Jako malý kluk jsem si každou neděli do nekonečna prohlížel malované dětské atlasy světa, stránku po stránce, světadíl po světadílu. Ke každé zemi byla přimalovaná místní zajímavost, kulturní tradice, přírodní úkaz nebo nějaké typické zvířátko či exotická vegetace. Československá socialistická republika se tam však nedala ani rozpoznat, protože byla malá a z jihojihovýchodu ji utlačoval maďarský guláš, z přímého západu bavorské pivo a ze severu pak polské knedlíky s vodkou, která by se snadno za slivovici zaměnit dala. Jako by nám v tom atlase z nedostatku místa pan malíř nepřiřadil žádnou identitu a všechny věci, na které bychom mohli být potenciálně hrdí, přidělil sousedům… Hajzl jeden!

Zato v Brazílii bylo místa dost. Z nekonečného amazonského pralesa na mě pokukovali a pokřikovali pestrobarevní papoušci s obřími zobáky, u pobřeží zas domorodci tancovali a vrtěli zadky do rytmu karnevalové samby, Pelé v modrých trenýrkách a žlutém triku pobíhal a žongloval balonem mezi kokosovými palmami, pod nimiž se válely krásně opálené Brazilky s Brazilčaty a pozorovaly pokérované rastamany surfující na obrovských vlnách průzračného oceánu. Prostě hustej ráj, všude barvy, muzika, smích, křik, tance, banány, sluníčko a fotbal.