Když měla mladší z princezen rok, byl přijat do kurzu horských vůdců – a taková příležitost se nedá zahodit. Prakticky tak ale přišli o veškerý společný čas a nápor na Elenku ještě vzrostl – musela navíc i pracovat, aby utáhla domácnost. Dándy přiznává, že tohle období by bez Elenky jednoduše nezvládl.

Mít za partnera horského vůdce je jistě těžké, snad ještě těžší ovšem je s partnerem celou cestu k této prestižní licenci projít. Stojí to mnoho úsilí obě dvě strany, ale více snů a ambicí musí vždy odložit ten, který zůstane doma. Elenka své sny pro Dándyho ráda odložila na později a žila s ním ten jeho. „V okamihu, kedy sa narodili dievčatá, došlo k rozdeleniu. Ja sa venovala deťom a domácnosti. Dándy pokračoval v plnení svojich snov na skale, ľade a snehu. A celkom mu to išlo. Odchádzal od nás pln očakávania a vždy sa vracal naplnený šťastím a vnútornou rovnováhou. Ak bol šťastný on, bola som šťastná aj ja.“

S rostoucími zkušenostmi rostly i nároky, které na sebe Dándy v horách kladl. Severka Lyskammu, ledopád Thron, cesty po vlastním v Chamonix. A to byl teprve začátek. Dál, výš a hlavně obtížněji. Elenka toho s Dándym v divočině sice zažila hodně, ale do takto vertikálního světa už sahají pouze její představy, které ovšem mohou být velmi děsivé: „Strach, obava, úzkosť, neistota… Klamala by som, keby som tvrdila, že nie. Vždy je vo mňa otáznik, kde sa túla a či sa vôbec vráti.“ Dándyho zážitky také nejsou vždy jen pozitivní. Kolikrát už byl někde – v lepším případě v bivaku – zaseknutý a dolů do údolí sestoupit nešlo. V Alpách se jednou zúčastnil záchrany horolezce, který spadl divokou stěnou dolů a zanechal za sebou ve sněhu krvavou linii. Zubožený horolezec se ovšem odplazil pryč dříve, než se k místu nehody společně se záchranným týmem dostal. Nakonec musel Dándy za přivolanou helikoptéru sám zaplatit. Od té doby je s voláním pomoci pro ostatní obezřetnější.

Člověk by mohl v Alpách lézt celý život, a stejně by poznal jen jejich kousek. Přesto to Dándyho táhlo ještě dál, ještě výš. Začal jezdit do And. S kamarády na wallisských severkách trénoval na Alpamayo, symbol And. Když se po dlouhé cestě konečně usídlili v basecampu, na protější stěně Quitaraju spadl francouzský horolezec. Po dlouhých hodinách satelitní komunikace a pokusech o transport zraněného z výškového tábora Francouz svým zraněním a osudu podlehl. Dándy pak s kamarády pomáhal mrtvého snášet dolů. To všechno negativně ovlivnilo jejich psychiku a zmařilo šance na vrchol.

Elenka tyhle příběhy dobře zná – a to nejen ze zpětného vyprávění. Často sedí na drátě a o to intenzivněji situaci spolu s Dándym prožívá. Sama by tedy mohla také hodně vyprávět. Mnohdy o Dándym ovšem neví vůbec nic a nezbývá jí, než svému partnerovi věřit: „Najsilnejšou útechou je viera. Viera a poznanie, že Dándy vie, čo robí, že vždy minimalizuje riziko a robí všetko pre to, aby si hory užil a vrátil sa k nám domov.“

Sedím s oběma v Base Campu ve Veyras, jak toto místo Dándy pojmenoval, a naslouchám jejich vyprávění. Hory tyčící se nad Basecampem se s dalšími doušky vína zahalují do šera. Vzácný je to okamžik – už jen tím, že jsem tu s oběma sám. Většinou je tu velmi živo a pobíhá tu smečka divokých mláďat horolezců, kteří zatím kují plány na další dny. Dándy usrkává ze skleničky a ukazuje mi dřevěný cepín, který dostal od dobrého kamaráda ke čtyřicátým narozeninám. „Ano, Basecamp. V tomto relativně jednoduchém sousloví je vlastně vše obsaženo. Zázemí, úsměvy, setkání, pospolitost, individuality návštěvníků.“ Teplo domova tady lze skoro nahmatat. Zeď nad klavírem svědčí o řadě veselých večerů. Ostatní stěny ovšem také nejsou holé – střídají se na nich rodinné fotky s portréty alpských velikánů. Uprostřed příjemného rozjímání se Elenky ptám, jestli jim nechybí trocha času jen a jen pro rodinu. „Aj napriek tomu všetkému a koľko ľudí nás počas roka navštívi, máme čas aj na naše súkromie, na náš štvorlístok. Žijeme od svojich rodín pomerne ďaleko a zvykli sme si na blízkosť Čechoslovákov, ktorí nám vlastne svojím spôsobom našich blízkych nahrádzajú.“ Base Camp je prostě úžasné místo okořeněné decentním napětím, které vzniká mezi horami budícími respekt a sladkou chutí červeného vína a veselou partou, a rozhodně stojí za návštěvu.

Nic ovšem netrvá věčně a ani Basecamp tu nebude navždy. Elenka s Dándym ve Švýcarsku žijí už dvacet let, ale cítí, že jejich kořeny jsou jinde. „Náš kmen života získal kůru, sílu a tuhost v zahraničí, ale jednou přijde okamžik, kdy se listí našich větví bude snášet zpět k rodné zemi, k našim kořenům. Domů.“ Po těchto slovech si říkám, jestli Dándy neměl být básník… Možná jednou i bude, ale pro teď buďme rádi, že máme ve Wallisu skvělého lezce, vůdce a kamaráda. S Elenkou ve svých postojích a myšlenkách krásně souzní: „Viem si predstaviť okamih, kedy budeme s Dándym sedieť na lavičke z brezy pred našou drevenicou, obaja šedivé vlasy a vrásky vo tvári. Viem si predstaviť, ako popíjame víno s priateľmi pred chalúpkou v Hrubom Jeseníku. Patríme tam, do Sudet či Karpát. Viem si aj predstaviť, ako sa obzrieme späť do čias prežitých v Alpách, a povieme si – stálo to za to. Bolo to krásné a divoké.“