188
premium
Příběhy
2020 / 188
zpět na články

Před revolucí, bez friendů

Vydáno: 7. 8. 2020
Brian Povolny
Brian Povolny

Blok 1

Lezení v československém pískovcovém ráji

České pivo, konzumované večer po celodenním lezení po litrech, vydatně podporuje gradaci příběhů, vyprávěných na terase adršpašského hotelu.

Psal se rok 1988, když Pepa Pávek dobýval a posléze sólo výstupem úspěšně zdolal vrchol Pik Komunismu v pohoří Pamír. Shodou příznivých okolností se v základním táboře potkal se skupinou amerických horolezců ze Seattlu a během debaty se dozvěděl, že kamarád jedné ze členek americké skupiny, jistý Brian Povolny, navíc lezec, by chtěl navštívit Československo, zemi svých předků. Pepa ochotně poskytl kontakt pro případ, že by tahle nepravděpodobná návštěva měla vyjít. Předal tedy svoji adresu a pro jistotu i telefonní číslo na Václava, který v té době pracoval ve státním podniku Metra Blansko a který byl tedy dosažitelný i telefonem. Pro mladší generaci připomínám, že v roce 1988 nebylo příliš běžné mít telefon doma. A už vůbec ne ve svobodárně, kde Václav pobýval.

I stalo se. A dnes je z toho veselá historka, kterak Brian volá do Metry a žádá si k telefonu jistého „Mistr Váklov Kejdlek“. Spojovatelka si dlouho nevěděla rady a jen pánbůh ví, proč ihned nezavěsila, když do podniku s utajenou vojenskou výrobou během tuhého, byť již tou dobou se rozvolňujícího socialismu volá soudruh občan z USA. Dá se považovat za zázrak, že se mezi třemi tisíci tehdejších zaměstnanců Metry našel ten správný inženýr Václav Kadlec, že došel k telefonu, na jehož konci dlouhé minuty stále trpělivě vyčkával Brian, a že hovor nebyl přerušen nebo minimálně odposlechnut.

Václav se během rozhovoru dozvěděl, že Brian a jeho kamarád Todd Gordon, taktéž lezec, přiletí v červnu do Holandska a mají v plánu během lezeckého tripu Evropou navštívit na týden i Československo. Brian se ptal, zda by tedy Václav s Pepou byli tak ochotní a provedli je místními oblastmi. Pamětníci si dovedou představit, jaká že to byla událost, hostit v ČSSR dva Američany! Obzvláště pro toho, kdo už mnoho let sní o cestě do USA a zatím neúspěšně žádá o výjezdní doložku.

To, že se všichni čtyři potkali, bylo zázrakem číslo dvě! Svoji cestu začali v Praze, kde již Brian po guláši a pivu zřetelně pociťoval svoje slovanské kořeny, pokračovali pak do Brna a Blanska, lezli v Moravském krasu na Rorejsech a ve Sloupu, na Vysočině na Čtyřech palicích a Drátníku a pak se přesunuli do Ádru a do věží skalního města.

Zanedlouho se stal zázrak číslo tři. Padly komunistické vlády v Evropě a nám se otevřel svět. A tobě, milý čtenáři, se nyní otevírá povídání, jak to tehdy, očima mladého amerického lezce, vypadalo v Adršpachu, v srpnu roku 1989, a jak se v očích stejného pozorovatele měnila, či spíše neměnila mentalita mladých Čechoslováků... zatím.

Blok 2

Je 21. srpna 1989 a dnes neslyším obvyklé kecy o smělosti mladých lezců. Dnes je výročí sovětské okupace Československa. Když toho dne v roce 1968 vjely ruské tanky do Prahy, bylo rázem po pražském jaru a krátce poté se v celé zemi objevily na zdech obrazy s přísným výrazem Gustáva Husáka. Toho večera drželi lezci smutek za násilné události, které jim vzaly budoucnost. Nejstaršímu z Čechoslováků kolem mě je 23 let, ale navzdory tomu všichni hovoří se zanícením, jako by byli přímými svědky tehdejších událostí. Jejich drzá upřímnost uprostřed komunistického státu mě udivuje. V jednom okamžiku všichni ve shodě tvrdí, že komunisti jsou koně, po další rundě piv se komunisti mění v prasata. Jeden lezec tvrdí, že nejlepší využití místní měny, tedy té papírové, je na toaletě. Dlouhovlasý student, sedící vedle mě, líčí anglicky své osobní zkušenosti s komunistickou represí. Domnívá se, že jako Američan s ním budu sympatizovat.

„Jezdím na skejtu a byl jsem v Londýně na závodech. Dali nám na cestu jenom jednu libru na den, nemohl jsem si za to koupit ani dost jídla. Ostatní měli super výbavu, my jsme bez sponzorů nemohli soupeřům konkurovat, ale co, stejně musím letos nastoupit na vojnu.“

Je zahořklý víc než jeho vrstevníci, a navíc teď čelí nevyhnutelným povinnostem.

„V Londýně jsem viděl stánky plné novin a časopisů, bylo jich tolik! Po návratu zpět jsem si uvědomil, jak falešné jsou noviny u nás,“ vykládá a zvyšuje hlas, „proč mně moje vláda lže? Musím to prokázat, udělám to, jednou to udělám!“

Cítím se jako voyeur, sledující výlev nepředvídatelného osobního zármutku. Jsem tady jediný cizinec a nejsem moc ochotný připíjet si pokaždé, když na mě vyhrnou své nářky, které mě mají dojmout, ale tady s tím skejťákem pozvedám sklenici k přípitku na svobodu.

 

Dát podlahu je v Adršpachu asi běžná událost

 

Sedí tu také jedna mladá žena, vypadá poněkud sklesle. Ptám se na ni skejťáka a ten odpovídá, že její kluk dnes spadl, dal podlahu a zlomil si obratel. Je v nemocnici, a navzdory tomu, že mu doktoři dávají slušnou prognózu, mladá žena se nemůže vzpamatovat z toho, že přistál na zemi hned vedle ní, zatímco ona stále pevně držela jistící lano. Ostatní lezci, sedící kolem nás, o nehodě věděli, ale nezdálo se, že by je nějak obzvláště zasáhla.

Dát podlahu je všude na světě považováno za opravdovou pohromu, ale tady v Adršpachu je to asi běžná událost, která si nezasluhuje nijak zvláštní pozornost.

Skály v Adršpachu a blízkých Teplicích jsou zajímavé příklady toho, jaké prazvláštní útvary může vytvořit eroze z měkkého pískovce. Štíhlé věže, zvané skalní města, jsou roztroušeny v československém jedlovém lese jako shluky mrakodrapů, tyčících se nad zeleným lesním smogem. V některých místech voda vytvořila 60 metrů hluboké kaňony, jejichž stěny jsou od sebe vzdáleny pouhých 3 až 5 metrů. A všude tady v tom bludišti stěn a věží jsou lezecké cesty. Všimneš si jich, i když nejsi lezec, protože obrovské, jakoby námořní kruhy visí ze železných dříků na všech stěnách. Tedy pozor, zde je třeba být obezřetný, kruhy, připomínající velká kovová klepadla na vratech, se totiž zdají být úplně všude, ale když pak lezeš, velmi brzy si uvědomíš, že kruhů není vůbec mnoho. A už vůbec nejsou tam, kde bys je potřeboval, když se lezecky necítíš zrovna úplně v pohodě. Většina z nich je navíc desítky let stará a vypovídá tak o české lezecké historii a tradici.

 

První adršpašští lezci měli k dispozici jen smělost, odvahu, vášeň a důvěrné souznění s šedými monolity

 

České pískovcové lezení je odnoží lezecké tradice v německém Sasku, které leží na hranici mezi Československem a Východním Německem. Od počátku století zde byly extrémně těžké cesty velmi běžné. Já jsem se jako mladý americký lezec domníval, že první 5.11 byly v Americe vylezeny na konci šedesátých let, ovšem cesty stejné obtížnosti existovaly v Sasku již od roku 1920.

Ještě více zarážející je skutečnost, že v době, kdy tu byly tyto těžké cesty vylezeny, lezci neměli k dispozici žádné moderní pomůcky, jako jsou dynamická lana, nýty z vysokopevnostní oceli nebo nedej bože friendy. Lézt tyto výzvy v Adršpachu na konopném laně znamenalo být věci a osudu plně odevzdán. Takže z toho soudím, že první českoslovenští lezci museli být opravdu mimořádně zdatní a sebevědomí. Vybrat si neobyčejně těžkou cestu a cílevědomě se připravovat k jejímu přelezu, to je styl, který byl na Západě „objeven“ teprve nedávno. Nezbytností k takovému vysokostandardnímu lezeckému výkonu jsou dnes lezečky s lepičkou, magnézium, které vsakuje námahu (nebo strach), vyvolanou potícími se dlaněmi, a vědecky ověřené tréninkové metody. Místo toho měli první adršpašští lezci na pomoc pouze smělost, odvahu, vášeň a důvěrné souznění s šedými impozantními monolity, které se odhodlali zlézt.

Celý článek vidí pouze předplatitelé

Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.

Vyřídit předplatné přihlásit se
© 2021 JTM climb s.r.o. | firla.eu