Nekonečný zápal pro Eternal Flame
Nekonečný zápal pro Eternal Flame 01
Fotografie této volně stojící dechberoucí věže mi hned napoprvé naprosto učarovala. Myšlenka na cestu do Pákistánu byla nicméně tak vzdálená, že jsem si pokus o tuto legendární cestu nedokázala ani představit. Tehdy jsem samozřejmě neměla potřebné zkušenosti ani schopnosti (neuměla jsem lézt spáry). Nameless Tower zůstala na dlouhou dobu pouze mým snem.
Od prvotní fascinace fotografií uplynulo deset let a v roce 2020 to konečně přišlo. Původně jsme s Jacopem chtěli jet do Kyrgyzstánu. Měla to být moje vůbec první expedice, Jacopo už měl nějaké zkušenosti z různých expedic na Sibiř a do Indie. Kyrgyzstán jsme si zvolili vědomě, protože tamější lezení je snadnější a nečekají tě žádné velké problémy s nadmořskou výškou. Koronavirus nám však udělal čáru přes rozpočet a my jsme strávili léto doma.
Cesta na první expedici
V létě roku 2021 jsme se potom okamžitě rozhodli, že poletíme do Pákistánu a pokusíme se o Eternal Flame. Na cestě nás doprovázel náš dobrý kamarád, fotograf Paolo Sartori.
S obrovskou zvědavostí jsme přicestovali do Islámábádu. Při 42 stupních ve stínu však pro nás velkou výzvu představovalo jen vyjít z klimatizovaného hotelu a vydat se na průzkum města. První dojmy byly velmi silné. Trhy, kultura, chaotická doprava, neskutečná přemíra vjemů, všechno nové a vzrušující jako nikde předtím. Po jednom dni v Islámábádu jsme letěli do Skardu. Let byl ohromující. Bylo překrásné počasí a my jsme poprvé viděli vysoké hory Karákóramu – K2, Gašerbrum II a Gašerbrum IV, Broad Peak, Mašerbrum a nakonec i Trango Towers. Nemohli jsme se dočkat, až staneme na úpatí Nameless Tower.
Ve Skardu jsme ještě museli dva dny čekat na povolení. Aspoň jsme měli dost času zabalit si všechno potřebné na následující pobyt v základním táboře a také jsme se mohli podívat na starý trh ve Skardu. V nadmořské výšce 2300 metrů jsme se už cítili trochu příjemněji, ale s teplotou přes 30 stupňů bylo pořád ještě dost horko.
Otevřené stánky s masem zabitých zvířat silně zapáchaly a nás úplně přešla chuť k jídlu. Krávy, slepice, kozy, prostě veškeré maso prodejci vystavovali venku v horku, aby si ho člověk mohl prohlédnout, odpad z porážky ležel hned vedle na zemi. Všude létaly mouchy. Turista ze Západu se pouliční kuchyni ve Skardu asi raději vyhne, aby se náhodou neodrovnal už před samotnou expedicí.
První dojmy byly rozhodně silné a vzrušující a těšila jsem se, až z této země uvidím víc. A konečně! Naložili jsme všechna naše zavazadla na džípy a vyrazili jsme směrem do malé horské vesnice Askole v nadmořské výšce 3000 m n. m., kde lišky dávají dobrou noc.
Ve zdraví jsme přežili asi nejdivočejší jízdu v našem životě, která byla zároveň asi i nejnebezpečnější částí celé expedice. Rozhrkaní a poněkud zničení jsme se konečně dostali do vesnice Askole, což je výchozí bod treku do základního tábora. Odsud vyráží všechny expedice, které mají v plánu volně či technicky lézt nádherné bigwally nebo alpským či expedičním stylem stoupat na známé kopce jako K2, Broad Peak, Gašerbrum, Trango, Latok, Ogre a mnoho dalších.
Setkali jsem se zde znovu s neskutečnou pohostinností místních obyvatel a po obědě jsme pomalu vyrazili dále, k táboru Joula, v němž jsme společně s naším pákistánským týmem – kuchařem Alamem, jeho pomocníkem Fidou a naším průvodcem Sahidem – strávili první noc.
Ve stanovém táboře jsme si museli zvyknout nejvíce na vodu – měla lehce našedlou barvu, připomínající cement, a chutnala po písku. Ale zvyknout se dá na vše. V této oblasti je mimořádné sucho a voda se získává téměř výhradně z ledovců.
Překvapilo mě, jak velký „luxus“ na této expedici vlastně máme. Měli jsme jeden stan, ve kterém se vařilo, jeden stan, který fungoval jako jídelna a obývací pokoj, stany na spaní a stany se závěsným sprchovacím vakem. Další, malý stan stál nad dírou v zemi, která fungovala jako záchod. Měli jsme tu absolutně nejlepší péči, jakou si jen lze představit. Třikrát denně jsme si pochutnávali na vynikajících pokrmech pákistánské kuchyně, která předčila všechna moje očekávání.
Z Jouly jsme putovali s dvaceti přetíženými mulami a jednou malou hnědou kozou do Paju. Šlo o převážně rovinatý nebo mírně stoupající terén, ale přesto jsme se pořádně potili. I ve výšce nad 3000 m n. m. panovalo spalující horko, které se sotva dalo vydržet. Šli jsme několik hodin (asi 21 km), už nám téměř hrozil úžeh, ale nakonec jsme dorazili do Paju, zelené oázy, která vypadá přesně tak, jak si oázu představuješ – malá zelená skvrna ve vysušené pouštní krajině. V Paju jsme k naší velké radosti nalezli čerstvou čistou, a hlavně studenou vodu, ve které jsme si konečně zchladili rozpálené hlavy. Zbytek dne jsme strávili v horizontální poloze. Jedinou činností, k níž jsme se ten den odhodlali, byl přesun do stanu s večeří.
Následující den jsme pokračovali dál, šli jsme přes ledovec Baltoro přímo do základního tábora. Na ledovci už naštěstí nebylo takové horko jako předchozího dne. Když jsme na horizontu poprvé spatřili Trango Towers, zírali jsme úžasem – krajina připomínala dechberoucí surrealistický obraz. Po osmihodinovém pochodu jsme konečně přišli do základního tábora, malého ráje s ledovcovým jezírkem obklopeného skalními stěnami a věžemi. Dokonalá idyla. Základní tábor opravdu předčil všechna naše očekávání a ohromil nás, stejně jako nadmořská výška 4100 m n. m.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se