K Tennessee Wall jsem se poprvé vydala na jaře 2014 a pak znovu na podzim. Během obzvlášť mrazivého podzimu v Red River Gorge v Kentucky jsem se totiž rozhodla opustit studené a blátivé parkoviště u pizzerie Miguel’s Pizza, které funguje zároveň jako tábořiště, a vyrazila jsem za teplejším počasím dál na jih. Na jihu je spousta náročných a těžkých cest a k většině z nich se z Chattanoogy dostaneš do třiceti minut. Tennessee Wall se nachází ve státním parku Prentice Cooper State Forest na Cumberlandské plošině, což je 725 kilometrů dlouhá jižní část Appalačské plošiny, která se táhne od Kentucky, k Georgii a Alabamě. V zimě jsou zde podmínky na lezení optimální.

Nejprve mě zaujala fotografie cesty Fists of Fury. V dubnu 2014, během prvního výjezdu k Tennessee Wall, jsem při listování průvodcem narazila na barevnou fotografii lezce v brutálním stropu. Nikdy předtím jsem žádnou stropní spáru neviděla, natož abych uvažovala o tom, že ji zkusím vylézt. Můj první, podzimní pokus se setkal s neúspěchem, ale stránku jsem si s přesvědčením, že se sem určitě vrátím, založila. K dalšímu pokusu o Fists of Fury jsem se dostala až za čtyři roky, ale po celou tu dobu se myšlenka na přísnou stropní spáru schovávala někde v koutku mé mysli. Později jsem se dozvěděla, že jde o jednu ze tří cest, které dohromady tvoří tzv. Trojkorunu Tennessee (Tennessee Triple Crown). Tuto trilogii stropních spár jako první přelezli Rob Robinson a Steve Goinse, v letech 1985 a 1986. Nejdelší cestou ze série je Celestial Mechanics, nejtěžší Hands Across America, kterou tvoří tři převisy. Celou trilogii se zatím podařilo vylézt jen hrstce vyvolených, a pokud je mi známo, žádná žena mezi nimi není.

Na Tennessee Wall jsem se vrátila v lednu 2018. Do Chattanoogy jsme přijeli ze severovýchodu, v patách nám však bylo deštivé počasí a času tedy nebylo nazbyt. Toho roku byla zima na jihu mimořádně studená. Stěny i spáry Tennessee Wall pokrýval led a přelez Fists of Fury během zimních měsíců se zdál být naprosto nemožný. Spodek převisu byl zcela pokrytý vrstvou ledu a dolů navíc viselo několik středně velkých rampouchů. S tehdejším partnerem jsme si od kamaráda na měsíc pronajali malý pokoj s gaučem, což nás zachránilo před polárními mrazivými nocemi na parkovišti pod T-Wall. Z těch třiceti dnů jsem lezla jen deset, z nichž polovinu jsem věnovala výhradně cestě Fists of Fury. Zbylý čas jsem trávila prací a obnovováním starých a navazováním nových přátelství. Občas jsme se menší partou sešli na skleničku v baru v centru města. V některých barech na jihovýchodě se tenkrát ještě smělo kouřit, takže jsme si zážitky z lezení často sdělovali za všudypřítomného cinkotu panáků skrz clonu hustého dýmu. Čím pozdější hodina, tím více whiskey proteklo a tím víc jsme se smáli našim nesouvislým blábolům o lezení a smyslu existence. Zdá se mi, že na jihu lezce vždycky vítají s otevřenou náručí. Přestože jsem se sem vrátila po velmi dlouhé době, zdejší lezci mě do své pestré party přijali velmi srdečně.