého tripu Evropou navštívit na týden i Československo. Brian se ptal, zda by tedy Václav s Pepou byli tak ochotní a provedli je místními oblastmi. Pamětníci si dovedou představit, jaká že to byla událost, hostit v ČSSR dva Američany! Obzvláště pro toho, kdo už mnoho let sní o cestě do USA a zatím neúspěšně žádá o výjezdní doložku.
To, že se všichni čtyři potkali, bylo zázrakem číslo dvě! Svoji cestu začali v Praze, kde již Brian po guláši a pivu zřetelně pociťoval svoje slovanské kořeny, pokračovali pak do Brna a Blanska, lezli v Moravském krasu na Rorejsech a ve Sloupu, na Vysočině na Čtyřech palicích a Drátníku a pak se přesunuli do Ádru a do věží skalního města.
Zanedlouho se stal zázrak číslo tři. Padly komunistické vlády v Evropě a nám se otevřel svět. A tobě, milý čtenáři, se nyní otevírá povídání, jak to tehdy, očima mladého amerického lezce, vypadalo v Adršpachu, v srpnu roku 1989, a jak se v očích stejného pozorovatele měnila, či spíše neměnila mentalita mladých Čechoslováků... zatím.
Blok 2
Je 21. srpna 1989 a dnes neslyším obvyklé kecy o smělosti mladých lezců. Dnes je výročí sovětské okupace Československa. Když toho dne v roce 1968 vjely ruské tanky do Prahy, bylo rázem po pražském jaru a krátce poté se v celé zemi objevily na zdech obrazy s přísným výrazem Gustáva Husáka. Toho večera drželi lezci smutek za násilné události, které jim vzaly budoucnost. Nejstaršímu z Čechoslováků kolem mě je 23 let, ale navzdory tomu všichni hovoří se zanícením, jako by byli přímými svědky tehdejších událostí. Jejich drzá upřímnost uprostřed komunistického státu mě udivuje. V jednom okamžiku všichni ve shodě tvrdí, že komunisti jsou koně, po další rundě piv se komunisti mění v prasata. Jeden lezec tvrdí, že nejlepší využití místní měny, tedy té papírové, je na toaletě. Dlouhovlasý student, sedící vedle mě, líčí anglicky své osobní zkušenosti s komunistickou represí. Domnívá se, že jako Američan s ním budu sympatizovat.
„Jezdím na skejtu a byl jsem v Londýně na závodech. Dali nám na cestu jenom jednu libru na den, nemohl jsem si za to koupit ani dost jídla. Ostatní měli super výbavu, my jsme bez sponzorů nemohli soupeřům konkurovat, ale co, stejně musím letos nastoupit na vojnu.“
Je zahořklý víc než jeho vrstevníci, a navíc teď čelí nevyhnutelným povinnostem.
„V Londýně jsem viděl stánky plné novin a časopisů, bylo jich tolik! Po návratu zpět jsem si uvědomil, jak falešné jsou noviny u nás,“ vykládá a zvyšuje hlas, „proč mně moje vláda lže? Musím to prokázat, udělám to, jednou to udělám!“
Cítím se jako voyeur, sledující výlev nepředvídatelného osobního zármutku. Jsem tady jediný cizinec a nejsem moc ochotný připíjet si pokaždé, když na mě vyhrnou své nářky, které mě mají dojmout, ale tady s tím skejťákem pozvedám sklenici k přípitku na svobodu.
Dát podlahu je v Adršpachu asi běžná událost
Sedí tu také jedna mladá žena, vypadá poněkud sklesle. Ptám se na ni skejťáka a ten odpovídá, že její kluk dnes spadl, dal podlahu a zlomil si obratel. Je v nemocnici, a navzdory tomu, že mu doktoři dávají slušnou prognózu, mladá žena se nemůže vzpamatovat z toho, že přistál na zemi hned vedle ní, zatímco ona stále pevně držela jistící lano. Ostatní lezci, sedící kolem nás, o nehodě věděli, ale nezdálo se, že by je nějak obzvláště zasáhla.
Dát podlahu je všude na světě považováno za opravdovou pohromu, ale tady v Adršpachu je to asi běžná událost, která si nezasluhuje nijak zvláštní pozornost.
Skály v Adršpachu a blízkých Teplicích jsou zajímavé příklady toho, jaké prazvláštní útvary může vytvořit eroze z měkkého pískovce. Štíhlé věže, zvané skalní města, jsou roztroušeny v československém jedlovém lese jako shluky mrakodrapů, tyčících se nad zeleným lesním smogem. V některých místech voda vytvořila 60 metrů hluboké kaňony, jejichž stěny jsou od sebe vzdáleny pouhých 3 až 5 metrů. A všude tady v tom bludišti stěn a věží jsou lezecké cesty. Všimneš si jich, i když nejsi lezec, protože obrovské, jakoby námořní kruhy visí ze železných dříků na všech stěnách. Tedy pozor, zde je třeba být obezřetný, kruhy, připomínající velká kovová klepadla na vratech, se totiž zdají být úplně všude, ale když pak lezeš, velmi brzy si uvědomíš, že kruhů není vůbec mnoho. A už vůbec nejsou tam, kde bys je potřeboval, když se lezecky necítíš zrovna úplně v pohodě. Většina z nich je navíc desítky let stará a vypovídá tak o české lezecké historii a tradici.
První adršpašští lezci měli k dispozici jen smělost, odvahu, vášeň a důvěrné souznění s šedými monolity
České pískovcové lezení je odnoží lezecké tradice v německém Sasku, které leží na hranici mezi Československem a Východním Německem. Od počátku století zde byly extrémně těžké cesty velmi běžné. Já jsem se jako mladý americký lezec domníval, že první 5.11 byly v Americe vylezeny na konci šedesátých let, ovšem cesty stejné obtížnosti existovaly v Sasku již od roku 1920.
Ještě více zarážející je skutečnost, že v době, kdy tu byly tyto těžké cesty vylezeny, lezci neměli k dispozici žádné moderní pomůcky, jako jsou dynamická lana, nýty z vysokopevnostní oceli nebo nedej bože friendy. Lézt tyto výzvy v Adršpachu na konopném laně znamenalo být věci a osudu plně odevzdán. Takže z toho soudím, že první českoslovenští lezci museli být opravdu mimořádně zdatní a sebevědomí. Vybrat si neobyčejně těžkou cestu a cílevědomě se připravovat k jejímu přelezu, to je styl, který byl na Západě „objeven“ teprve nedávno. Nezbytností k takovému vysokostandardnímu lezeckému výkonu jsou dnes lezečky s lepičkou, magnézium, které vsakuje námahu (nebo strach), vyvolanou potícími se dlaněmi, a vědecky ověřené tréninkové metody. Místo toho měli první adršpašští lezci na pomoc pouze smělost, odvahu, vášeň a důvěrné souznění s šedými impozantními monolity, které se odhodlali zlézt.
Blok 3
Na Západě jsme v těžkých cestách, kde hrozí nebezpečí pádu, zvyklí na jištění po třech až šesti metrech. A je potřeba přiznat, že mnoho lezců, mě nevyjímaje, dává přednost při těžkém lezení zajištění každé dva metry. V každém případě jsem vždycky považoval devítimetrový pád (když spadneš 4,5 m nad jištěním) za hraniční. Takhle dlouhý pád je fakt dobré si rozmyslet, obzvlášť kdybys měl cestou něco trefit. A to zdaleka nedomýšlím všechny možné důsledky. Tady, v Adršpachu, je obvykle první kruh kolem deseti dvanácti metrů vysoko a další někde od devíti do patnácti metrů nad prvním. Všude jinde by bylo možné něco si založit, ale tady je to zakázané, leda že máš na založení něco jiného než kus železa, ještě se k tomu později vrátím. Nemusíš být tedy úplně matematický génius, abys dokázal spočítat, že když jsou kruhy od sebe tak daleko, tak pád pod druhým kruhem vede nutně až na podlahu, stejně tak, jako když lano vůbec nepoužiješ. Nedokážu si představit bezmocnější pocit než ten jističův, když pevně svírá lano, ale jeho prvolezec sebou praští o zem dřív, než se lano vůbec napne. Takový pocit, jaký musela zažít ona mladá žena dnes ráno.
V Americe je free sólo doménou pár vyvolených, tady v Adršpachu se s tím čas od času setká každý. Říká se, že pravověrný „Ádrař“, rozuměj lezec, dá podlahu v průměru dvakrát za život. Je pak otázkou, zda se jejich délka života nějak zásadně liší od obecného průměru.
Nikdo přesně neuvedl postih za porušení pravidel, nějaká motivace k jejich dodržování však musí existovat
Když jsem přijel do Adršpachu poprvé, netoužil jsem být tak úplně oddaný této tradici. Takže proč nepoužít vlastní jištění? Václav s Pepou, moji hostitelé, mně trpělivě vysvětlují pravidla. Můj plán použít friendy byl prostě zamítnut. Když máš strach z pádu, friend může být snadnou spásou, udrží klidně i slona. A tady ve spárách adršpašských skal je dostatek vhodných míst na založení. „Jenže,“ říká Pepa, „tady se nesmí používat nic kovového!“ A dodává cosi o poškození měkkého pískovce. O tom ale pochybuji, vždyť na měkkém pískovci amerického jihozápadu se friendy běžně používají. Ale na druhou stranu, ani Pepa, ani žádný jiný z Čechů, které jsme potkali, friendy nevlastní, takže jejich tvrzení o poškozování pískovce je velmi diskutabilní. A to je Pepa nějaký světák – vylezl sólo pár sedmitisícovek v Sovětském svazu a uvažuje vždy logicky a nezávisle. Nicméně závěr je takový, že nic železného se používat nesmí, a hotovo.
Přijde mi to jako poněkud extrémní příklad místního stylu. Samozřejmě, v každé lezecké oblasti platí pravidla vytvořená na základě typu skály, historie a výmyslů místních lezců. Lezci o tom mohou diskutovat hodiny a hodiny, stejně jako středověcí mniši debatující o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Všeobecně uznávaný trend na Západě vychází vstříc sportovnímu lezení s hojným jištěním, často umístěným ze slanění před vlastním výstupem a ponechaným i pro další lezce. A vše, co musí sportovní lezec dělat, je cvakat lano každých pár metrů do nýtů, aby byl dokonale zajištěný. Ale tento maximálně bezpečný přístup, zajišťující cesty ještě před jejich vylezením, není za žádných okolností přenositelný. Když cizinci přijedou do lezecké oblasti, která se lezeckou etikou liší od jejich zažitých norem, často dojde na zuřivé argumenty. Na Západě se tyto případné spory řeší uvnitř lezecké komunity. V Adršpachu jsou ale pravidla velmi oficiální a jsou vynucována místním lezeckým výborem. Ačkoliv nikdy nikdo přesně neuvedl postih za porušení pravidel, nějaká motivace k jejich dodržování musí existovat, jelikož zůstávají nezměněna již déle než 60 let.
Jednou večer jsem se zeptal jednoho z lezců, kterému přezdívají King, jak někdo může něco namítat proti užívání jisticích pomůcek, které činí lezení bezpečnější a přitom chrání skálu.
King, student brněnské univerzity, byl menší, svalnaté postavy a měl pověst nebojácného lezce. Prošli jsme spolu všechny možné důvody vedoucí k místním pravidlům, všechny do jednoho se mi je podařilo vyvrátit, nicméně závěr debaty byl jasný – no, na tom stejně nezáleží, friendy jsou zde zakázané, a basta! Ani jsem se pak neobtěžoval nadnést problematiku používání magnézia, které je zde rovněž zakázané, v důsledku všeobecně zažité „skutečnosti“, že magnézium narušuje pískovec.
Takže nyní, když jsme si vše vyjasnili, je čas naplánovat nějaké společné lezení. King se nabídl, že nám, mně a parťákovi Toddu Gordonovi, ukáže nějaké pěkné cesty a taky nám názorně předvede místní lezeckou techniku. Domluvili jsme se na příštím dni.
Zauzlené smyčky jsou v Adršpachu jediným legálním způsobem jištění
Ráno už King a jeho spolulezec Profesor trpělivě čekali, až vylezu za spacáku. Profesor je také student z Brna, postavou vyšší než King, šlachovitý, s vlasy spadajícími na ramena. Nosí kulaté brýle s drátěnou obroučkou, kterým vděčí za svoji přezdívku. Plán je jít na Klenbu, o které tvrdí, že je docela snadná a vhodná pro výuku zakládání smyček.
Zauzlené smyčky jsou v Adršpachu jediným legálním způsobem jištění. Od prvopočátku místního lezení se zde k zajištění používají krátké, zauzlované lanové smyčky, které se uzlem vloží do zužující se spáry a trhnutím směrem dolů zajistí. Používají se smyčky různých průměrů, aby se vešly do různě širokých spár, stejně jako sety kovových vklíněnců, které používají západní lezci spolu s friendy.
V první délce předvádí King svoji virtuózní schopnost smyčkování. King nepadá, takže není úplně jasné, jestli jsou smyčky opravdu pevně založeny. Nakonec se zajišťuje ve dvou velkých kruzích a dobírá mě. Mým úkolem je všechny smyčky zase vybrat, takže se učím smyčky zakládat tím, že je po Kingovi vybírám. Smyčky jsou vecpány v malých kapsách a spárkách a jdou ven velmi snadno, pouhým vytržením směrem vzhůru. Pokud jsou spáry souběžné, jsou jen vtěsnány dovnitř a zdá se nemožné, aby udržely padajícího lezce, byť menší postavy, jako je King. Mně se cesta zdála těžká, docela jsem se v ní vybál, takže jsem byl přesvědčen o tom, že King je buď vynikající lezec, který se nepotřebuje jistit, anebo umí spadnout tak zlehka, aby nevytrhl žádné ze založených jištění.
Další z mých omylů byl uveden na pravou míru na konci další délky. King ji lezl jen pomocí smyček s uzly, stejně jako to dělali místní prvolezci před více než 60 lety. Dřív jsem se domníval, že tento způsob jištění výstupu pouhým „zakládáním“, tedy umístěním jištění do zúžení spáry, byl vynalezen britskými lezci v padesátých letech. Do Ameriky se tento způsob jištění dostal až v sedmdesátých letech a začalo se mu přezdívat „čisté lezení“. Tento způsob jištění působí sice jako z dávného století, ale je nepochybně ekologický. Místní spáry působí neponičeně i po osmdesáti letech častého lezení. V porovnání s hluboce zjizvenými spárami v Yosemitské žule, z nichž se spousta změnila k nepoznání – dědictví po pouhých dvaceti letech lezení pomocí skob. Naštěstí byly skoby nahrazeny friendy, které pomohly devastaci spár v Americe takřka zastavit. Bohužel s tím ale neměla co dělat lidská předvídavost – naše spáry zachránil příznivý technologický vývoj.
Lana vypadají velmi často tak, jako by byla používána k uvázání mezka na pastvě
V jistém smyslu pasuje používání smyček k československému lezení výborně. Smyčky se dají různě upravovat, jsou vpravdě podomácku připravené a tvoří většinu výbavy českých lezců. Lezečky jsou dvojího typu, buď jsou z upravených kopaček (podlepených hladkou gumou), anebo z měkkých domácích bačkor, přesně z těch, ve kterých by gentleman po večeři usrkával svoji brandy. Každý z československých lezců má také podomácku zhotovený batoh, úvazek a oblečení. Lana vypadají velmi často tak, jako by byla používána k uvázání mezka na pastvě, a jsou ve velmi neobvyklých délkách. Profesorovo lano je na mnohých místech omotáno lepicí páskou. Tato skutečnost mě i Todda naprosto zděsila. Pro nás je lano posvátné a nesnese žádné kompromisy, ale Profesor o svém laně, které má z druhé ruky ze svého výletu do Alp, nemá pražádných pochybností. Alpy a ponechaný materiál v tamních cestách – smyčky, skoby, karabiny i lana, jsou vlastně častým zdrojem vybavení českých lezců. Ti bezpochyby vědí o degradačních účincích UV záření, ale zdá se, že se víc než na kvalitu materiálu soustředí na lidský faktor. „Lezec, který je psychicky silný, nepadá,“ říká mně King.
A když není tak silný...? Profesor mi popisuje názorný příklad lezce, který vylezl třicet metrů vysoko na štíhlou věž v Adršpachu. Měl založené vlastní jištění – smyčky. Těsně před cvaknutím kruhu čekal na lezce nejtěžší krok. K jeho smůle mu však v ten okamžik došly síly, bezpochyby ty psychické, a začal se třást. Třas sílil tak divoce, že nakonec spadl, vytrhal řadu smyček a zřítil se až na zem, na příkrý písečný svah. Místo aby bylo po něm, sjel dolů svahem a utrpěl pouze pár odřenin. „Už o hodinu později popíjel pivo,“ vesele dodává Profesor. Za takových okolností je mi jasné, že jestli je lano tejpované nebo ne, je úplně jedno.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se