Po jedenácti dnech treku definitivně opouštíme výdobytky moderní civilizace. Střeše nad hlavou, teplu a elektřině dáváme pápá. Jedinému spojení se světem, satelitnímu telefonu pro změnu ahoj.

Další, čemu dávám pápá je bohužel mé zdraví. Naštěstí jen tomu fyzickému.

Tělo se rozhodlo zaokrouhlit tělesnou teplotu na 40 °C, hlavu dle tlaku zvětšit dvakrát a nohy ztížit třikrát. Do toho mám příznaky nejhorší mužské nemoci – rýmy.

Teď už si nejsem jistý rozhodnutím poslat nosiče den dopředu s tím, že je s Márou na cestě do base campu doběhneme. Když při překonávání sedla Amphu Laptsa po sté padám k zemi, lapám po dechu a tmu před očima rozpouštím až stým nádechem, začínám si být nesprávností tohoto rozhodnutí jist.

Po sto první se zvednu ze země a jsem konečně v sedle. Jsem prošitý jak prošívaná deka a reálně hledám místo na bivak. Pod sedlem vidím rozpadlé zdi opuštěného obydlí. Doma jsem schopný uběhnout 100 km za půl den, tady si nejsem jist, zda tam do tmy dojdu. Jsem úplně na hadry…

S radostí zjišťuji, že mne zde Marouš s Hoďasem čekají. Rozloží mi stan a já se do něj přeplazím.

Následuje 14 hodin delirních stavů, probuzení a nulové zlepšení. Na lezení ve stěně ani pomyšlení, veškerou energii fokusuji na ,,dobytí” base campu.

Následuje pět dnů v podobném rytmu. Zimnice, návaly horka, zimnice, navály horka, občas halucinace. Lovím neexistující myši na stropě stanu obíhající logo Salewa. Když zrovna nelovím myši, myslím na vrtulník, který mne ráno dopraví do civilizace. Ráno si však vždy říkám, že zabojuji ještě den. Nemohu tady Marouše nechat! Takto dávám dnů pět, než se to opravdu zlomí. Vyžvýkaný jak žvýkačka, ale myšlenky na postup vzhůru se pomalu vrací.

Zatím jsme tady vlastně vůbec nic nepředvedli a já už jsem fyzicky k.o.

Přes Alenku objednáváme počasí. Zpráva „Na nic nečekejte a vyrazte!“ zní poměrně jasně. Balíme batohy! Některé věci se balí trochu hůře, třeba strava, když se člověk balí na neznámý počet dní do neznámého terénu. Počasí má být však dobré.

Za sněhové vánice kráčíme pod stěnu.

Objednávka počasí úplně nedorazila.

Stavíme stan pod úpatím severozápadní stěny. Tohle nebude jako výlet na Kokořín. Pozice u vchodu do stanu má jasný poslaní. Šéfkuchaře výpravy. Ještě že světu alpinismu vládne instant. Usínám a sním o tom, že zítra dorazíme až ke skalní barieře, ale to je opravdu jen sen, jak později zjišťuji.

Ráno 6:30 tahám za zip otvoru stanu, jinovatka ze stěn padá přímo do obličeje. Rozjíždím vařič, litr vlažné vody a tyčinka, stanovujeme rituály následujících dní. Proces od probuzení po první kroky, to je velká anabáze. Všechno trvá, u všeho se člověk zadýchá a to jsme na rovném placu.

Překonáváme odtrhovku, taková startovní čára v horolezectví velkých stěn. Lezeme souběžně na plnou délku lana, mezi námi občas ledovcový šroub až dva. Monotónní blues v podobě sekání maček a cepínů ruší pouze lapání po dechu.

Nohy ztěžknou, před očima tma, hlava padne do ledu mezi cepíny. Hypoxie.

Po pár hodinách přichází první kolmé ledové prahy a začíná byt jasné, že skalní bariery nedosáhneme ani náhodou. Nejasné však stále zůstává, kde budeme spát.

Myšlenková vsuvka: na to, v jaké části stěny se právě nacházíme, mám poměrně dost odepsaný lýtka.

Najednou na mě Marouš volá z otvoru v jednom z ledových žeber tvořících údolní partie stěny jako závoj. Porucha v jinak konstantní ledové mase, mini jeskyně v ledu, trhlina. Něco, čemu bych se v Alpách obloukem vyhnul, mi tady způsobuje příval radosti. Od skalní bariery jsem fakt hodně daleko, ale spát na rovném je velký komfort. Roztavit sníh na vodu a instantními pokrmy minimalizovat dehydrataci a kalorický deficit. Cíle statické části výstupu.

Ráno nesvítí slunce. V jarní Himálajské sezoně téměř samozřejmost, dnes však není. Mírné přeháňky nás nechávají čekat a odsouvají náš čas startu.

Po deváté hodině konečně vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím, tedy opět do absolutního neznáma. Pokračujeme v nastaveném rytmu sekání cepínu a maček. Sklon svahu je kolem 70 stupňů a skalní bariera, ke které dolézáme kolem dvanácté hodiny, se z tohoto sklonu opticky ještě fakt hodně zvedá. Jsem rád, že mozkem expedice je Mára, přesto si trochu lámu hlavu, kudy si odsud zadky zachráníme. Zataženo a sněhové srážky berou zbytky pozitivity a začíná útrpný boj v mixovém terénu, kde skála drží na dobrý slovo. Směr se nakonec vyřešil jednoduše. Direktivně vzhůru. Žádná raketová věda.