Run the Peaks Final
Jižní pilíř – Schreckhorn – traverz – Lauteraarhorn (5 UIAA)
Spánek přerušuje hluk traktoru. Jdeme balit věci a týden v horách začíná. „Stan bere kdo?“ zeptá se Ondra. Odpovím: „Stan?“ Hodí jej zpět do auta… S Ondrou jsem v Alpách poprvé. Už při balení je ale jasné, že si budeme rozumět.
Vyrážíme k chatě Schreckhorn. Neskutečné scenérie dostávají tělo z apatie spánkové deprivace. V 15:00 nacházíme skvělé místo na spaní. Závětří a potůček v těsné blízkosti. Yeees! Doháníme spánkový deficit vol. 2.
16:00 a slovní spojení „v těsné blízkosti“ nabývá zcela nových rozměrů. Potůček nás vyplavil. Je však nádherný západ slunce. Nenecháme se rozhodit a s posledními paprsky usínáme. Před námi jsou čtyři hodiny spánku.
Ve 3:00 už šlapeme k nástupu naší cesty, kterou je jižní pilíř na Schreckhorn. Ledovec společně vyhodnotíme jako na mačky, cepín i lano nevhodný. Je to rychlejší.
Odtrhová trhlina nám nečiní potíže, zato přelez na skálu je delikátní. Sněhu je méně než obvykle a místo něj je zde jen ohlazená skála. Úseky obtížnosti 4 v nekompaktní skále lezeme souběžně, bez jištění.
Systémem žlabů dolézáme pod samotný pilíř. Ondra vyráží vpravo, přesto že náš směr je vlevo. Usilovně si však stojím za svým! Důvod je prostý! S mými lezeckými schopnostmi, není průstup levou částí reálný.
Lezení jižním pilířem je excelentní. Pevná skála a jištění pouze vlastní. Klasický alpinismus.
První sluneční paprsky ohřívají skálu a také naše promrzlá těla. Svižným tempem ukrajujeme lezecké metry směrem k vrcholu. Obtížnost konstantně 5 UIIA.
Jižní pilíř – Schreckhorn – traverz – Lauteraarhorn (5 UIAA) 02
Šest hodin pohybu za námi a je tu vrchol Schreckhornu (4078 m. n. m.). Pauza, třídění materiálu. Lano do batohu a hurá směr Lauteraarhorn. Před námi velkolepý hřeben mezi dvěma majestátními čtyřtisícovými vrcholy. Lezení v pevné žule je absolutně skvostné. Nebe bez mráčku. Lezeme sólo, pohybujeme se rychle s lehkostí. Jištěním se nezdržujeme.
Ondra akceptuje tempo i styl postupu. Jeden druhého kontrolujeme, zda není za hranicí svého komfortu. Beze slov… Úsměv ve tvářích hovoří za vše. Lano zůstává v batohu a jediné jištění je jistota ve vlastní tělo a jeho koordinaci při tom, co nás baví.
Čtyři hodiny koncentrace a splynutí a je tu vrchol Lauteraarhornu (4042 m. n. m.). Dáváme krátkou pauzu. Pusa plná svačiny z domova a rychlý průstup hřebenem mezi vrcholy nám dodává jistou, že za dvě hodiny máme sestup za sebou.
Následují dlouhé čtyři hodiny… Nejprve scházíme sto výškových metrů po východním hřebenu, kde je kvalita skály z traverzu mezi vrcholy nenávratně pryč. Následuje vodorovný úsek pod jižní stěnou. Sestup po dalším hřebeni, slanění a slézání suťových svahů s už opravdu příšernou kvalitou skály. Další skalní hřeben, pak pro změnu sněhový hřeben, sestup na ledovec, suťovisko a traverz ke spacákům. Čtyři hodiny intenzivních zážitků, ale i dvě hodiny v tomto terénu by bohatě stačily.
Den stále nekončí. Čtrnáct hodin pohybu je už za námi a další hodiny před námi. Dáváme aspoň patnáct minut pauzu, ale očekávaný příchod bouřky je ultimátní. Míjíme chatu Schreckhorn a Ondra začíná klusat. Důvod je prostý, nebaví jej úseky od chaty dolů. Tak je běháme! S batohem na zádech, po patnácti intenzivních hodinách.
Příchod bouřky jsme stihli přesně. Přesně třicet minut od auta. Po desáté večer otevíráme kufr absolutně durch.
Do půlnoci vaříme mezi zemědělskou technikou pod střechou stodoly. Zítra nás čeká pětihodinový přejezd, přebalení věcí a o půlnoci start k dalším vrcholům. To se však po osmnácti hodinách na nohou špatně vstřebává…
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se