
Laponská ledová magie

Laponská ledová magie
Do švédského Laponska jsem se poprvé vydal o Velikonocích 2016. Připravovali jsme s mým kamarádem a zároveň producentem audiovizuálních děl projekt, z kterého měl následně vzniknout televizní pořad o putování jedné rodiny severoevropskými zeměmi, v nichž žijí sámští pastevci sobů. Čekalo nás cestování po Norsku, Švédsku, Finsku a poloostrově Kola v západním Rusku. Ze zcela prozaického důvodu jsme začínali ve švédském Laponsku – ze všech zemí s živou sámskou kulturou je totiž nejlevnější. Během první cesty jsme se vydali natáčet do údolí, v němž se nachází posvátná hora Sámů. Čekalo nás zde navíc jedno velmi příjemné překvapení v podobě mnoha padesáti až třistametrových ledopádů. Sámští pastevci sobů, v podstatě jediní obyvatelé této oblasti, nám potvrdili, že vodopády zamrzají každou zimu, horolezce zde prý ale nikdy neviděli. Poté mi, překvapeni mým zájmem o kus zmrzlé vody, na mapě ochotně ukázali ještě další údolí s podobnými poklady.
O několik měsíců později jsem vyrazil ledopády prozkoumat a následně jsem kontaktoval švédské horolezce, zejména ze Stockholmu, kteří mě propojili s Oskarem, mladým laponským horolezcem. Oskar výše zmíněné ledy znal a některé z nich už i lezl. Leze dobře a rád, nicméně v krutých zimách severního Švédska se ovšem často potýká s jedním a týmž problémem – nedostatkem lezeckých partnerů. V mrazivé zimě prostě najednou nejsou.
Laponská ledová magie
Měl jsem tedy místo s dostatečnou infrastrukturou, fantastické linky orientované ke slunci, vše v úžasné přírodě, daleko od lidí a s jistotou skvělých podmínek – co víc si přát? V hlavě se mi zrodil skvělý plán, který pomalu začínal nabývat konkrétních rozměrů. A tak jsme v zimě 2017 s podporou klubu Club Alpí Virtual uspořádali první a velice úspěšnou „Výpravu za laponskými ledy“. Většinu času jsme strávili lezením známých ledů v údolí. Užíval jsem si skvělý týden lezení s fantastickými výhledy a velkolepou polární září, ale brouk, kterého jsem si sám nasadil do hlavy, mi ovšem neustále našeptával: „A co ty další a vzdálenější? Měl by ses tam jít podívat.“ Půjčili jsme si tedy od Sámů tradiční dřevěné lyže a vydali se na dlouhou výpravu k jedné ze stěn ve vzdálenějším údolí. Celodenní dřina stála za to – spatřili jsme úžasnou třísetmetrovou stěnu s deseti ledopády o výšce šedesát až tři sta metrů. V ten moment mi bylo jasné, že se do Laponska příští zimu rozhodně vrátím.
Následující rok jsme podnikli „Výpravu za laponskými ledy“ číslo dva. Tentokrát se k nám připojil i můj italský kamarád Marco Gianola s několika přáteli, nelezci, kteří vyrazili za turistikou a polární září. Marco pracuje jako manažer mezinárodního prodeje pro italskou společnost Camp-Cassin, která vyrábí vybavení do hor. Myšlenka výpravy za prvotřídními ledy na vzdálené stěně ho, stejně jako mě, okamžitě nadchla. Pár dní před odjezdem do Laponska Marca ovšem zasáhla špatná zpráva – v horách zemřel jeho velmi dobrý kamarád. Nakonec se mi Marca podařilo přesvědčit, ať se s námi do Laponska vydá – nevyužít již zařízených letenek a volna z práce by byla škoda. Aspoň si odpočine, přijde na jiné myšlenky, a když budeme mít štěstí, uvidí polární záři, kterou také ještě nikdy neviděl. Za neznámými ledy jsem se tedy rozhodl vydat s mladým horolezcem Marcelem Ruizem, mým osvědčeným parťákem z Pyrenejí a Alp. V onen dlouho očekávaný den jsme se natěšeni a plni motivace pomalu přibližovali k vytoužené stěně ve vzdáleném údolí, když tu najednou naše auto nečekaně uvízlo v zatáčce. Z hlubokých závějí jsme ho cepíny vyhrabávali celé dopoledne a se smutným konstatováním „Tak příští rok...“ to otočili zpátky.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se