
Puškášove rondo

Blok 1
„Jsem si jist, že jsem částečně pokazil alpinismus a tento pocit mě bolí. Ovšem pocit, který zažívám ve strmých stěnách a pilířích je neodolatelný. Za každou cenu musím dosáhnout vrcholu, bez toho nemohu žít. I tehdy, kdy celou cestu zdolávám pomocí různých umělých pomůcek, čerpám ten příjemný pocit bytí mezi nebem a zemí! To je moje choroba.“
Emilio Comici
Dne 17. srpna 2001. Nepamatuji si přesně, co jsem ten den dělal, nicméně zpráva o smrti Vlada Tatarky mnou hluboce otřásla. V tento nešťastný den Vlado se svou dcerou zdolával čtyři cesty v okolí Popradského plesa, cesty vytyčené Arno Puškášem, který ironií osudu zemřel o pouhé dva měsíce dříve.
Nová éra
Ve dvacátých letech minulého století, v období mezi světovými válkami, bylo dobývání Tater zcela jistě obdobím polské dominance. Świerz, Stanisławski, Birkenmajer, Motyka, Orłowski a mnoho dalších si podmaňovali Tatry na obou stranách hranice. Po rozpadu Rakousko-Uherska, české a slovenské lezení v Tatrách slavilo teprve první krůčky a v prvních dvou dekádách zdaleka nedosahovalo úrovně tehdejších elit. V průběhu 2. světové války mělo pochopitelně jen několik jednotlivců možnost pokoušet se v této oblasti vyvíjet nějaké úsilí. Jak uvádí Witold Henryk Paryski, vytyčení přímé severní cesty na vrchol Žlté steny, které se v roce 1943 podařilo dvojici Slávo Cagašík a Štefan Česle je symbolickým momentem srovnání úrovně horolezectví na obou stranách Tater. Právě v tomto období vznikají nejskvělejší prvovýstupy, jejichž autory byli Czeslaw Łapiński a Kazimierz Paszucha, například horní částí severovýchodní stěny Mnicha (1942), vnitřní stěnou Kazateľnice Mengusovskej (1942), východní stěnou Mniszka (1943) a nakonec cesta vedoucí velkým komínem protínající střed Galérie Ganku (1944). Všechny tyto cesty byly zdolány díky využití jištění k postupu. Právě takto se započala tatranská éra hákování.
Jak se Kakáš stal chatařem
Kdo byl nejslavnějším slovenským dobyvatelem Tater v dějinách? Není čas na velké průzkumy, nicméně velká část by bez přemýšlení odpověděla, že Arno Puškáš. „Kakáš“, jak ho nazývali přátelé, se narodil v roce 1925 v Košicích. V mládí intenzivně sportoval, věnoval se hlavně lehké atletice a plavání, ve kterých v rámci Mistrovství Maďarska dosahoval dokonce velmi dobrých výsledků. O hory v té době nejevil zájem. Do Tater poprvé zamířit těsně po válce v roce 1945. Jeho zálibu v horolezectví v něm údajně vzkřísil Cagašík, který, ačkoliv jen o trochu starší, už proslul výstupem na Žltú stenu. Se svým přítelem Júliusem Andrášim se v roce 1946 přestěhovali do Tater, a v krátké době se Arno stal zprvu pomocníkem a časem i chatařem na Chatě pod Rysmi.
V tomto období patřila většina horských chat na jižní straně Tater Klubu slovenských turistů a lyžařů (KSTL). Všechny formy soukromého vlastnictví byly potírány a chatař byl zaměstnancem, nikoliv, jak je tomu dnes, nájemcem. Po letech Puškáš vzpomínal, jak dosažení této pracovní pozice nebylo vůbec jednoduché. Z pozice Klubu, chaty řídil Gustáv Nedobrý, který neměl zrovna ve zvyku najímat kohokoliv. Zájemce, v průběhu kvalifikačního pohovoru, musel složit zkoušku z topografie té části Tater, ve které se chata nacházela. Tyto znalosti byly nutné v situaci, kdy po 2. světové válce prakticky absentovalo československé záchranářství. Právě chataři byli ti, na kterých spočívala zodpovědnost za organizaci záchranných akcí, a tedy znalosti topografie dané oblasti byl nutností. Pro Arna to byla tehdy teprve druhá sezóna v Tatrách, nicméně ve zkoušce bez větších problémů uspěl a strávil na Chatě pod Rysmi dalších pět letních sezón.
První nová cesta
Seznam prvovýstupů, kterých je Puškáš autorem, má více než dvě stě položek. Asi polovinu z nich tvoří prvovýstupy zimní. Avšak jen málokdo ví, která z těchto cest byla skutečně první.
Vše se událo na konci srpna roku 1946, kdy Arno, který tehdy pracoval na chatě pod Rysmi, se spolu s Valerií Kovárovou vydal na nedalekou Voliu vežu. Jižní stěna byla z dnešního pohledu zcela neprozkoumaná, protože v ní existovaly pouze tři cesty, a to od Świerza, Stanisławského a Štáflové. Po zdolání první, přišel čas na druhou, trochu obtížnější. Vede pravou částí ploten a komínem vedoucím do sedla na jihozápadním pilíři. Sedla však nedosahuje, protože ve dvou třetinách se stáčí šikmo vpravo ve směru žebra a cesty Świerza. K tomuto místu se pojí mnoho otázek. Právě zde Arno opustil Stanisławského cestu a zamířil přímo nahoru komínem. Otázkou zůstává, proč to udělal. Byla přímá cesta jeho hlavním plánem? Nebo se tento záměr zrodil až na místě, když uviděl unikátní skalní tunel? Možná, že nic takového neplánoval, ale jak to tak někdy bývá, šel přímo nahoru omylem? Bohužel nevíme. Neznáme rovněž ani důvody, proč takovýto výstup nezvolil sám Stanisławski, když po letech Puškáš dokázal, že cesta byla ve schopnostech prvních dobyvatel této stěny. Jde o velmi ojedinělý případ, protože předváleční mistři málokdy utíkali z komína.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se