Mini expedice Marcina „Yetiho“ Tomaszewskieho a Paweła Hałdaśe do Grónska, která měla v plánu během kalendářní zimy vylézt novou bigwallovou cestu, začala hned po příletu úplnou změnou plánů. Ledová pokrývka ve fjordech kolem ostrova Storoen ze strany od Uummannaq nebyla díky teplé vodě proudící z Baffinova moře kompaktní a nebylo tedy možné zvládnout logistiku přesunu pod předem vybrané stěny. Místní průvodce striktně doporučil se v této oblasti nepohybovat. Proto se hned druhý den po příletu vrtulníkem vydali Marcin a Paweł s pomocí místních Inuitů na průzkum do neznáma, hluboko do nitra fjordů.

Už při rozhovorech s místními se dozvěděli o mohutné skalní stěně, kterou z dálky viděli Inuité během svých loveckých výprav. Marcin a Paweł ji chtěli vidět zblízka a nestačili se divit. Během jediného dne průzkumu na sněžných skútrech objevili doslova lezecké Eldorádo se spoustou zajímavých skalních masivů, ale především nádhernou exponovanou skalní stěnu širokou zhruba šest kilometrů a s neodhadnutelnou výškou. V tichosti padlo rozhodnutí, že to je ta vyvolená, že zrovna tenhle zmrzlý kus skály si zamilovali.

Hned na začátku si jasně vysnili linii výstupu a té se nechtěli vzdát za žádnou cenu, a proto zvolili raději pomalejší postup, kdy prioritou číslo jedna bylo vyhnout se omrzlinám, neboť každý den se pohybovala na úplné hranici omrznutí prstů jak na nohách, tak na rukou – neustále jim bělaly a ztráceli v nich cit.

18. února se definitivně přestěhovali do stěny a bivak situovali co nejvýše to bylo možné, aby byl chráněn před pádem kamenů. Chlad byl jejich neustálý nepřítel, ale stále se pomalu tlačili nahoru. Stále zahřívaní prstů se stalo nutnou rutinou, na to musel být čas vždycky.

Po absolvování té nejtěžší délky je čekal poslední den, než měla přijít avizovaná vichřice o rychlosti 110 km/h. Po přelezení dvou dlouhých a exponovaných délek za A1/C1 se konečně ocitli na hraně stěny a po několika dalších desítkách metrů i na samotném vrcholu. Pod nimi, 700 metrů hluboko byly vidět uvězněné ledové kry v zamrzlém fjordu a jim se okamžitě vybavila legendární norská loď „Fram“ užívaná k polárním výpravám na přelomu 19. a 20. století. Název nové cesty byl okamžitě na světě.

Po slanění k bivaku se okamžitě začali připravovat k dalšímu sestupu, protože s příchodem vichřice bylo hlášeno také výrazné oteplení, které je mohlo na místě uvěznit v ledové pasti na mnoho dní. Po příchodu do tábora je už čekal inuitský průvodce a hned se začali přesouvat, protože jejich stany už stáli v tající ledové drti. Stihli vše doslova za minutu 12, hodinu po příjezdu do vesnice Uummannaq se fjordská cesta uzavřela, led popraskal a začal se měnit v hustou polévku. Večer pak udeřil vítr svou plnou silou. Jen těžko si představit, co by se dělo, kdyby to nestihli. Měli prostě štěstí.

Nad rozmrzajícím fjordem, ve skalní stěně Oqatssut (místní název), zanechali Marcin „Yeti” Tomaszewski a Paweł Hałdaś cestu Fram v obtížnosti M5, A3, C2, VI, 700 m (17 délek), která se stala prvním prvovýstupem v Grónsku, který byl vylezen v období kalendářní zimy. Poláci to prostě v té zimě umí.

Podle: wspinanie.pl