Nico Favresse, mytický Belgičan žijící ve Francii, je většinou spojován s bigwallovým lezením a hraním na kytaru po boku svého parťáka Seana Villanueva O’Driscoll. Nikdo však netuší, že právě on jako jeden z prvních začal lozit psicobloc, a to v době, kdy touto lezeckou aktivitou proslavený Chris Sharma začínal tak akorát kouřit jointy na kalifornských boulderech a o nějakém lezení nad vodou bez lana v té době neměl ani páru.

Nico své mořeplavecké a lezecké začátky popisuje takto: „Když mi bylo šest let, můj otec bez jakékoliv námořnické zkušenosti či znalosti koupil jednadvacetistopou plachetnici. Po třech dnech praktikování navigace na uzavřeném moři okolo Holandska převezl loď do Itálie a společně s mými dvěma bratry, mámou, psem, kytarou a windsurfem jsme se pokusili přeplout Středozemní moře, až na vysněnou Korsiku. Táta neměl o bezpečnosti ani potuchu a myslel si, že přinejhorším, až se loď začne potápět ke dnu, bude alespoň moci do vysílačky křičet „Mayday, mayday!“. Vysílačku však umístil za magnet, takže byla nefunkční. V té době GSPky neexistovaly a neměli jsme ani žádnou předpověď počasí, ale i tak jsme plavbu přežili a během následujících čtrnácti let jsme každoročně trávili dva měsíce prázdnin mořeplavectvím po ostrovech Středozemního moře. Jednou z našich nejoblíbenějších činností bylo objevování a prozkoumávání přímořských jeskyní, a ještě vzrušivější bylo, když jsme mezi jeskyněmi začali traverzovat po pobřežních skalách a po pádu nás zachytila rozvlněná slaná voda – takové byly mé první lezecké krůčky. Toto jsou jedny z mých nejlepších zážitků z dětství. O dvacet let později jsem u rodičů získal dostatečnou důvěru a půjčili mi svou novou plachetnici Yapal’feu zakotvenou v řecké Preveze a já se vyplavil s motivovaným, místy až přemotivovaným týmem objevovat potenciál DWS okolo řeckých ostrovů. V mé paměti bylo kolem Peloponésu za každým rohem nespočetné množství jeskyní, což se také potvrdilo, a v říjnu je navíc průměrná teplota vody 28 stupňů. No, co k tomu dodat.“