Když jsem se pak zase vrátil domů, došlo brzy i v mých vnějších poměrech k výrazné změně a já jsem na rok odešel do Berlína. Bylo to období plné práce, velice úspěšné pro celý můj profesní život, vedle toho ale také dosti divoké; jakási druhá fáze Bouře a vzdoru. Jinak ovšem ani v této době nemohla chybět změna, a tak mě příští Vánoce zastihly opět v horách, a sice potřetí ve Vysokých Tatrách.

Bylo to svým způsobem krotké opakování cesty do Engadinu, jež teprve v závěru nabylo opět divočejších podob. Nejprve jsem chtěl prožít vzpomínku na staré dobré tatranské časy a vydal se na téměř celý týden na Štrbské pleso ke svému hajnému, který mě přivítal velmi pohostinně. Dokonce se mi postaral o pokoj ve vile, který krátce předtím obýval arcivévoda lovící kamzíky. Postel ovšem nebyla už zcela svěží, nicméně přesto pořád lepší než ta, jež mi byla svého času nabídnuta v Neumarktu. Také jsem přece jen dovedl ocenit tu čest, zdržovat se v bydle arcivévodském, zejména poté, co mi bylo po pozdější dohodě s majitelem servírováno několik lahví ohnivého maďarského vína. Den co den jsem tedy vycházel do nádherných zasněžených lesů, vylezl na Patrii, Baštu i Ostrvu, navštívil Popradské pleso se spálenou ruinou Majláthovy chaty, číhal na početné kamzíky, kteří se jednou dokonce nechali vyfotografovat aparátem na stativu (zatímco můj arcivévoda nesložil ani jednoho) a užíval nádherných výhledů na zimní horskou krajinu. Jednu takovou podivuhodnou přírodní podívanou bych tu rád zmínil. Jednoho velmi časného rána jsem měl za sebou již dosti dlouhé stoupání. Začalo se rozednívat, hvězdy bledly a klesající mlhy vytvořily nad nížinou husté oblačné moře, nad nímž se mocně tyčily ledové hory. Zamrzlá krajina se pomalu probouzela. Byla to chvíle očekávání. Pak náhle prorazily to moře mraků pode mnou rudé pruhy a rozdělily mlhu. Nejprve jsem myslel, že je to odraz slunce, ale pak mi došlo, že je to ohnivá koule sama, která vychází pod horizontem mraků. Východ slunce hluboko dole! Jak vysoko si tu člověk připadal, v tom ledovém zimním světě!

Také bych rád zmínil znamenité večery v osamělé vile pod mohutnými zasněženými jedlemi, které zejména o Vánocích poskytovaly tolik podnětů k myšlenkám všeho druhu, stejně jako k hloubavé introspekci.

Pojednou se pak stará energie opět prodrala na povrch a touha ve mně procitla. Odešel jsem do Smokovce, vyhledal Horvaye a ve dvou po sobě následujících dnech jsme vystoupili na Lomnický štít a Ľadový štít (2634 resp. 2630 metrů), v obou případech první zimní výstupy, které si vyžádaly nemalé úsilí.

Na Lomnickém štítu jsme se nejprve poměrně snadno dostali na jižní hřeben, pak nás ale čekalo vážné lezení, jehož jsme se mohli odvážit jen díky vzájemné důvěře v naši spolehlivost, za které jsme ale byli odměněni nádherným výhledem. Na Ľadovém štítu to bylo jiné. Tam se zdálo, že se proti nám všechno spiklo: hluboký, měkký sníh, strašná vánice, která často úplně zatemnila oblohu, a ty nejtěžší, zledovatělé skály. Na závěr ještě překonání zaledněného „Kamenného koně“ v nejúžasnější zimní bouři a vířícím sněhu. Potřebovali jsme dobrou hodinu, abychom obkročmo překonali tento asi 100 stop dlouhý úsek, hluboko zasněžený skalní hřeben s hroty a zářezy. Ale nevzdali jsme se, i když jsme na vrcholu v tom příšerném nečasu stěží mohli otevřít oči a uvidět ruku před vlastním obličejem. Zavile a s napůl zmrzlými končetinami jsme se pak zase probojovali zpět a na závěr si ještě užili vzrušující skluz, který zase jednou skončil lépe, než jsme zasluhovali. A přece to byla pěkná túra, i když jsme neviděli nic než zuřící vánici, letící mlhy, strašidelné skalní útvary a vířící masy sněhu. Také v horách má hrdinství svou vlastní přitažlivost a má často větší hodnotu než ta nejpoutavější romantika.

Po příznivé odezvě na překlad popisu druhé Wundtovy návštěvy Tater jsme do tohoto čísla přidali ještě popis jeho třetí tatranské cesty. I ten zde ale končí.

Závěrem je třeba jen připomenout, že tím ani zdaleka není vyčerpán obsah knihy Já a hory. Její větší část je věnována Alpám, kde mezi Wundtovy největší výkony patřily první zimní výstupy na Cima Grande a Cima Piccola v roce 1892. Za zmínku stojí také Wundtova pionýrská činnost na poli horské a horolezecké fotografie, která byla za jeho časů skutečně v plenkách; i o ní ve své knize vypráví.

Kdo chce, může hledat a číst dál – celá kniha je volně dostupná na internetu. Ovšem pouze v němčině.

Překlad: Tomáš Mls
Kresba: Ján Vrabec, Petr Prachtel