191
premium
Příběhy
2021 / 191
zpět na články

Jak se rodí bouldrová oblast

Vydáno: 13. 2. 2021
Ondra Šnopl
Ondra Šnopl

Blok 1

Ještě když jsem chodil na základní školu – tuším, že do osmé, nebo deváté třídy – a náš letopočet se zrovna přehoupl přes druhou tisícovku, poprvé jsem si všiml shluku kamenů v okrajové části Liberce zvané Vesec. Tenkrát jsem o nějakém boulderingu neměl ani páru. Z Rockstars jsem ale věděl, že kdesi žije člověk s ukrutnou silou a ten ví, co to ten bouldering je. Jmenoval se John Gill.

John Gill je považován za otce moderního lezení a boulderingu. Tento Američan, profesí původně matematik, nebyl první, kdo po kamenech lezl. Rozhodně ale jako první tuto nově vznikající disciplínu popularizoval. Již před ním přelézali první bouldry ve Fontainebleau francouzští lezci, a to až do obtížnosti 7A. John však velmi svědomitě rozvíjel svou fyzickou i psychickou stránku a posouval tak limity lezení. Velmi dobrou průpravu z gymnastiky aplikoval právě do lezení a dynamickými pohyby boural zaběhlá lezecká dogmata. Právě on přinesl z gymnastiky do moderního lezení magnézium. První zkušenost s lezením získal v roce 1953 při návštěvě Fort Mountain v Severní Georgii. V polovině padesátých let minulého století se začal specializovat na kratší, velmi obtížné a intenzivní cesty a při jejich přelezech neustále posouval hranice schopností lidského těla. V roce 1958, během studií na University of Chicago, mu kamarád vyprávěl o Hermannu Buhlovi, který dokázal udělat shyb na jednom prstu. John tento pohyb začal trénovat a zanedlouho ho bez problémů zvládal, stejně jako váhu ve visu na jedné ruce. Vymýšlel a rozvíjel další tréninkové metody, které inspirovaly i ostatní. Lezení se tak začalo ubírat novým směrem. Koncem padesátých let přelezl bouldry, které jsou dnes hodnoceny obtížností 7B+ a dokonce i 7C. V roce 1961 čistě přelezl dvanáctimetrový highball Thimble za 5.12a. Na další opakování se čekalo více než dvacet let. Jako teenager jsem pod „Náprstkem” stál a to, že ho John vylezl bez moderních lezeckých bot, bouldermatek a dalších vymožeností dnešní doby, nejsem dodnes schopný pochopit.

Při prvním seznamování se s veseckými kameny jsem také neměl bouldermatku. Na žulu jsem byl trochu zvyklý z centrálních Jizerek, ale i tak mi ta vesecká ožírala ruce až po lokty. Nečekaly tam na mě žádné označené směry, jen hnědo šedé kameny porůstající zeleným mechem a bílými lišejníky, které jako v pralese obklopovalo mohutné kapradí. Některé byly i trochu zapadlé a skryté pod nánosem jehličí. Později jsem bouldrování na nějakou dobu opustil a věnoval se spíš lezení na laně. Jenže… Ono to bouldrování má něco do sebe. Na menších šutrech se mi dařilo trénovat kroky, které bych na laně jen tak neudělal. V klidu jsem zkoušel balanc na plotnách kousek nad zemí nebo dokonce i skoky.

Další a už častější návštěvy následovaly na střední. Vše vygradovalo koupí první bouldermatky. To byl zázrak! Nebolely tě paty, když jsi špatně spadnul, ani sis nevyrazil dech, když se s tebou zrovna ulomil krystal. A navíc se na ní skvěle leželo, klidně i hodinku. Na nic nemyslet, pozorovat tiše plující oblaka nebo se dívat do korun stromů a přemýšlet o jejich tajemstvích. Bydlel jsem na druhé straně Liberce, a proto jsem bouldermatku musel často převážet autobusem nebo na kole. Někdy jsem si připadal jako papírový drak vydaný napospas poryvům větru. Dokážu si i představit tváře kolem jedoucích řidičů, kteří nejspíš nechápavě kroutili hlavami nad takovým podivným účastníkem provozu.

Blok 2

Jednou jsme vyrazili bouldrovat s mým kamarádem Daliborem, se kterým jsem začínal lézt. Při popolézání po kamenech se nám začala do hlav vkrádat myšlenka: co kdybychom tomu dali nějaký řád? Tou dobou bylo už několik velkých bouldrových oblastí v České republice zmapovaných – Bor, Ostaš, Petrohrad, Sněžník, Loučovice a další. V okolí Liberce něco takového bohužel chybělo. Co kdybychom ty bouldry označili a oklasifikovali? Začali jsme tedy systematicky přelézat nové směry, kreslit šipky a zaznamenávat jednotlivé obtížnosti. O prázdninách po devítce, před nástupem na střední, jsme s Daliborem procestovali USA z východního pobřeží na západní a navštívili i proslulý Camp 4 v Yosemitech. Zjistili jsme, že na samotné bouldry tam mají speciálního průvodce! (Tenhle starý bouldrový průvodce mi stále leží doma mezi horolezeckými knihami.) A tak získala naše vize pro Vesec jasné obrysy: uděláme „Vesecké bouldrové Yosemity“! 

Bouldry jsme navštěvovali poměrně často, a tak nám nemohlo uniknout, že na nich přibývaly šipky, které nepocházely z naší dílny. Usilovně jsem pátral, kdo nám to fušuje do projektu, až jsem se dopátral. Vzniklo nové lezecké přátelství trvající už mnoho let a vlastně tak i odstartovala tvorba průvodce. Honza se stal naším parťákem, velkým dříčem nejen za počítačem, ale i s ocelovým kartáčem. A pomalu, ale jistě vznikala bouldrová oblast. Abych to uvedl na pravou míru – před námi sem už chodili trénovat liberečtí lezci, ale my jsme do Vesce vnesli řád, značili jsme, přelézali staré i nové směry (které ostatně tvořily většinu), dělali jsme sit starty… Ale hlavně jsme čistili a čistili a čistili. Kdo nezažil, nepochopí. Kartáče jsme kupovali v železářství Na Letné. Myslím, že jim díky nám slušně narostla tržba. Dokonce jsme uvažovali nad tím, že by nás snad mohli kartáči sponzorovat. Ještě dnes si při pohledu na ocelový kartáč vzpomenu na hodiny, týdny, ba dokonce měsíce čistění. Literatura popisuje různé fobie – z pavouků, hadů, z výšek. Já ji mám z ocelových kartáčů.

Celý článek vidí pouze předplatitelé

Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.

Vyřídit předplatné přihlásit se
© 2021 JTM climb s.r.o. | firla.eu