Hodinky na mém zápěstí ukazovaly, že nám chybí ještě 800 metrů výškových. Vrchol v nedohlednu, jen ten šílený skalnatý kopec před námi. Byla jsem si jistá, že jsme výšlap jednoznačně přepálili a nahoru se v životě nedostanu. A jestli se tam dostanu, tak stejně nevím, jak se odtamtud dostanu dolů. Takhle jsem se v sebelítosti utápěla minimálně půl hodiny, ale pořád jsem u toho šlapala dál. Přece jsem to nemohla přiznat nahlas.

Zlom přišel až v bodě, kdy jsme v dálce spatřili skupinu skialpinistů. Čtyři malé tečky na protějším svahu, blížily se směrem k nám. Zastavili u nás, byli to Němci. Po rychlém pozdravu ze staršího muže vypadla anglicko-německá věta: „See lost eispickel?“ Chvíli jsme se po sobě nechápavě koukali, a pak mi došlo, že se ptá na ten ztracený cepín. V naprosté euforii jsem začala křičet, že ho mám, a do toho mu anglicky vysvětlovat, kde cepín ležel, a že jsme ho chtěli odnést na chatu. Nerozuměl mi ani slovo, ale jakmile jsem z batohu cepín vytáhla, celý se rozzářil a začal z kožené peněženky vytahovat eura. Rukama jsem odmítavě gestikulovala a vysvětlovala, že si od něj nálezné nevezmu, že to se na horách nedělá. Myslím, že to taky moc nepochopil. Ale to nevadí, s úsměvy jsme se rozloučili a německá skupinka se od nás pomalými obloučky vzdalovala. Z celé té situace jsem měla vážně radost. Šlapali jsme dál do kopce, okolo nádherných skalních masivů, a v tom jsem si uvědomila, že si ten výstup konečně užívám. Je to zvláštní, jak málo někdy stačí k tomu, aby člověk pustil všechny ty negativní myšlenky z hlavy. Rozhlíželi jsme se za výhledy všude okolo nás – se sluníčkem, bezvětřím a azurem se nám nabízel kýčovitý pohled. Po sedmi hodinách jsme konečně vystoupali k našemu cíli, chatě Triglavski Dom Kredarica. S výškou 2515 m n. m. je Kredarica nejvýše položená horská chata ve Slovinsku. Najdeš ji na plošině těsně pod stejnojmenným vrcholem a přímo nad ní se vyjímá majestátní špice Triglavu (2864 m n. m.).

Legendární slovinská chata však pro mě byla trpkým zklamáním. Němec nám totiž stihl ještě říct, že se nahoře na chatě vaří, a já se na vidinu teplé polévky asi příliš upnula. Otevřeno tam sice bylo, uvnitř ale panovala snad ještě větší zima než venku. A co bylo horší? Nevařilo se. V chatě bylo úplně mrtvo. Zřejmě jsme si s Němci zase nerozuměli. Nezbylo než vytáhnout poslední zbytky svačiny a zajít si na záchod alespoň dopustit vodu. Ať už máš orientaci v terénu jakoukoliv, na toalety bys tam určitě trefil. I bez cedulí, jen podle zápachu. V suterénu chaty se pak místo klasických záchodů s příjemným plastovým prkýnkem nacházejí jen kovové latríny, umyvadla jsou zrušená a voda neteče. No nic, dneska už mě nic nepřekvapí. Sundáváme z lyží pásy a rozjíždíme se dolů. Svahy mezi skálami jsou dostatečně široké a ideálně prudké.