„Jsem si jist, že jsem částečně pokazil alpinismus a tento pocit mě bolí. Ovšem pocit, který zažívám ve strmých stěnách a pilířích je neodolatelný. Za každou cenu musím dosáhnout vrcholu, bez toho nemohu žít. I tehdy, kdy celou cestu zdolávám pomocí různých umělých pomůcek, čerpám ten příjemný pocit bytí mezi nebem a zemí! To je moje choroba.“
Emilio Comici

Dne 17. srpna 2001. Nepamatuji si přesně, co jsem ten den dělal, nicméně zpráva o smrti Vlada Tatarky mnou hluboce otřásla. V tento nešťastný den Vlado se svou dcerou zdolával čtyři cesty v okolí Popradského plesa, cesty vytyčené Arno Puškášem, který ironií osudu zemřel o pouhé dva měsíce dříve.

Nová éra

Ve dvacátých letech minulého století, v období mezi světovými válkami, bylo dobývání Tater zcela jistě obdobím polské dominance. Świerz, Stanisławski, Birkenmajer, Motyka, Orłowski a mnoho dalších si podmaňovali Tatry na obou stranách hranice. Po rozpadu Rakousko-Uherska, české a slovenské lezení v Tatrách slavilo teprve první krůčky a v prvních dvou dekádách zdaleka nedosahovalo úrovně tehdejších elit. V průběhu 2. světové války mělo pochopitelně jen několik jednotlivců možnost pokoušet se v této oblasti vyvíjet nějaké úsilí. Jak uvádí Witold Henryk Paryski, vytyčení přímé severní cesty na vrchol Žlté steny, které se v roce 1943 podařilo dvojici Slávo Cagašík a Štefan Česle je symbolickým momentem srovnání úrovně horolezectví na obou stranách Tater. Právě v tomto období vznikají nejskvělejší prvovýstupy, jejichž autory byli Czeslaw Łapiński a Kazimierz Paszucha, například horní částí severovýchodní stěny Mnicha (1942), vnitřní stěnou Kazateľnice Mengusovskej (1942), východní stěnou Mniszka (1943) a nakonec cesta vedoucí velkým komínem protínající střed Galérie Ganku (1944). Všechny tyto cesty byly zdolány díky využití jištění k postupu. Právě takto se započala tatranská éra hákování.

Jak se Kakáš stal chatařem

Kdo byl nejslavnějším slovenským dobyvatelem Tater v dějinách? Není čas na velké průzkumy, nicméně velká část by bez přemýšlení odpověděla, že Arno Puškáš. „Kakáš“, jak ho nazývali přátelé, se narodil v roce 1925 v Košicích. V mládí intenzivně sportoval, věnoval se hlavně lehké atletice a plavání, ve kterých v rámci Mistrovství Maďarska dosahoval dokonce velmi dobrých výsledků. O hory v té době nejevil zájem. Do Tater poprvé zamířit těsně po válce v roce 1945. Jeho zálibu v horolezectví v něm údajně vzkřísil Cagašík, který, ačkoliv jen o trochu starší, už proslul výstupem na Žltú stenu. Se svým přítelem Júliusem Andrášim se v roce 1946 přestěhovali do Tater, a v krátké době se Arno stal zprvu pomocníkem a časem i chatařem na Chatě pod Rysmi.

V tomto období patřila většina horských chat na jižní straně Tater Klubu slovenských turistů a lyžařů (KSTL). Všechny formy soukromého vlastnictví byly potírány a chatař byl zaměstnancem, nikoliv, jak je tomu dnes, nájemcem. Po letech Puškáš vzpomínal, jak dosažení této pracovní pozice nebylo vůbec jednoduché. Z pozice Klubu, chaty řídil Gustáv Nedobrý, který neměl zrovna ve zvyku najímat kohokoliv. Zájemce, v průběhu kvalifikačního pohovoru, musel složit zkoušku z topografie té části Tater, ve které se chata nacházela. Tyto znalosti byly nutné v situaci, kdy po 2. světové válce prakticky absentovalo československé záchranářství. Právě chataři byli ti, na kterých spočívala zodpovědnost za organizaci záchranných akcí, a tedy znalosti topografie dané oblasti byl nutností. Pro Arna to byla tehdy teprve druhá sezóna v Tatrách, nicméně ve zkoušce bez větších problémů uspěl a strávil na Chatě pod Rysmi dalších pět letních sezón.