Dne 8. července roku 1924 přibyl druhý výstup, z údolní, exponované strany, který provedl Alfred Herrmann se společníky. Tato cesta za VIIc nebohou Barbarine ještě zatraktivnila. Aby toho nebylo málo, v červenci 1944 udeřil do železné tyče na vrcholu tak silný blesk, že se po vrcholové hlavě rozběhla pavučina jemných prasklin. K renovaci se ale kvůli právě probíhající druhé světové válce přikročilo až v roce 1946, kdy Fritz Scheffler a jeho společníci vrcholovou hlavu uzavřeli betonovou čepicí a celou ji podepřeli.

Na jaře 1964 si vrcholová hlava vyžádala další rozsáhlou renovaci – byla zajištěna ocelovými lany a opět opravena s využitím betonu. S ohledem na stále pokračující intenzivní zvětrávání bylo lezení na Barbarine definitivně zakázáno v roce 1975. V roce 1979 byl celý skalní pilíř rozsáhle renovován pomocí epoxidové pryskyřice.

„Nyní napravujeme škody vzniklé v minulosti,“ říká geolog Reiner Reichstein, sám bývalý velmi aktivní horolezec. Labské pískovce jsou samozřejmě přirozenou erozní krajinou, ve které z geologického hlediska v čase probíhají zvětrávací procesy, které krajinu utvářejí. „Barbarine je vlastně přírodní památka, ke které se chováme jako k památce historické či kulturní,“ říká Reichstein. Kdyby příroda šla dál svou cestou, skála by už dávno ztratila svůj charakteristický tvar. K tomu ale výrazně dopomohl také člověk. Podobný názor zastává Andreas Knaak ze Správy národního parku Saské Švýcarsko: „Pokud jste odhodláni chránit prostředí tak, jak je to v národním parku obvyklé, zavazujete se tím také bohužel k možnému zřícení této unikátní skalní jehly.“

Od roku 1979 se na opravy používá malta a lepidlo – vrcholová hlava byla podložena a opatřena voděodolnou čepičkou z epoxidové pryskyřice, porézní pískovec byl ošetřen chemickým pojivem a zpevněn a každé dva až tři roky horolezci pravidelně kontrolují, zda nedošlo k nějakým významnějším změnám. Celý proces se v průběhu desítek let také pečlivě dokumentuje.

Od roku 2004 veškeré práce organizuje a řídí geofyzik Daniel Flügge. Je členem odboru horolezecké techniky (KTA) v Saském horolezeckém svazu (SBB), pracovní skupině, která je zodpovědná také za údržbu jištění v lezeckých terénech pískovcových skal. Flügge pokaždé žádá saské zemské ředitelství o zvláštní povolení k výstupu na Barbarine. Kontrolní prohlídky musí být prováděny řádně, profesionálně a v souladu se saskými lezeckými pravidly. To mimo jiné znamená, že výstupy se nesmí provádět na mokré skále.

Lanový tým ve složení Dieter Krebs a Matthias Krell běžně leze a pracují v závratných výškách. „Během dřívějších výstupů připravil Dieter Krebs velice solidní zprávu, která představuje velmi dobrý základ,“ pochvaluje si Peter Dommaschk, inženýrský geolog ze Svobodného státu Sasko. Po slanění z vrcholu hlásí Dieter Krebs: „Žádné velké změny jsme nezaznamenali. Pouze na těsnicím spoji na okraji čepičky jsou drobné známky opotřebení.“ Podrobná zpráva bude následovat. Jeho horolezecký parťák Matthias Krell popisuje, jaké měl štěstí, že vystoupil na vrchol Barbarine: „Už jako malý jsem horolezce obdivoval. Splnil se mi dětský sen.“