Sedmý směr ve stěně Drusenfluh
Sedmý směr ve stěně Drusenfluh
V létě 2018 a 2019 vytvořil rakouský špičkový lezec Alex Luger ve východní stěně Drusenfluh vícedélkovou, 220 metrů dlouhou cestu Seventh Direction za 8c. Letos na začátku srpna se mu podařil první volný přelez této unikátní převislé linie, která je spolu s cestou WoGü 8c od Cédrica Lachata (jako první ji volně přelezl Beat Kammerlander), nejtěžší cestou v Rätikonu.
„Západní kultura hovoří o čtyřech světových směrech. Domorodé americké kultury na celém kontinentě jich rozpoznávají sedm. Mají světové strany, východ, jih, západ a sever – směry, které odpovídají našemu cyklu narození, mládí, dospělosti a stáří. Pak jsou zde strany Země a Oblohy. Těchto šest směrů můžeme snadno určit, sedmý směr je však těžší najít. Je to směr uvnitř nás všech, směr, který nám pomáhá rozpoznávat, co je správné a co je špatné, a pomáhá nám udržovat rovnováhu tím, že se v životě rozhodneme pro dobro.“
J. Bruchac, Země a Obloha, 1996
„Touhle stěnou prostě nejde vylézt,“ řekl jsem Floriánovi, když jsme spolu dělali prvovýstup ve vedlejší stěně. Nemohl jsem z ní však spustit oči. Neustále jsme o ní mluvili. Ale když jsem pod ní stál, jen pouhá myšlenka na volný přelez ve mně vyvolávala pocity nervozity a nedůvěry v sebe samého. Mé myšlenky zabíhaly k vedlejší stěně celý den. Žlutá barva vápence naznačovala nevalnou kvalitu skály a převislost celé stěny ve mně vzbuzovala pochybnosti. Většinou přistupuji k neznámým výzvám optimisticky, ale v tomhle případě moje mysl nevěřila, že bych takový výstup vůbec zvládl dokončit. Ne že bych o úspěšném zdolání této výzvy jenom pochyboval – byl jsem přesvědčen, že je to nemožné. Zpětně vím, že právě tento pocit předem vyvolaných pochybností mě přiměl se o prvovýstup přece jen pokusit.
Sedmý směr ve stěně Drusenfluh
V létě 2018 jsem se pod tou gigantickou stěnou ocitl, přichystaný lézt volně a odspodu. Přísně jsem dodržoval (a stále dodržuji) etické pravidlo – lézt odspodu, jen za pomoci lidské síly, bez umělých pomůcek usnadňujících výstup, jako jsou vklíněnce, friendy, skoby nebo smyčky. Cítil jsem maximální nejistotu a dával jsem si asi tak 1% šanci na úspěch. Jestli narazím na hladký kus skály, bez jakýchkoliv chytů, třeba jen o ploše dvou metrů čtverečních, měsíce úsilí náhle skončí.
Při prvovýstupu jsem zažíval skvělé momenty, kdy jsem se cítil fyzicky na vrcholu, ale i pár mimořádně špatných dní, kdy jsem byl naopak fyzicky i psychicky absolutně na dně. Některé dny se mi dařilo rychle postupovat kupředu, jindy jsem se ale na dlouhou dobu naprosto zasekl na krátkém úseku. Během všech výkyvů však jedna věc zůstávala vždy stejná – kamarádi. V té epické stěně jsem byl ve společnosti skvělých kamarádů, kteří mi vždy pomohli se vzchopit, když jsem se cítil na dně, a dělali si ze mě legraci, když jsem to začal brát moc vážně. Jejich nezměrné zkušenosti mi pomáhaly při zásadních rozhodnutích. Právě kamarádi mě dotlačili až na mé limity. Jsem přesvědčen, že bez nich bych to nedokázal.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se