
Nenápadný čaroděj saského písku

Nenápadný čaroděj Saského písku
Monumentální údolní stěna věže Friensteinwarte, přimknuté k masivu Affensteinů v Sasku, je protkána úchvatnými liniemi cest několika generací lezců. Cest těžkých a psychicky náročných, vyžadujících skutečné pískařské schopnosti a duševní odolnost. Bernd Arnold tu v srpnu 1982 vytyčil jednu ze svých historicky prvních desítek, Ausflug ins Nirwana. Téměř dvě třetiny levé části stěny tenkrát obešel komínem a pro skutečné lezení zbyla jen poslední třetina. Až Alexandrovi Adlerovi je v roce 1989 připsán prvovýstup Wiedergeburt Xc, RP XIb, který Nirwanu křižuje a hlavně vede stěnou už odspodu. Cesty v Sasku jsem měl pro sebe vždy rozdělené na tři skupiny: je v mých silách je vylézt; není v mých silách je vylézt, ale chápu je; a není v mých silách je vylézt a ani je nechápu. Wiedergeburt patří do té třetí skupiny. Lezce, kteří jsou schopni ji přelézt, jsem vždy považoval za polobohy. A ze všech saských cest mně právě tato imponovala nejvíc. Futuristické dílo. V tomto rozpoložení jsem před mnoha lety poprvé spatřil, asi někde na webu, fotky pro mne tehdy neznámého lezce z různých pasáží tohoto monumentu. Vzrušeně jsem je prohlížel, studoval každý detail a pokoušel se srovnat s tím, že postava na obrázcích vypadala všelijak, jen ne tak, jak si člověk představuje špičkového lezce démonických schopností. Snad se na mne nebude zlobit, když svůj dojem shrnu do vizáže nesmělého studenta. Přesto ale visel v jedné z mnou nejobdivovanějších cest světa a visel v ní zjevně úspěšně. Od té chvíle se můj osobní pantheon lezeckých bohů rozšířil o nové jméno: Robert Leistner. V následujících letech jsem jej na dálku sledoval a žasl nad jeho prvovýstupy a působením v Sasku. Nikdy jsem neměl to štěstí se s ním setkat ve skalách ani jinde. Protože Sasko je, a asi i nadále bude, z Česka vnímáno jako lezecký skanzen kvůli zakázanému magnéziu a sporadičtějšímu zajištění, zůstávají výkony zdejších lezců většinou stranou pozornosti. Přivítal jsem proto zájem Montany o článek o Robertovi, který pro mne byl vítanou příležitostí tohoto výborného lezce oslovit.
Nenápadný čaroděj Saského písku
Naše setkání jsme plánovali téměř dva roky, obtížně jsme hledali společný termín, aby nám jej následně několikrát zmařila opatření proti covidu. Až se nám konečně podařilo se 20. února 2022 setkat v tiském Refugiu. S tátou, téměř rodilým německým mluvčím (Sudety nelze zapřít), jsme se dostavili s předstihem, potěšili se s Jindřichem a Pavlínkou a pak už čekali na Roberta. Dorazil na čas, my zvědavě okukovali jeho a on nás. Sympatický skromný chlápek, už trochu starší než na těch starých fotkách z Friensteinwarte, ale fyzicky z něj sálal lezec tělem i duší. Znáš to, tu směs síly, zdraví, jiskry v oku, širších ramen, žilnatých předloktí a jistého vlnění duše. Po krátkém seznamování a vysvětlení, o co nám jde, jsme se pustili do čtyřhodinového povídání, při kterém táta plnil roli tlumočníka. Robert byl vstřícný a zajímavý natolik, že jsme s tátou chvílemi vypadávali z našich žurnalistických rolí. Dostalo se nám spousty podnětů k přemítání o lezení v Sasku a o jednom bezesporu inspirujícím člověku.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se