Maršíkovi: Přes padesát let v Sasku
Blok 1
V sedmdesátém čtvrtém se jako první náhradník podíval se zájezdem socialistické cestovní agentury Sport-Turist do Dolomit. Tři dny před odjezdem ho na dubském nádraží Československých státních drah, kde tehdy pracoval, zavolali k telefonu, ze kterého vyslechl otázku, zdali je připravený odjet. Dva účastníci odpadli. Připravený? I kdyby nebyl! Taková příležitost už se nemusela opakovat. A taky že se neopakovala. Patnáct následujících let každoročně žádal o devizový příslib. Marně.
I tak ale víkend co víkend překračoval ve svém Trabantu P601 severní hranice Československé socialistické republiky. Do režimně příbuzného východního Německa se totiž smělo. Od Teplic to na čáru navíc neměl daleko, a tak se stalo, že Jarda Maršík propadl Sasku. Koncem šedesátých let objevil pískovcovou říši, ve které Emanuel Strubich, Herbert Richter, Dietrich Hasse a samozřejmě také veliký Bernd Arnold vytvořili neskutečné množství impozantních linií. A Jarda všechny ty cesty přelézal. Včetně odvážných Arnoldových devítek. Když se pak koncem osmdesátých let rozlezl Jarda mladší, bojovali už společně, jako táta a syn, v prvních saských desítkách. Tamní pískovec se stal jejich lezeckým domovem.
Nyní má Jarda starší sedmdesát dva let a Jarda mladší to letos zakulatí na padesátce. Jarda starší už leze spíše na dobře odjištěném vápně a Jarda mladší posledních deset let častěji než expresky do kruhů cvakal cyklistické tretry do pedálů. Přesto oba Maršíci mají to Sasko pořád v sobě. A právě o tomto bezmagneziovém koutě světa, kde tradice často znamená víc než výkon, a celoživotním vztahu k lezení jsme si s Jardou starším a Jardou mladším povídali loni v září ve stínu pod Große Hunskirche.
Nadvakrát nejištěný
Řekni mi, jak se Jarda Maršík z Československé socialistické republiky ocitl v saských pískovcích?
Jarda starší: Myslím, že to bylo v roce 1966, kdy se ke mně dostala informace, že za hranicema jsou skály větší než v tom našem Ostrově. Jenže tehdy ještě byly ty hranice neprodyšně uzavřený. Do Východního Německa se nesmělo a vlastně ani do větší části Ostrova. Dostal ses jenom do dnešního Himmelreichu a většina těch věží, co vidíš od silnice doprava, ležela za drátama. To bylo zakázaný pásmo. Když se to pak otevřelo, vypravili jsme se do Bielatalu, kterej byl nejblíž.
K tomu otevření hranic došlo kdy, prosím tě?
Jarda starší: Myslím, že v šedesátým sedmým roce. Kamarád jel tenkrát se svojí ženou na motorce a já za nima šlapal na kole. Ani jsme nevěděli, jak je to daleko a kudy se tam jede. Ten kamarád jel vždycky kus dopředu, tam vysadil ženu, vrátil se, posadil mě za sebe a takhle jsme cestovali. Pak jsme se nějak rozdělili, zabloudili, mě dokonce hledali policajti, ale druhý den ráno jsme se v tom Bielatalu přece jen sešli.
Blok 2
A tam tehdy začala éra tvého saského lezení?
Jarda starší: To ještě ne. Až později, když jsem byl zrovna úplně sám na Hrubici, bez spolulezce, a potkal tam partu Sasíků, kteří objevovali Česko. Vzali mě tehdy mezi sebe, pozvali mě k sobě do Německa a od tý doby, po další dlouhý roky, jsem s touhle partou v Sasku lezl. I protože jsem to měl z domů blíž a skála mi tam seděla víc než třeba Hrubice.
Jak často jsi potom do Saska jezdil?
Jarda starší: Každej víkend. Vždycky v pátek odpoledne jsme vyrazili a v neděli večer se vraceli. A když jsme pak měli děti, jezdili jsme celá rodina. Což bylo teda i dost finančně náročný, protože tenkrát existovalo něco jako celní prohlášení, přičemž pokud se jelo za hranice na déle než dva dny, musel se na každý takový prohlášení nalepit kolek za pětadvacet korun. To znamenalo za oba dospělý padesát, za měsíc to udělalo dvě stovky a já v tý době vydělával 1350 korun. Takže to bylo docela dost peněz.
Ale asi to stálo za to, ne?
Jarda starší: No ze začátku mi to lezení moc nešlo. Ale postupně jsem do toho pronikal a poznával materiál, takže jsem si troufal čím dál víc, až jsme nakonec skončili u osmiček. Občas i nějakou devítku jsme vylezli, což byl v tý době vrchol. Arnold tehdy vytvořil například Direkte Superlative (neboli Direkte Wand im Morgenlicht IXc – pozn. aut.) v Rathenu, která dlouho platila za nejtěžší cestu na písku, a spoustu dalších podobně odvážných a drsných cest, který už dneska ale nic moc neznamenají, protože vývoj šel dopředu – jako u každýho sportu.
Jarda mladší: Já teda nesouhlasím. Mezi těma cestama jsou totiž i takový jako Siebziger Weg IXa a Direkter Siebziger Weg IXa na Rokokoturm nebo Talweg IXa na Brosinnadel. To byly sice všechno devítky. Ale jsou to monumentální cesty, který i dneska když někdo vyleze, tak na sebe může být pyšnej. A táta je tenkrát lezl, takže to bylo hodně dobrý. To vůbec nejsou zapomenutý cesty.
Jarda starší: Je pravda, že u těhle cest jsme většinou udělali průstup do desítky. Němci číslovali do stovky, takže jsme z knížky věděli, že my máme třeba osmej nebo devátej průstup. Jako třeba u Westwand IXa na Teufelsturm. To se moc neleze ani dneska, protože ta cesta platí za jedno z nejtěžších IXa v Sasku.
Vyhledával jsi ty Arnoldovy nové cesty? Lákalo tě je hned po něm přelézat?
Jarda starší: To ani ne. Já měl jiný způsob výběru. Za prvé mi ti moji němečtí kamarádi vyprávěli o cestách, který byly historicky významný. Jako třeba o Strubichkante na Affensteinech – první VIIIa. To je i dneska odvážnej výstup, a to tam přidali kruh. Takže jsem se snažil lízt tyhle doporučený cesty. A pak existovaly časopisy Der Bergsteiger a Der Tourist, ve kterých vždycky popisovali takový ty saský lezecký mezníky, po nichž já pak hrozně toužil. Proto když psali třeba o Königshangel IXa, což byla první devítka, tak jsem si ji hned uložil v hlavě jako svůj cíl. Nebo mě lákala třeba ta Údolka na Brosinnadel, Talweg na Höllenhund, Herrenpartie, Über die Hundenase a podobný cesty, který byly historicky slavný. Kolikrát jsem ani nevěděl, co který ten výstup obnáší a jaký skrývá taje. Takže jsem nalezl i do takových hrůz jako tehdy do té hrany na Brückenturm v Affensteinech (Nordostkante VIIIc – pozn. aut.), ve který jde o život, protože klíčový místo je ve dvaceti metrech těsně pod kruhem. Tam spadnout, tak seš mrtvej.
Jarda mladší: To hnedka řekni, jak jsi lezl. To je pěkná historka.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se