Možná si z hodin dějepisu ještě vzpomeneš na Vikingy, Viléma Dobyvatele a vylodění spojenců v roce 1944. Nebo se ti Normandie zakousla do povědomí díky sýrům a jablečným či hruškovým ciderům. Tento převážně rovinatý region plný pastvin pro krávy a úrodných polí se rozkládá na severozápadě Francie a lemuje ho více než šest set kilometrů pobřeží. Jeho západní část je součástí Armorického masivu a tvoří ho bocage – členitý a zelený reliéf, kde najdeš většinu normandských lezeckých oblastí. Východní část Normandie je ještě rovinatější, nicméně také kolem řeky Seiny, směřující z Le Havru do Paříže a dále, se tyčí útesy. Leze se převážně ve vnitrozemí, z moře sice také vyrůstá mnoho útesů, ale na řadě z nich se lézt nesmí a skála tam často bývá velmi nekvalitní.

Proslulé lezecké výzvy, jaké znáš z Fontainebleau, Ceüse, Verdonu, Chamonix nebo Calanques, v Normandii nenajdeš. Ale když ve svých plánech zkombinuješ vše, co Normandie nabízí, o výpravě už stojí za to začít uvažovat. Lezení navíc můžeš spojit s prohlídkou památek, případně se vydat do sousední a toliko milované Bretaně. Zavítáš-li tedy někdy na západ Francie, nezapomeň si lezečky. Normandské cesty jsou spíš boulderového charakteru – atletické a kratší. Najdeš zde ovšem také několik delších, až pětatřicet metrů dlouhých linií a spoustu lehkých cest, hlavně v pátém a šestém stupni obtížnosti. Pro rodiny s dětmi představuje Normandie značku Ideál.

Normandské žluťáctví

Lezení v Normandii nepředstavuje žádnou novinku. Jehla l'Aiguille v Mortain byla vylezena ve čtyřicátých letech a první linie na útesech podél řeky Seiny vznikaly v letech padesátých. Historie normandského lezení není nepodobná dění ve slavnějších francouzských oblastech – volné lezení do Mortain dorazilo začátkem sedmdesátých let spolu s takzvanými Mortainskými lvy, mezi něž patřil například Didier Laisné nebo Jean-Pierre „La Mouche“ Bouvier, které následoval v roce 1975 Jean-Claude Droyer, jeden z průkopníků volného lezení ve Francii. Válka skob proběhla také zde a právě v tomto období. Za západní část Normandie, dříve nazývanou Basse-Normandie, povstali i Mortainští lvi. Mezi jednotlivými zúčastněnými létaly dopisy, jeden divočejší než druhý, nicméně nakonec se podařilo dobrat se demokratizace volného lezení i bez zlomených čelistí.

Na druhém konci Normandie provozovali pánové Christophe Profit, Jean-Michel Gossellin a Roland Trivellini takzvané „žluťáctví“. V této době se totiž stalo ve Francii běžnou praxí natírat žlutou barvou skoby, které lezec při výstupu nepoužil, nebo je ze skály rovnou odstranit.

Normandie také přispěla k posunování obtížnosti v oblasti volného lezení, a to například cestami jako Papa Litz za 7a nebo Linceuil noir za 7b. Obě vznikly na útesech podél řeky Seiny a patří mezi první cesty této obtížnosti ve Francii.

Nyní jsou téměř všechny lezecké oblasti dobře zajištěny lepenými borháky – podle doporučení horolezeckých svazů. Některé cesty bývaly odjištěny trochu odvážněji, teď si zde však díky práci svazů, desítek dobrovolníků a profesionálních lezců zalezeš dočista beze strachu. Čeká tu na tebe asi třicet oblastí všech možných velikostí – od úplně malých lokálních oblastiček s několika liniemi až po rozlehlé lokality se stovkami cest – a také pár oblastí ryze boulderových. V Normandii najdeš spoustu lehkých linií v obtížnosti III až VI, ale zkrátka nepřijdou ani nabušení lezci – nacházejí se zde i sektory s těžšími cestami, až do 8b+, a bouldery, z nichž nejtěžší dosahují klasifikace 7C. Navíc potenciál Normandie rozhodně není vyčerpaný. Vedle řady nedokončených projektů by si pozornost zasloužilo i několik zatím netknutých útesů nad mořem.

Text: Hugo Da Roit