Juraj Koreň
Juraj Koreň
V roce 2014 se prý smířil se svojí smrtelností. Asi to bude pravda, protože od té doby se často vydává do velkých alpských stěn (má rád hlavně zimu), kde sám leze cesty, které vzbuzují respekt i u zkušených lezeckých týmů. Ve dvojici máš v horách trochu prostoru na chybu – pokud se s parťákem jistíte lanem. Slovenský Juraj Koreň (*1992) tuhle záchrannou brzdu nepoužívá a několikrát už se ocitl na pomyslné hraně – sám v exponovaném terénu, po smeknutí maček, visící jen jednou rukou na jednom cepínu...
Juraj tvrdí, že bez parťáka se dokáže lépe dostat do bojovné nálady a stavu stoprocentně soustředěné mysli. „Napríklad, keď som liezol freesolo severky Matterhornu s 60litrovým batohom s padákom na chrbte, hovorím si pri nástupe, toto je moje posledné svitanie, ach, aké je krásne, tu dnes zomriem. Po osem a pol hodine totálneho mentálneho heavy metalu som stál na vrchole. Do toho momentu som nebol ani dáko hladný, ani nejako unavený, ani veľmi ustráchaný.“ S parťákem se prý několikrát přistihl v situaci, kdy má čas na zbytečné přemýšlení (třeba na štandu), následkem čehož se začne bát.
Jaký má tedy Juraj přístup ke smrti? A kdo ho inspiruje ve světě horolezectví? Přečti si rozhovor s výraznou postavou současného slovenského alpinismu. On by se možná tak netituloval, ale je to pravda – v posledních letech se o něm mluví dost. Juraj by nejspíš řekl své oblíbené a lehce provokativní: „Som len pilot, čo fušuje do lezenia.“
KREMNICKÝ IKARUS
Od kdy vlastně létáš na paraglidu? Čí to byl nápad?
Prvé odpanenie prišlo v šiestich rokoch. V ten deň niekedy koncom školského roka 1998 otec kúpil padák BIG X za nejakých 8000 korún slovenských. Hneď sme išli ten zázrak vyskúšať, najprv otec, potom o dvanásť rokov starší brat a nakoniec som sa vo vzduchu ocitol aj ja. Nie vysoko, nie dlho, ale predsa, letel som a dokonca štýlovo, s preloženými nohami. Tak extrémne štýlovo, že sa mi podarilo pristáť v hnojisku, ktoré tvorilo menej ako desatinu rozlohy obrovskej lúky, kde sa dalo zosadnúť. Letecké šťastie sa mi nalepilo… na zadok i na päty!?
Potom som dlhé roky robil viac menej „otravu“ a sedával na štarte, „obrastal machom“ s vysielačkou v ruke, zatiaľ čo bráško Cyprián a otec Cyril lietali. Nemali pre mňa vhodnú výstroj a asi by som sa mohol sám ešte zahlušiť. Niekedy ma Cypo zobral do tandemu na bombardovaciu misiu, teda, bombardoval som obsahom svojho žalúdka hlbiny pod sebou. Okolo osemnástky som si začal bez opýtania požičiavať krídla, ktorých bolo habadej a krkolomne pokúšal šťastie. Na stromoch som „visel“ častejšie, ako by sa patrilo, no bez väčšej ujmy na technike a živote. Na úspešne dožité narodeniny, som vybrakoval vkladnú knižku a kúpil si prvý vlastný „matrac“ a už to šlo… Lietam dvadsiatym štvrtým rokom.
Pověz ještě něco o svém tátovi...
Volali ho „Kremnický Ikarus“, pretože desať rokov staval vo svojom kabinete deltaplán (rogalo), on ma do vzduchu dostal, no predsa už ako starší pán po šesťdesiatpäťke mal menej energie, tak si ma pod krídla zobral brat. Okolo roku 2008 až 2010 bol na vrchole, majster Slovenska, robil veľké prelety, bol mi vzorom a brával ma so sebou na súťaže.
Jaké země jsi s paraglidem navštívil a kde se ti nejvíce líbilo?
Letel som na šiestich kontinentoch, chýba mi už len Austrália, lenže už tri roky sa tam neviem dostať, aby som mal všetky. Ale čo sa týka zemí, tak samozrejme Čechy, Rakúsko, Nemecko, Taliansko, Francúzsko, Švajčiarsko, Slovinsko, Španielsko, Andorra, Rumunsko, Bulharsko, Macedónsko a Chorvátsko v Európe. V Afrike Keňa a Juhoafrická republika. V Ázii Nepál, India, Rusko, Gruzínsko. Do geograficky Severnej Ameriky patriace Grónsko, juhoafrická Argentína a Antarktída. Kde sa mi najviac páčilo, je veľmi ťažké povedať ale…oscilujem medzi indickými Himalájami, kde som lietal vo výškach aj nad 7000 metrov, a Antarktídou, kde sme podnikli s Mišom Sabovčíkom horolezecko-paraglidovo-jachtársku expedíciu spojenú s prvovýstupmi... Ta odštartovala v mojom živote úplne inú úroveň.
Je nějaká země kromě Slovenska, kde by sis dokázal představit mít domov?
Som síce Koreň, no to priezvisko ma naozaj nedefinuje. Preferujem život na ceste a v dodávke, ochutnal som túto božskú slobodu, ťažko sa od nej odvyká. Slovensko je síce krajina, kde som sa narodil, no už s ňou nemám veľa spoločného a objavím s tam len veľmi ojedinele. Ak by som sa mal naozaj kdesi zakoreniť, tak určite krajiny s poriadnymi horami, kde je sneh a ľad, možno Alpy, možno Skalisté hory. Uvidíme.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se