Reporty, tzv. otčety, horských klubů z Ruska, Ukrajiny a Běloruska jsou cenným zdrojem informací o horách ve střední Asii, v postsovětském Turkestánu. Tyto reporty je třeba důkladně hledat v hlubinách celosvětové informační dálnice – hesla sice musíš vyťukávat v ruštině a azbuce zároveň, ale k nalezení jsou. Nejinak tomu bylo i při plánování naší výpravy do Šugnánského pohoří, opravdu málo známé části Pamíru.

Za sovětských časů se snad jen z povinnosti uskutečnil výstup na nejvyšší vrchol pohoří, štít Skalistyj (5708 m n. m.), dále průzkum této části Pamíru nepokračoval. Šugnánský Pamír je jednoduše příliš nízký na to, aby přitahoval pozornost tehdejších horolezců. Kdo by přece chodil na pětitisícovky, když se za rohem tyčily tehdy ještě nevylezení sedmitisícoví či šestitisícoví velikáni? V roce 2009 vyrazila ukrajinská výprava do oblasti pětitisícového štítu Rivak nedaleko stejnojmenného jezera a na jeho vrchol úspěšně vystoupila. Poté zase hory na deset let osiřely od vážně míněných výprav a až v roce 2019 provedla ruská výprava Ilji Ovčinnikova důkladný průzkum centrální části pohoří, vylezla na některé nevylezené vrcholy a sedla a zopakovala výstup na štít Skalistyj. A právě její report se stal hlavním vodítkem, podle kterého jsme si mohli díky důkladné fotodokumentaci vybrat potenciální panenské štíty v centrální části Šugnánského Pamíru. Fotografie a popisy doliny Varšez, do které tečou ledovce od nejvyšších štítů pohoří, slibovaly hodnotné a krásné cíle.