Měl jsem tedy místo s dostatečnou infrastrukturou, fantastické linky orientované ke slunci, vše v úžasné přírodě, daleko od lidí a s jistotou skvělých podmínek – co víc si přát? V hlavě se mi zrodil skvělý plán, který pomalu začínal nabývat konkrétních rozměrů. A tak jsme v zimě 2017 s podporou klubu Club Alpí Virtual uspořádali první a velice úspěšnou „Výpravu za laponskými ledy“. Většinu času jsme strávili lezením známých ledů v údolí. Užíval jsem si skvělý týden lezení s fantastickými výhledy a velkolepou polární září, ale brouk, kterého jsem si sám nasadil do hlavy, mi ovšem neustále našeptával: „A co ty další a vzdálenější? Měl by ses tam jít podívat.“ Půjčili jsme si tedy od Sámů tradiční dřevěné lyže a vydali se na dlouhou výpravu k jedné ze stěn ve vzdálenějším údolí. Celodenní dřina stála za to – spatřili jsme úžasnou třísetmetrovou stěnu s deseti ledopády o výšce šedesát až tři sta metrů. V ten moment mi bylo jasné, že se do Laponska příští zimu rozhodně vrátím.

Následující rok jsme podnikli „Výpravu za laponskými ledy“ číslo dva. Tentokrát se k nám připojil i můj italský kamarád Marco Gianola s několika přáteli, nelezci, kteří vyrazili za turistikou a polární září. Marco pracuje jako manažer mezinárodního prodeje pro italskou společnost Camp-Cassin, která vyrábí vybavení do hor. Myšlenka výpravy za prvotřídními ledy na vzdálené stěně ho, stejně jako mě, okamžitě nadchla. Pár dní před odjezdem do Laponska Marca ovšem zasáhla špatná zpráva – v horách zemřel jeho velmi dobrý kamarád. Nakonec se mi Marca podařilo přesvědčit, ať se s námi do Laponska vydá – nevyužít již zařízených letenek a volna z práce by byla škoda. Aspoň si odpočine, přijde na jiné myšlenky, a když budeme mít štěstí, uvidí polární záři, kterou také ještě nikdy neviděl. Za neznámými ledy jsem se tedy rozhodl vydat s mladým horolezcem Marcelem Ruizem, mým osvědčeným parťákem z Pyrenejí a Alp. V onen dlouho očekávaný den jsme se natěšeni a plni motivace pomalu přibližovali k vytoužené stěně ve vzdáleném údolí, když tu najednou naše auto nečekaně uvízlo v zatáčce. Z hlubokých závějí jsme ho cepíny vyhrabávali celé dopoledne a se smutným konstatováním „Tak příští rok...“ to otočili zpátky.